20 Cdo 5055/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, územní pracoviště Svitavy, T. G. Masaryka 26A, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinné V. M., zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, srážkami z důchodu pro částku 255.914,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 21 E 726/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 13. 1. 2009, č. j. 22 Co 11/2009-69, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. 8. 2008, č. j. 21 E 726/2008-8, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vymáhané pohledávky může být relevantní teprve v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, že však ve fázi nařízení tohoto výkonu své místo nemá. Totéž platí o námitce povinné, že v rámci konkursního řízení vedeného proti jejímu manželovi byla uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů (podle níž měla být vymáhaná pohledávka vypořádána v rámci konkursu). Okolnost, že dluh povinné z exekučních titulů převzala jiná osoba, může povinná uplatnit pouze návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož „neprovedení jí navrženého důkazu konkursním spisem a smlouvou o sdružení mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Její společné jmění s manželem zaniklo v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle článku IV. odstavce 2 dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou s ní za jejího manžela uzavřel správce konkursní podstaty, připadly do výlučného vlastnictví manžela mimo jiné i závazky vzniklé z podnikatelské činnosti, k nimž náleží také pohledávky vymáhané nyní Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Do prohlášení konkursu na majetek manžela povinná s manželem podnikala společně, a to na základě smlouvy o sdružení podnikatelů z 1. 7. 1995. Prohlášením konkursu manžel přestal podnikat a došlo tak k zániku sdružení. Závazky, jež na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů nabyl do svého výlučného vlastnictví manžel, se týkají právě tohoto společného podnikání, kdy byli zaměstnanci na základě dohody mezi ní a jejím manželem jakožto účastníky sdružení ve vztahu k ní v pracovním poměru. Z titulu solidární odpovědnosti za závazky vzniklé za dobu trvání sdružení přešly v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů i závazky ve vztahu k VZP na jejího manžela a měly být a zřejmě také byly vypořádány v konkursním řízení na jeho majetek. Z uvedeného podle jejího názoru plyne, že povinná oprávněné nic nedluží. Pokud pojišťovna svou pohledávku do konkursního řízení nepřihlásila, případně sice přihlásila, avšak k uspokojení pohledávky nedošlo, nemůže povinná za to nést odpovědnost. Podle jejího názoru soudy obou stupňů pochybily, jestliže neprovedly jí navržený důkaz konkursním spisem, jelikož v takovém případě by nepochybně došly k závěru, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je třeba zamítnout.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatelka – jež se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá vůbec – tuto svou základní povinnost nesplnila a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 2 ex. řádu, soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.) a zda právo není prekludováno (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, s. 16/46). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkala a v tomto směru je závěr odvolacího soudu, že převzetí dluhu povinné z exekučních titulů jinou osobou může povinná úspěšně uplatnit pouze návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v souladu s judikaturou a tedy správný.
Kromě toho ovšem povinná – ač jej ohlašuje – ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tom smyslu, jak toto ustanovení vykládá judikatura i literatura, nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýká – teprve – jako důsledek nesprávně, resp. v souzené věci neúplně zjištěného skutkového stavu. K tomuto závěru je Nejvyšší soud veden doslovným zněním argumentace uplatněné (viz výše) v dovolání na jeho první straně zdola (č. l. 74) a druhé straně v závěru předposledního odstavce (č. l. 75), kde povinná výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož „neprovedení jí navrženého důkazu konkursním spisem a smlouvou o sdružení mělo za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu,“ a kdy soudu vytýká, že neprovedl jí navržený důkaz konkursním spisem.
Literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s. zdola) pro případy, kdy dovolatelé (stejně jako v souzené věci, kdy by k odlišnému, podle dovolatelky správnému právnímu závěru měl soud dospět teprve po doplnění dokazování /konkursním spisem a smlouvou o sdružení/, jež v současném rozsahu podle jejího názoru k úplně a správně zjištěnému skutkovému stavu nevedlo) namítají nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku špatně zjištěného skutkového stavu věci je nesprávné i právní posouzení věci, dovodila, že při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/, případně odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) právně bezvýznamná.
Tomuto názoru odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu, což platí i tehdy, jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), případně odst. 3 o. s. ř.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011