20 Cdo 5143/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve
věci žalobkyně L. Š. zastoupené JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem ve
Svitavách, Nám. Míru 115/42, proti žalované FOKR Czech, s.r.o., se sídlem ve
Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, identifikační číslo osoby 25873580,
zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm,
Meziříčská 774, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu
v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 385/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze 14. 8. 2009, č. j. 11 Co 371/2009-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze 14. 8. 2009, č. j. 11 Co 371/2009-82, a
rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 31. 3. 2009, č. j. 13 C 385/2008-40,
se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 31. 3. 2009, č. j.
13 C 385/2008-40, jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení tam
specifikovaných nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného proti manželu
žalobkyně. Svůj rozsudek odůvodnil závěrem, že předmětné nemovitosti se pro
účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do společného
jmění povinného a jeho manželky, jelikož o tyto nemovitosti byl zákonem
stanovený rozsah společného jmění manželů rozsudkem Okresního soudu v Novém
Jičíně ze 17. 2. 2000, pravomocným 22. 4. téhož roku zúžen. Ustanovení § 262a
o. s. ř., byť hovoří o zúžení společného jmění dohodou, přitom analogicky platí
i pro případy, kdy zákonem stanovený rozsah společného jmění byl zúžen
rozhodnutím soudu. Účinky zákonné fikce podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku
nemají žádný vliv na právo žalované jako oprávněné vést výkon rozhodnutí
prodejem i předmětných nemovitostí, neboť s ohledem na ustanovení § 262a odst.
1 o. s. ř. se tyto nemovitosti právě pro účely nařízení výkonu rozhodnutí
považují za majetek patřící do společného jmění manželů. Exekučně vymáhaná
pohledávka vznikla manželovi žalobkyně za trvání manželství, žalobkyně se tedy
nemůže úspěšně domáhat vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí, a
to ani jejich jedné ideální poloviny, jelikož nejde o její právo k majetku, jež
by nepřipouštělo výkon rozhodnutí, ale naopak o majetek, který se pro účely
výkonu považuje – právě proto, že zákonem stanovený rozsah společného jmění byl
zúžen – za společný. V závěru odůvodnění pak odvolací soud výslovně zdůraznil,
že žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v odvolání
„netvrdila, že by se jednalo o majetek popsaný v ustanovení § 267 odst. 2 písm.
a), b) o. s. ř., respektive netvrdila skutečnosti, z nichž by bylo možno
dovodit splnění v tomto ustanovení citovaných podmínek.“
V dovolání žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v právním
závěru odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nutno považovat za majetek ve
společném jmění manželů, a v jeho názoru, že účinky zákonné fikce podle § 150
odst. 4 občanského zákoníku nemají žádný vliv na právo žalované jako oprávněné
vést výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, odůvodněném argumentem,
že s ohledem na ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. se tyto nemovitosti právě
pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do společného
jmění manželů. Podle jejího názoru „uzavřel-li odvolací soud, že nastala fikce
vypořádání podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku, staly se
předmětné nemovitosti podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela,
kdy každý z nich je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí.“
Dále pak namítá, že
- „jistina pohledávky včetně příslušenství, jak je vypočetl soudní
exekutor, je nesprávná a jedná se o výpočet v rozporu s dobrými mravy,“
- její manžel výkonem rozhodnutí vymáhanou „částku 500.000,- Kč převzal
jako podnikatelský subjekt a žalobkyně o této situaci nebyla zpravena, jde
tudíž o neplatný právní úkon,“
- výkon rozhodnutí „je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše
pohledávky oprávněné a ceny předmětů, z nichž má být uspokojení pohledávky
dosaženo, pročež měl soud výkon rozhodnutí nařídit jiným vhodným způsobem, což
neučinil,“
- žalovaná dluh začala vymáhat na základě smlouvy o postoupení
pohledávky, aniž však dlužníkovi toto postoupení oznámila, měl tedy podle
dovolatelky odvolací soud přihlédnout „k nastoupení fikce zproštění se dlužníka
závazků plněním postupiteli,“
- soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, ačkoli
žalobkyně řádně odůvodnila, že náklady exekuce byly z její strany na účet soudu
exekutora zcela zaplaceny.
- nařízeným výkonem rozhodnutí je vymáhán závazek, který vznikl za
trvání manželství, „ale pouze jednomu z manželů ve smyslu § 267 odst. 2 písm.
a), b) o. s. ř.“
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s
judikaturou (viz níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp.
zn. 20 Cdo 238/2003, a z 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000 a z 23. 2. 2011,
sp. zn. 20 Cdo 653/2009), je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány
nejsou (tzv. jiné vady nebyly specifikovány a dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř. tak zůstal pouze ohlášen) a nevyplývají ani z obsahu spisu,
a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „účinky zákonné fikce podle §
150 odst. 4 občanského zákoníku nemají žádný vliv na právo žalované jako
oprávněné vést výkon rozhodnutí prodejem i předmětných nemovitostí, neboť s
ohledem na ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. se tyto nemovitosti právě pro
účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do společného
jmění manželů.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V usnesení z 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74/2004, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že umožňuje-li ustanovení § 262a odst. 1, věty první, o. s. ř. k
vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů,
nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů, pak
platí, že výkon lze nařídit i na majetek patřící do zaniklého společného jmění,
které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno.
V rozsudku z 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, 27. 3. 2002, uveřejněném
pod č. C 1120 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím
C. H. Beck) Nejvyšší soud uzavřel, že došlo-li ke zúžení společného jmění
manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k
zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení
společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění manželů k uvedeným
věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu § 149 a § 150 ObčZ, tj. dohodou
účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového
spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů.
Konečně v rozsudku z 23. 2. 2011, sp. zn. 20 CDo 653/2009, Nejvyšší soud
výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že nenásledovalo-li po zániku společného
jmění manželů k uvedeným věcem (tj. k těm, on něž bylo SJM zúženo) do tří let
jejich vypořádání dohodou nebo nebyl-li podán návrh na vypořádání rozhodnutím
soudu, platí podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku ohledně nemovitých věcí
nevyvratitelná domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví.
Ze všech citovaných rozhodnutí plyne, že naopak v případě (o nějž jde v souzené
věci, kdy, jak plyne z třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 84 a z
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na č. l. 41, smlouvu o půjčce, z níž
vznikla exekucí vymáhaná pohledávka, uzavřel žalobkynin manžel 20. 12. 2000,
tedy po právní moci rozsudku o zúžení SJM /22. 4. 2000/, a kdy návrhy na
nařízení exekuce ve věcech sp. zn. 53 Nc 388/2003 a 53 Nc 1431/2007 žalovaná
jako oprávněná podala 11. 6. 2003 a 17. 6. 2004, tedy teprve poté, co se
předmětné nemovitosti v důsledku dopadu fikce podle ustanovení § 150 odst. 4
občanského zákoníku dnem 22. 4. 2003, tedy 3 roky po právní moci rozsudku o
zúžení SJM, staly podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela /
povinného/), že společné jmění manželů ve vztahu k věcem, o něž byl zákonem
stanovený rozsah tohoto jmění zúžen, ke dni zahájení vykonávacího řízení
vypořádáno bylo, a to i fikcí podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského
zákoníku, tyto věci, o nichž platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví
manželů, výkonem rozhodnutí postihnout nelze.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci
nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ;ř.), aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami,
seřazenými za jednotlivými pomlčkami ve druhém odstavci odůvodnění tohoto
rozhodnutí, v řízení o vylučovací žalobě právně nevýznamnými, podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty
třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitka, podle níž je nařízeným výkonem
rozhodnutí vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství, „ale pouze
jednomu z manželů ve smyslu § 267 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.“, byla vznesena
teprve v dovolacím řízení, tedy jako nepřípustné novum (§ 241 odst. 4 o. s.
ř. ). V průběhu řízení před soudem prvního stupně ani v odvolání na č. l. 47,
odůvodněném zejména tvrzením, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla
na základě rozhodnutí v dědickém řízení, žalobkyně žádné skutečnosti
podřaditelné pod ustanovení § 267 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. netvrdila, což
ostatně výslovně konstatoval odvolací soud v závěru druhého odstavce čtvrté
strany svého rozhodnutí na č. l. 85.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o
nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu