U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové JUDr. a JUDr. Zbyňka Poledny ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné Mgr. L. O., proti povinnému Z. O.,
zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově,
Svatojánské náměstí 47, prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 E 4/2009, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.8.2010, č.j. 20 Co
394/2010-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 22.3.2010,
č.j. 10 E 4/2009-108, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
výkonu rozhodnutí (jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví
účastníků) nařízeného podle § 348 o. s. ř. prodejem nemovitostí a rozdělením
výtěžku. Odvolací soud uzavřel, že důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle
§ 268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř., jak je navrhováno, splněny nejsou,
jelikož povinný se nemohl stát výlučným vlastníkem nemovitostí vydržením
vlastnického práva, neboť nikdy nebyl v dobré víře o tomto svém výlučném
vlastnictví; pro vydržení podle názoru odvolacího soudu chybí také nedostatek
titulu, z něhož by mohla být dobrá víra odvozována. Protože se od vydání
vykonávaného rozsudku ve vlastnických poměrech účastníků nic nezměnilo, důvod
pro zastavení výkonu není dán.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud posuzoval, a to
nesprávně, dovolacím soudem dosud neřešenou otázku „naplnění důvodů pro
zastavení výkonu rozhodnutí spočívající ve výlučném vlastnictví povinného k
nemovitosti deklarované jako nemovitost ve spoluvlastnictví povinného a
oprávněné.“ Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů zamítly návrh na zastavení výkonu
přesto, že oprávněné právo přiznané exekučním titulem ze zákona (tím, že /
výlučné/ vlastnické právo vydržel podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku
povinný) zaniklo uplynutím 10 let, tedy doby, po kterou povinný předmětné
nemovitosti výlučně a oprávněně drží, od zániku BSM (15.11.1994, tj. dnem
nabytí právní moci rozvodového rozsudku), tedy 15.11.2004. Odvolací soud jím
navržené důkazy neprovedl a řádně nezhodnotil, pouze převzal za svůj nesprávný
názor soudu prvního stupně. Tím, že rozhodl bez jednání, ač je jeho nařízení
(pro případy, že rozhodné okolnosti jsou mezi účastníky sporné) předepsáno
ustanovením § 269 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud řízení zatížil vadou, jež
podle jeho názoru měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže by
totiž odvolací soud nařídil jednání, při němž by provedl navržené důkazy, bylo
by po jejich zhodnocení nutno dospět k závěru, že důvody pro zastavení výkonu
podle § 268 odst. 1 písm. g/ a h/ o. s. ř. dány jsou.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl
ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však
nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze
6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při
přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je
dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení
Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam,
hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu
dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného
podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek relevantních pro
zastavení exekuce (byť rozhodnutí odůvodnil – nepřiléhavě – „meritorně“, totiž
nedostatkem dobré víry povinného jako nabyvatele), uplatnil právní názory
nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Ta vychází z doslovného znění (výkladové pochybnosti nepřinášejícího)
ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř., podle kterého „právo k majetku, které
nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na
vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto
zákona“, z čehož jasně vyplývá, že takovéto právo nelze uplatnit návrhem na
zastavení výkonu rozhodnutí. Má-li tedy povinný za to, že (výlučné) vlastnictví
k dotčeným nemovitostem nabyl (více než čtyři roky před zahájením vykonávacího
řízení) vydržením, je mu k dispozici vylučovací žaloba, na jejímž základě bude
splnění předpokladů pro nabytí vlastnictví vydržením – včetně dobré víry a
jejího titulu – prokazovat v nalézacím řízení podle třetí části občanského
soudního řádu.
Z uvedeného pak vyplývá, že k závěru o způsobilosti založit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže vést (kromě obecného
důvodu uvedeného výše) ani uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř. Dovodila-li totiž povinným uváděná judikatura, že ustanovení § 269
odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu povinnost nařízení jednání v případech, kdy jsou
okolnosti rozhodné z hlediska zastavení výkonu rozhodnutí mezi účastníky sporné
(což dovolatel tvrdí), pak tento judikatorní závěr dotčen nebyl, jelikož (viz.
výše) namítané dovolatelovo výlučné vlastnictví k předmětným nemovitostem –
jako právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí – nemůže být důvodem pro zastavení
výkonu rozhodnutí, nýbrž k podání excindační žaloby.
Protože vzhledem k výše uvedenému je namístě závěr o nedostatku zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud
je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné však prokazatelné náklady dovolacího řízení,
na jejichž náhradu by jinak měla dle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této
procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu