20 Cdo 761/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. P. O. a B) Ing. J. O., zastoupených
advokátem, proti povinným 1) J. K. a 2) V. P., zastoupeným advokátem,
provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 E
627/2004, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
26.10.2004, č.j. 24 Co 438/2004-47, takto:
I. Dovolání se zamítá; dovolání proti potvrzujícímu výroku o vrácení
soudního poplatku se odmítá.
II. Oprávnění jsou povinni zaplatit každému z povinných na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 525,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení,
k rukám advokáta.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí k nezastupitelnému plnění (zdržet se vstupu či
vjezdu na pozemek oprávněných) uložením pokut povinným, a to každému ve výši
15.000,- Kč. Dospěl k závěru, že vykonávané předběžné opatření zaniklo dnem
právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba oprávněných ve věci samé (§ 77
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), v důsledku čehož titul předmětného výkonu rozhodnutí
pozbyl účinnosti. Odvolací soud vyjádřil názor, že tato okolnost je za
zvláštních podmínek - ačkoli zásadně se uplatňuje až při zastavení výkonu -
významná již ve stadiu jeho nařízení, a že k ní byl povinen přihlédnout i
tehdy, když nastala až po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Oprávnění (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání ohlásili dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a § 242 odst. 3 o.s.ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu;
tak je tomu podle dovolatelů proto, že v dané věci byly hodnoceny (a oběma
soudy nesprávně) dvě závažné právní otázky. První otázkou je, zda lze
„odmítnout výkon práva s odkazem na dobré mravy, jestliže právo bylo přiznáno
pravomocným rozhodnutím soudu“, a druhou, zda „v odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu lze uvést skutečnosti, které nebyly zjištěny formou důkazu“.
Co do otázky první jsou dovolatelé názoru, že je nemyslitelné, aby „stát odmítl
realizovat soudní rozhodnutí vydané vlastním justičním orgánem“, pročež v
exekučním řízení je námitka, vycházející z ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,
nepřípustná. Ohledně otázky druhé dovolatelé naznačují, že rozhodnutím ve věci,
z něhož je dovozován zánik účinnost vykonávaného titulu, jednak měl být
proveden důkaz, jednak pravomocné skončení tohoto řízení (sp. zn. 7 C 14/2004
Okresního soudu v Příbrami) nemohlo mít na rozhodování o posuzovaném návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí žádný vliv, neboť „jestliže odvolací soud změnil
předmět žaloby, pak právní otázku ochrany vlastnického práva dovolatelů
neřešil“, a tím nemohlo ani dojít k zániku (neúčinnosti) vykonávaného titulu.
Ostatně - uvádí se v dovolání – „v případě, že by skutečně exekuční titul dle
zákona zanikl, bylo povinností soudu právně posoudit skutkový stav věci v době
jeho platnosti“.
Povinní ve vyjádření označili dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné, a
ztotožnili s rozhodnutími obou soudů.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř. Musí tedy jít o usnesení měnící (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.), nebo potvrzující poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo o
rozhodnutí potvrzující, avšak za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru,
že je ve věci samé po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o.s.ř.).
Okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu je - formálně procesně -
rozhodnutím potvrzujícím, není v daném případě určující; podmínka odvozená z
povahy rozhodnutí odvolacího soudu je totiž tradičně chápána v kontextu
materiálním, totiž z hlediska, zda rozhodnutím odvolacího soudu byly jinak -
oproti soudu prvního stupně - vymezeny právní poměry (práva a povinnosti)
účastníků řízení. Jelikož v posuzované věci odvolací soud - sice ke shodnému
(negativnímu) závěru ohledně návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí - dospěl
nikoli jen odlišným právním posouzením věci, nýbrž i na základě (nové) skutkové
okolnosti, jež nastala po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, je namístě
(proto, že nelze hovořit o rozhodnutích obsahově konformních) tuto situaci
připodobnit k těm, na něž míří ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a
dovolání tím pokládat za přípustné.
Z obsahu spisu se podává, že titulem výkonu rozhodnutí je usnesení Okresního
soudu v Příbrami ze dne 19.12.2003, č.j. 16 Nc 1002/2003-19, o předběžném
opatření, nařízeném podle § 74 a násl. o.s.ř. před zahájením řízení. V
navazujícím řízení (zahájeném podle § 76 odst. 3 o.s.ř.) ve věci zdržení se
zásahů do vlastnického práva Okresní soud v Příbrami žalobu, jíž se oprávnění
domáhali uložení povinnosti povinným (dosud uložené předběžným opatřením)
„zdržet se vstupu či vjezdu“ na dotčený pozemek, zamítl rozsudkem ze dne
18..3.2004, č.j. 7 C 14/2004-92, a Krajský soud v Praze jej rozsudkem ze dne
29.9.2004, č.j. 20 Co 343/2004-126, potvrdil; právní moc nastala 23.10.2004.
Podle § 242 odst. 3, věty první, o.s.ř. je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody; jiné vady řízení než v dovolání uvedené (§ 242
odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) se ze spisu nepodávají.
Dovolatelům lze dát za pravdu, že neobstojí názor, že návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí lze úspěšně čelit argumentem rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. V usnesení ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002,
uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil Nejvyšší soud
závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné
existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností
(formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních
vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž
rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s
morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích
došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst.
1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem
(§ 251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v
nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně“.
Tato okolnost je však v dané věci bez významu, neboť na uvedeném (nesprávném)
právním názoru nezaložil své rozhodnutí soud odvolací, nýbrž soud prvního
stupně. Dovolací důvod, vyjádřený oponenturou proti němu, tedy již proto
neobstojí (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud vlastní rozhodnutí založil naopak na tom, že řízení zahájené po
vydání předběžného opatření (§ 76 odst. 3 o.s.ř.) oprávněnými přineslo výsledek
předjímaný v § 77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. („návrhu ve věci samé nebylo
vyhověno“), jehož důsledkem je podle téhož ustanovení zánik předběžného
opatření, a tím i pozbytí jeho účinnosti; ztráta účinnosti titulu, jímž je
předběžné opatření, pak zakládá i důvod (kromě důvodu zastavení výkonu již
nařízeného podle § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), pro který lze (je namístě)
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout.
S tím se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Podkladové rozhodnutí je neúčinné, jestliže - ač neodstraněno jiným rozhodnutím
- sice stále existuje, ale pozbylo způsobilosti mít vliv na právní vztahy, k
jejichž regulaci původně sloužilo. Ztrátu účinnosti rozhodnutí, které je
podkladem výkonu, zákon výslovně zmiňuje jako důvod pro zastavení (již
nařízeného) výkonu, a to i bez návrhu (srov. § 268 odst. 1 písm. b/, § 269
odst. 1 o.s.ř.). Jestliže však neúčinnost titulu je zjevná již v řízení, které
předchází nařízení výkonu rozhodnutí (jako tomu bylo v dané věci, kdy zánik
předběžného opatření dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. znamená ex
lege ztrátu způsobilosti usnesení o nařízení předběžného opatření být titulem
výkonu rozhodnutí), nelze k ní nepřihlédnout jen proto, že prostor k jejímu
posouzení se typicky přesouvá do stadia řízení o zastavení výkonu. Titul, který
zjevně není v době rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí účinný,
nemůže být způsobilým titulem, na jehož podkladě by mohla být nařízena (a
prováděna) exekuce; nařízení výkonu, který by musel být ihned zastaven,
odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu.
Odvolacím soudem zaujatý právní názor vystihuje zásady, jež v soudní praxi
zjevně převládají (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M..: Občanský soudní
řád. Komentář, 5 vydání. Praha: C.H.Beck 2001, str. 1318, Kurka, V., Drápal,
L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 93 a násl.,
307 a násl.).
Ostatně - jako takový - dovoláním zpochybněn nebyl.
V odvolacím řízení ve věcech výkonu rozhodnutí lze podle § 254 odst. 4 o.s.ř.
uvádět skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (srov.
též § 205a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), odvolací soud k nim však nemůže přihlížet
bez dalšího, aniž se jich dovolal účastník řízení (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004); tuto podmínku lze pokládat
za splněnou, jestliže povinní ve vyjádření k odvolání upozorňovali na odvolací
jednání, při němž bylo lze očekávat rozhodnutí „ve věci samé“, o něž opřel
výsledek daného řízení o výkon rozhodnutí odvolací soud.
Ani zvláštní režim hodnocení existence vykonatelného rozhodnutí, resp. určení,
k jakému rozhodnému okamžiku se tak ve výkonu rozhodnutí děje, nepředstavuje
překážku, aby bylo zohledněno pozdější rozhodnutí, jež je způsobilé mít vliv na
posouzení, zda vykonávané rozhodnutí je vykonatelné (způsobilým titulem),
jde-li o výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů podle § 351 o.s.ř. Platí
zde (na rozdíl kupříkladu od výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí,
nemovitostí, podniku, zřízením soudcovského zástavního práva) zásada, již
vyslovuje ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., že pro rozhodnutí je rozhodující
stav v době jeho vyhlášení (viz též Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 293 a násl., str. 757, 761 a
násl.).
Potud námitka, že k rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 7 C
14/2004, neměl odvolací soud přihlížet, správná není.
Není rovněž správné, vytýkají-li dále dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího
soudu v této věci (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2004, č.j. 20
Co 343/2004-126) je rozhodnutím v jiné věci než ve které rozhodl Okresní soud v
Příbrami rozsudkem dne ze dne 18..3.2004, č.j. 7 C 14/2004-92. Prostým
porovnáním obou rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud potvrdil právě ty výroky
soudu prvního stupně, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby byla povinným uložena
povinnost zdržet se konkrétního jednání („vstupu či vjezdu na pozemek“). Z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, že došlo ke změně žaloby
(jak tvrdí dovolatelé); okolnost, na niž poukazují, že v záhlaví tohoto
rozhodnutí je věc označena odlišně od záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně,
jakožto „určení věcného břemene“, sama o sobě být rozhodnou nemůže.
Konečně nelze přisvědčit ani námitce, že rozhodnutí ve věci Okresního soudu v
Příbrami sp. zn. 7 C 14/2004, zejména rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
29.9.2004, č.j. 20 Co 343/2004-126, mohla být do daného řízení o výkon
rozhodnutí promítnuta jen prostřednictvím řádného důkazu, resp. že zjištění o
zamítnutí žaloby ve věci samé mělo být učiněno výhradně „formou důkazu“.
Účelu a smyslu řízení o výkon rozhodnutí odpovídá, že podle § 253 odst. 1, 2
o.s.ř. soud výkon rozhodnutí nařídí zpravidla bez slyšení povinného, že
případným jeho slyšením nesmí být zmařen účel výkonu rozhodnutí, a že jednání
(ve věci výkonu rozhodnutí vůbec) soud nařídí, jen považuje-li to za nutné nebo
stanoví-li to zákon.
Jestliže je tedy zásadou, že pro nařízení výkonu soud jednání nenařizuje
(výjimkou je kupříkladu postup podle § 343 odst. 3 o.s.ř.), je logické, že je
soud zde omezen - co do potřebných zjištění „skutkových“ - na „zjištění“ těch,
jež z povahy věci není třeba opatřovat dokazováním (ve smyslu § 120 a násl
o.s.ř.). Skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí se pak typicky
(jen) dokládají, především specificky formalizovaným způsobem (srov. kupříkladu
§ 256 odst. 2, § 262 odst. 2, § 335 odst. 1 o.s.ř. a další), a soud si vědomost
o nich získává tzv. šetřením. Není-li nutné dokazovat, nemusí soud zásadně (viz
citované ustanovení § 253 o.s.ř.) nařizovat jednání.
I když i v případě pouhého šetření (procesně relevantních „skutkových“
okolností, například zda byl titul řádně doručen) přicházejí v úvahu i postupy
dokazování obdobné, zjištění výsledku řízení ve věci samé (§ 77 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř.) coby základny závěru, že vykonávané předběžné opatření zaniklo
(pozbylo účinnosti), takovou situaci nepředstavuje.
Ta je naopak připodobnitelná stavu, kdy soud činí „závěr o vykonatelnosti
titulu (včetně závěru o řádném doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v
němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno“, a kdy „nejde o šetření postupy dle §
122 a násl. o.s.ř.“, pročež „se neuplatní požadavek, aby účastníci exekučního
řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli
vyjádřit k jeho výsledkům“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001, sp.
zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Lze tudíž uzavřít, že v sledovaných souvislostech, při rozhodování o
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, se jednání nenařizuje.
Pro odvolací řízení se problém přesouvá k výkladu ustanovení § 214
odst. 2 písm. c/ o.s.ř..
Obecně platí, že „podle § 214 odst. 2 písm c/ o.s.ř. není třeba nařídit jednání
též v případě, že odvolání směřuje proti usnesení, které se podle zákona vydává
bez nařízení jednání; z toho plyne, že nařízení jednání v odvolacím řízení zde
přichází v úvahu tehdy, jestliže soud prvního stupně takové usnesení vydává po
jednání, i když zákon připouští, že při splnění stanovených podmínek, jednáno
být nemuselo. Kdyby však soud prvního stupně jednání nařídil (jen) proto, že to
považoval za nutné, je z hlediska ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.
významné, že takové usnesení se podle zákona vydává bez nařízení jednání, a
odvolací soud tedy v tomto případě k projednání odvolání jednání nařizovat
nemusí. Stanoví-li zákon, že soud rozhodne „zpravidla“ po předchozím jednání (§
269 odst. 2 o.s.ř.), jest mít za to, že výluka z jednání pro odvolací soud
podle § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. neplatí. Bez ohledu na ustanovení § 214
odst. 2 písm. c/ o.s.ř. odvolací soud musí jednání nařídit, jestliže míní
zjišťovat potřebné skutečnosti dokazováním“ (Kurka, V., Drápal, L.: Výkon
rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 769-770; srov. též
ustanovení § 254 odst. 6 o.s.ř., ve znění účinném od 1.4.2005).
Z uvedeného se podává, že i zde je rozhodující jedině to, zda bylo nutné
okolnost výsledku řízení ve věci samé (obsah rozsudku odvolacího soudu)
zjišťovat dokazováním resp. obdobným šetřením; bylo výše řečeno, že nikoli.
Platí tedy, že okolnost, že vykonávané předběžné opatření zaniklo tím, že
návrhu ve věci samé nebylo vyhověno (§ 77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), zjišťuje
odvolací soud bez dalšího ze soudního spisu, aniž by jím musel provádět důkaz
při odvolacím jednání.
Odvolací soud tudíž ani zde nepochybil.
Lze shrnout: odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní
praxi buď ustálené nebo jinak správné, a zčásti dovolatelé vystavili jeho
rozhodnutí kritice, již v dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nepodařilo-li se tedy dovolatelům správnost rozhodnutí odvolacího soudu
zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o.s.ř.), pokládaje napadené usnesení za správné.
Dovoláním byl napaden i výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku (jim samým). Zde však dovolání
není přípustné, neboť nejde o věc samu (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) a nejde o
rozhodnutí vyjmenované (jako to, proti němuž je dovolání přípustné) v jiných
ustanoveních (§ 238, § 239 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12
odst. 1 písm. a/, bod 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1); povinným náleží náhrada
nákladů ve výši odměny zástupce (advokáta) v částce 900,- Kč a paušální náhrady
(dvakrát) 75,- Kč ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se
plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu