20 Cdo 496/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněných a) V. Ř., a b) J. Ř., zastoupených advokátem, proti
povinným 1) E. H. a 2) V. A. T., zastoupeným advokátkou, pro částku 550.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc
7163/2005, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci z 30. 8. 2007, č. j. 40 Co 1037/2007-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4. 6. 2007, č. j.
47 Nc 7163/2005-38, jímž okresní soud zamítl návrh povinných na zastavení
exekuce, odůvodněný (s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.)
tvrzením, že podkladový rozsudek, jehož exekuce byla pravomocně nařízena, není
pro vadně určenou pariční lhůtu materiálně vykonatelný. Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně a s poukazem na starší i současnou judikaturu (rozhodnutí
R 21/1981 a 20 Cdo 965/2003) uzavřel, že vykonávaný rozsudek Okresního soudu v
Olomouci z 2. 11. 2004, č. j. 20 C 22/98-188, byl usnesením téhož soudu z 28.
6. 2006, č. j. 20 C 22/98-304, s výslovným poukazem na ustanovení § 164 o. s.
ř. ve výroku opraven v tom směru (tak), že namísto nesprávného stanovení
počátku běhu pariční lhůty („…od tří dnů od právní moci rozsudku“) byl tento
počátek běhu lhůty formulován slovy „…do tří dnů od právní moci rozsudku,“ a že
je tedy formálně i materiálně vykonatelný. Opravné usnesení bylo řádně doručeno
všem účastníkům nalézacího řízení a proti opravovanému rozsudku odvolání podáno
nebylo, usnesení podle § 164 o. s. ř. tedy dnem 28. 7. 2006 nabylo právní moci.
Krajský soud zdůraznil, že vydáním opravného usnesení není dotčena právní moc
ani vykonatelnost opravovaného rozsudku, a pokud proti opravenému rozsudku
nebylo podáno odvolání, na účincích právní moci rozsudku se nic nemění.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují – posuzováno podle obsahu podání – z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí dovolacího soudu „by
mohlo mít po právní stránce zásadní právní význam,“ jelikož rozhodnutí, v němž
není lhůta k plnění přesně a určitě stanovena, není vykonatelné), povinní
namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. spatřují v
závěru odvolacího soudu, že vykonávaný rozsudek, byl-li ve výroku o pariční
lhůtě pravomocně opraven, je materiálně vykonatelný; podle jejich názoru tomu
tak není, jelikož usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo vydáno před
vydáním opravného usnesení, tedy podle rozsudku, kde je vadně uvedena lhůta k
plnění, tj. v rozporu s ustanovením § 261a odst. 1 o. s. ř.; potvrzující
rozsudek krajského soudu z 30. 6. 2005, č. j. 56 Co 141/2005-251, opraven
nebyl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesli (exekuce byla nařízena
v době, kdy exekuční titul ještě nebyl opraven), jejich hodnocením však k
závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené)
právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení
obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost
soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu
pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek
významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro
zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe.
Soudní praxe i literatura (viz Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s 1463, vysvětl. č. 3) jsou zajedno v závěru,
že exekuce smí být nařízena jen na základě titulu, který je vykonatelný po
stránce formální i materiální (§ 251 a § 261a o. s. ř.), a že musí být v každém
stadiu řízení i bez návrhu zastavena, byla-li nařízena podle titulu, který tyto
požadavky nesplňuje. O zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
(a právě podle tohoto ustanovení povinní její zastavení navrhli /viz návrh na
č. l. 27 a odvolání na č. l. 48/) soud rozhodne bez návrhu až poté, co usnesení
o jejím nařízení nabylo právní moci. O podání, v němž povinný namítá
nevykonatelnost titulu, je třeba rozhodnout vždy jako o odvolání proti usnesení
o nařízení exekuce, bylo-li učiněno ještě v době, kdy běžela lhůta k uplatnění
tohoto opravného prostředku. O zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. lze proto na návrh (a o takový případ jde v souzené věci) rozhodovat
jen tehdy, bylo-li podání učiněno až po pravomocném nařízení exekuce.
V daném případě byl návrh na zastavení exekuce podán 30. 1. 2007, tedy v době,
kdy usnesení z 28. 6. 2006, č.j. 20 C 22/98-304 (č.l. 34 exekučního spisu),
jímž byl exekuční titul (z povahy věci přitom plyne, že s účinností od jeho
vydání) opraven, bylo – již dnem 28. 7. 2006 – v právní moci, a kdy tudíž
exekuční soud, rozhodující o návrhu na zastavení exekuce dne 4. 6. 2007, neměl
jiné možnosti než návrh zamítnout. Z tohoto pohledu je nerozhodné, že v době
nařízení exekuce (20. 10. 2005) byl exekuční titul ještě neopraven (a tím méně
pak, že opraven nebyl rozsudek krajského soudu z 30. 6. 2005, č. j. 56 Co
141/2005-251, jímž byl vykonávaný rozsudek ve výroku o věci samé potvrzen).
Závěr odvolacího soudu, že vydáním opravného usnesení není dotčena právní moc
ani vykonatelnost opravovaného rozsudku, a že nebylo-li proti opravenému
rozsudku podáno odvolání, na účincích právní moci rozsudku se nic nemění, je
tedy v souladu s judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu z 30.11.1998,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2001 pod
poř. č. 31) i literaturou (srov. výše uvedený komentář I. díl, s. 752, vysvětl.
č. 3).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr.
Vladimír Mikušek, v.r.
předseda
senátu