20 Cdo 4807/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. D., zastoupeného advokátem, proti povinné
E. Š., zastoupené advokátkou, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 32 E 17/2003, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 10. 2005, č.j.
35 Co 824/2005-21, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud usnesením ze dne 13. 6. 2005, č.j. 32 E 17/2003-8, nařídil podle
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. 1.
2002, č.j. 29 C 51/99-98, k vynucení povinnosti povinné sdělit na shromáždění
delegátů SBD S. omluvu oprávněnému, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši
30.000,- Kč (§ 351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/) a povinnou zavázal k náhradě
nákladů řízení oprávněnému částkou 3.500,-Kč.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku
o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů
řízení změnil tak, že náhradu vyčíslil částkou 2.500,-Kč (výrok II), a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Podle odvolacího soudu byly předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí splněny,
přičemž není oprávněn zkoumat, zda povinnost uložená exekučním titulem byla již
splněna, popřípadě jinak zanikla, či se stala nevymahatelnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v otázce, zda odvolací soud může již ve fázi řízení o
odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí podle § 351 odst. 1 o.
s. ř. výkon rozhodnutí zastavit, zjistí-li v rámci dokazování (v souladu s
ust.§ 254 odst. 4 o. s. ř.), že důvody k tomu jsou dány. Dovolatelka se přitom
z důvodu nemoci nemohla oprávněnému na prvním shromáždění SBD S. L., konaném po
právní moci podkladového rozsudku, omluvit, a omluvit se v náhradní době ji
nebylo uloženo. Podle dovolatelky měl v její věci odvolací soud uvedeným
způsobem postupovat (při užití ust. § 220 o. s. ř.), a tím dosáhnout rychlé a
účinné ochrany práv (§ 6 o. s. ř.), projednat a rozhodnout věc bez zbytečných
průtahů (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a předejít případné škodě,
jejíž nápravy se takto povinná bude muset následně domáhat. Dovolatelka uvádí,
že odvolací soud sice podle jejího názoru nejednal nesprávně, ale mohl při
využití zákonných možností jednat jinak. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, v němž bude výkon
rozhodnutí zastaven.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 328a
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože užití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož
soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.,jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový
případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a
tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je dovolací soud
uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.).
Otázka, kterou dovolatelka nabídla k přezkumu (zda odvolací soud může zastavit
výkon rozhodnutí v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu
rozhodnutí), shora uvedené znaky nesplňuje.
Okresní soud, jež je věcně příslušný rozhodovat jako soud prvního stupně v
řízeních o výkon rozhodnutí (§ 252 o. s. ř.), při jeho nařízení pouze zkoumá,
zda je exekuční titul vykonatelný, zda byl vydán orgánem, který měl k tomu
pravomoc, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, v případě, že je
předmětem výkonu rozhodnutí peněžité plnění, zda je výkon rozhodnutí navrhován
v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. l o. s.
ř.), zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo
navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.) a zda právo není
prekludováno. Otázkou, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. z jakého
důvodu ji nesplnil, se nezabývá, vychází pouze z tvrzení oprávněného. Jestliže
odvolání směřuje proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud v
rozsahu odvolacích námitek také jen přezkoumává, zda předpoklady pro nařízení
výkonu rozhodnutí jsou splněny (otázkou splnění uložené povinnosti se tedy
rovněž nezabývá); jejich nesplnění je důvodem pro zamítnutí návrhu. Nejvyšší
soud také učinil závěr, že titul, který zjevně v době rozhodování o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí vykazuje vadu, kterou zákon výslovně zmiňuje jako
důvod pro zastavení (již nařízeného) výkonu, nemůže být způsobilým titulem, na
jehož podkladě by mohl být výkon rozhodnutí nařízen (a prováděn); nařízení
výkonu rozhodnutí, který by musel být ihned zastaven, odporuje rozumnému a
praktickému exekučnímu režimu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005). O takový případ se však v dané věci
nejedná, neboť výkon rozhodnutí byl nařízen právě proto, že povinná nesplnila
dobrovolně, co ji exekuční titul ukládá. Proto otázka, zda nemoc povinné a její
nepřítomnost na prvním shromáždění SBD S. L. konaném po právní moci exekučního
titulu, na kterém se měla oprávněnému omluvit, je relevantní až v řízení o
zastavení výkonu rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud k přezkumu předloženou otázku vyřešil v
souladu se standardní judikaturou, jeho rozhodnutí zásadní právní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. nemá. Nejvyšší soud proto
dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesním neúspěchem
povinné (jejíž dovolání bylo odmítnuto), jakož i tím, že oprávněnému, jenž by
měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v tomto stadiu řízení (podle
obsahu spisu) náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, §
146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu