U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné JUDr. I. S., proti povinnému R. N., zastoupenému JUDr.
Hanou Udatnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 33, pro
84.796,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.
zn. 73 Nc 1081/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 2. 7. 2008, č. j. 15 Co 228/2008-95, takto:
Dovolání se zamítá.
Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 22. 1. 2008, č. j. 73 Nc
1081/2005-76, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 18. 5.
2005 a oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení 4.300,-
Kč. Doplňujícím usnesením ze dne 6. 3. 2008, č. j. 73 1081/2005-87, dále uložil
oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce 4.165,- Kč.
Krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že
návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Stejně jako okresní soud dospěl k
závěru, že promlčecí lhůta u vymáhané pohledávky se řídí § 131b odst. 5 zákona
č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (ve znění zákona č. 103/1990 Sb.), dále
jen „hospodářský zákoník“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že
přihlášením pohledávky právním předchůdcem oprávněné do konkursu, který byl
prohlášen na majetek povinného, došlo dne 21. 4. 1995 s ohledem na § 20 odst. 6
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 5. 1996
(dále též jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), ke stavení promlčecí lhůty až do roku
2001, kdy bylo v konkursním řízení vydáno rozvrhové usnesení. V době podání
návrhu na nařízení exekuce (9. 3. 2005) tedy nemohlo být právo promlčeno, neboť
desetiletá promlčecí lhůta začala běžet v roce 1993, avšak stavěla se, resp.
neběžela v době, kdy byla pohledávka přihlášena do konkursního řízení (tj. 1995
– 2001).
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu
vytýká, že nezohlednil § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., z něhož je
zřejmé, že návrh na nařízení exekuce lze podat i za trvání konkursního řízení,
exekuci však nelze provést. Uvedl dále, že odvolací soud důsledně nerozlišil
stavění promlčecí lhůty a její „přetržení“. Pokud by došlo k přetržení
promlčecí lhůty, zůstává otázkou, zda by běžela nová desetiletá promlčecí lhůta
(§ 110 občanského zákoníku) či pouze tříletá (§ 101 občanského zákoníku). Není
také jisté, zda rozvrhové usnesení lze vzít za pravomocné rozhodnutí soudu nebo
jiného orgánu. Podle povinného závěry odvolacího soudu odporují základním
právům povinného, jestliže lze exekuci provést téměř 15 let po vydání
exekučního titulu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl.
II. Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.
s. ř., jež by řízení činily zmatečným, jakož i jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud – je-li
dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.), dovolatel neuplatil a z obsahu spisu nevyplývají, a
protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že není dán důvod k
zastavení exekuce, neboť vymáhaná pohledávka (podléhající režimu hospodářského
zákoníku) v době podání návrhu na nařízení exekuce nebyla promlčena s ohledem
na skutečnost, že po dobu probíhajícího konkursního řízení, vedeného na majetek
povinného, v němž byla vymáhaná pohledávka řádně přihlášena, promlčecí lhůta
neběžela.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V projednávané věci byla otázka promlčení vymáhané pohledávky posuzována s
ohledem na přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. oběma soudy shodně
podle hospodářského zákoníku, přičemž ani dovolatelem tento postup nebyl
zpochybněn. Soudy pak rozdílně posoudily otázku vlivu podání přihlášky
pohledávky do konkursního řízení na běh promlčecí lhůty.
Ustanovení § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku stanoví, že bylo-li právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta
desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Podle § 131d hospodářského zákoníku se běh promlčecí lhůty přetrhuje výkonem
práva. Podáním žádosti (žaloby) příslušnému orgánu před uplynutím promlčecí
lhůty se běh této lhůty staví; stačí podání žádosti (žaloby) doporučeně na
poště.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí.
Podle § 20 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění do 31. 5. 1996 (v aktuálním
znění odst. 8), přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik
práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2005, sp zn. 20 Cdo 884/2005,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2006, pod
poř. č. 58, druhý odstavec na str. 380/602, uvedl, že na rozdíl od aplikace
úpravy obchodněprávní, mající komplexní (a tedy případné použití kteréhokoli
ustanovení občanského zákoníku vylučující) povahu, při aplikaci ustanovení
hospodářského zákoníku (konkrétně jeho ustanovení § 131b odst. 5 a § 131d), jež
stavení promlčení lhůty speciálně u práv již pravomocně přiznaných neupravují,
je naopak nutno užít ustanovení obecné, jímž je § 112 obč. zák. Podle tohoto
ustanovení i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu
nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí, platí, že uplatní-li
věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v
zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu
řízení neběží (k tomu srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 381/2006).
Jen pro úplnost se konstatuje, že závěr týkající se promlčení obchodněprávní
pohledávky a přijatý usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20
Cdo 1744/2009 (že přihláška pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka
nemá vliv na konec promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 408 obch. zák), na
projednávanou věc, v níž je třeba aplikovat hospodářský zákoník a § 112 obč.
zák., neboť aplikace obchodního zákoníku je zde vyloučena, nedopadá.
Jelikož přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podání, které má
charakter žaloby (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2001 pod
č. 93), a s nímž zákon č. 328/1991 Sb. výslovně v § 20 odst. 6 spojuje stejné
účinky jako s uplatněním práva u soudu (§ 112 obč. zák.), nutno mít za to, že
promlčecí lhůta u přihlášené pohledávky (podléhající režimu hospodářského
zákoníku) po dobu konkursního řízení neběží, resp. staví se. Argumentace
povinného o přetržení promlčecí lhůty tedy neobstojí.
Nejvyšší soud se k účinkům včasné přihlášky pohledávky v obdobné věci vyjádřil
také ve svém usnesení ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2108/2007, v němž
posuzoval vliv přihlášky pohledávky ve vyrovnacím řízení na promlčení
pohledávky. V této souvislosti dovolací soud přijal závěr, že (i) ve vyrovnacím
řízení musí platit - stejně jako v konkursním řízení - že podání přihlášky je
uplatněním práva podle § 112, věty první obč. zák. (§ 131d, druhé věty
hospodářského zákoníku); jde-li o právo pravomocně přiznané, staví se běh
promlčecí doby podáním včasné přihlášky (§ 112, věta druhá obč. zák.).
K argumentaci dovolatele ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991
Sb. dovolací soud dodává, že v projednávané věci je zcela nepřiléhavá. Řešení
otázky, jež je předmětem dovolacího přezkumu, nespočívá ani v posouzení, zda
lze považovat rozvrh výtěžku v konkursu za pravomocné rozhodnutí soudu, proto
se dovolací soud ani touto námitkou nezabýval.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit právní závěr odvolacího soudu, jenž je v souladu s dosavadní
judikatorní praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2,
věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr.
Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu