20 Cdo 521/2023-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti povinné S. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, pro 400 319,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 EXE 667/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2022, č. j. 26 Co 262/2021-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jiřího Hladíka.
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 26 Co 262/2021-162, potvrdil usnesení Okresního soudu v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) ze dne 15. 10. 2021, č. j. 41 EXE 667/2019-113, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně exekuci zastavil (výrokem I.) a rozhodl o nákladech exekuce (výrokem III.); současně odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku
II., o náhradě nákladů exekučního řízení ve vztahu mezi účastnicemi, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vedením exekuce byl od 16. 8. 2019 soudem prvního stupně pověřen soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk (dále „exekutor“), za účelem vymáhání pohledávky v původní výši 491 563 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 53 Cm 443/2012-11, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 7.
11. 2013, č. j. 53 Cm 443/2012-40, a s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 Cmo 348/2014-86 (dále „exekuční titul“). Exekuce byla na základě souhlasu oprávněné pravomocně zastavena pro částku 91 243,44 Kč usnesením exekutora ze dne 25. 11. 2019, č. j. 139 EX 15615/19-26. 3/ Coby důvod k zastavení exekuce povinná tvrdila, že oprávněné nesvědčí k vedení dané exekuce „aktivní legitimace“, neboť neprokázala, že na ní přešlo právo z exekučního titulu (ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“). Odvolací soud na základě obsahu exekučního spisu konstatoval, že oprávněná k exekučnímu návrhu připojila smlouvu o postoupení pohledávek, kterou dne 15. 8. 2017 uzavřela s MONETA Money Bank, a. s., a přílohu č. 1 ze dne 18. 4. 2017 zahrnující seznam postupovaných pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek č. 3 ze dne 20. 3. 2017. Následně (k výzvě soudu prvního stupně) předložila dodatek č. 4 postupní smlouvy č. 3 (datovaný 25. 8. 2021) s připojením směnky vystavené povinnou v Pohořelicích dne 21.
11. 2011 na částku 458 579 Kč (dále „směnka“). K výzvě odvolacího soudu oprávněná doložila smlouvu o postoupení pohledávek č. 5, kterou uzavřela s MONETA Money Bank, a. s., dne 20. 3. 2017, včetně přílohy č. 1 zahrnující seznam postupovaných pohledávek podle postupní smlouvy č. 5. 4/ Měla-li oprávněná podle svého vlastního tvrzení „přechod práv“ z exekučního titulu prokázat smlouvou o postoupení pohledávek č. 3 ze dne 20. 3. 2017, v průběhu exekučního řízení uvedenou smlouvu nepředložila. Opakovaně předkládala pouze listiny (včetně směnky) s vymáhanou pohledávkou nesouvisející, takže odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že další vedení exekuce je podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu nepřípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů exekučního řízení resp. exekuce vycházejí ze zjištění, že oprávněná již v době zahájení exekučního řízení nezachovala „potřebnou míru pečlivosti“ a „opatrnosti“. 5/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná společnost dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Dovolatelka předně vylíčila skutkové okolnosti předcházející vydání exekučního titulu (část II. dovolání) a rekapitulovala průběh posuzovaného exekučního řízení (část III. dovolání). Nesprávnost napadeného usnesení spatřuje v závěru odvolacího soudu o neprokázání přechodu práv ze směnečného platebního rozkazu na oprávněnou, která uvedenou skutečnost doložila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 3. 2017, z jejíž přílohy č. 1 plyne, že spolu s pohledávkou za povinnou byla postoupena i směnka, což dokazuje i rubopis na směnce indosované na řad oprávněné.
Nadto podepsala dovolatelka s MONETA Money Bank, a. s., dodatek č. 4 k postupní smlouvě, který „potvrdil vůli stran převést na oprávněnou (postupníka) i práva ze směnečného platebního rozkazu, na jehož základě bylo exekuční řízení nařízeno“. Není třeba, aby věřitel disponoval rubopisem s úředně ověřenými podpisy, jestliže postačuje, že spolu s rubopisem směnky byla pohledávka postoupena též smlouvou, a ta již úředně ověřené podpisy obsahuje. Ostatně ani „podle zákona směnečného a šekového neexistuje žádná povinnost ověřovat podpisy na směnkách“.
Otázkou přechodu práva ze směnečného platebního rozkazu se již zabýval i Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004) a Ústavní soud (v usnesení ze dne 9. října 2012, sp. zn. I. ÚS 3544/10), přičemž jejich judikatorní závěry přisvědčují tomu, že postoupení pouze práv ze směnečného platebního rozkazu je možné, že dovolatelkou předložená smlouva o postoupení pohledávek s dodatkem č. 4 přechod práva prokazuje a za této situace by dovolatelka „měla mít oprávnění vymáhat pohledávku jako její věřitel“.
Krom uvedeného dlužníku (povinnému) nenáleží námitka neplatnosti postoupení, „pokud byl řádně notifikován o postoupení pohledávky ze strany postupitele“. 6/ K dovolání se vyjádřila povinná podáním ze dne 23. 2. 2023 tak, že podstatou námitek oprávněné je polemika se skutkovým stavem, který byl soudy zjištěn, a s hodnocením provedených důkazů, nikoli s nesprávností řešené právní otázky. Oprávněná totiž nikdy nepředložila smlouvu o postoupení pohledávek č. 3, o níž má povinná pochybnosti, zda byla kdy vůbec uzavřena.
V seznamu pohledávek u předložené přílohy č. 1 je povinná vedena pouze pod č. 243 s pohledávkou ve výši 208 717,75 Kč a s poznámkou „Ne“ v kolonce týkající se zajištění této pohledávky směnkou. Pouze příloha č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek č. 3 bez doložení této smlouvy (a rovněž i příslušné směnky) k prokázání postoupení nyní exekvované pohledávky nepostačuje. Soudu oprávněnou předložená směnka byla vyplněna na zcela jinou částku (458 579 Kč - viz odstavec 3/ odůvodnění shora) oproti vymáhané a příloha č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky č. 5 ze dne 20.
3. 2017 na směnkou nezajištěný závazek ve výši 208 717,75 Kč s posuzovaným předmětem řízení zjevně nesouvisí. Argumentace dovolatelky se tak míjí s podstatou posuzované věci. 7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). 8/ Nezbytným předpokladem pro vymezení přípustnosti dovolání je formulace právní otázky, kterou odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil a na jejímž vyřešení rozhodnutí závisí (tj. je pro výsledek řízení rozhodná). Z obsahu posuzovaného dovolání taková právní otázka není zřejmá, neboť oprávněná se zaměřila na kritiku postupu odvolacího soudu v oblasti hodnocení důkazů k přechodu práv ze směnky a v této souvislosti nabízí svůj pohled na to, jak by měly být jednotlivé (jí předložené) listiny důkazně chápány.
Tímto způsobem (včetně námitek zpochybňujících skutková zjištění odvolacího soudu) dovolatelka nemůže prosadit způsobilý dovolací důvod (neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním - § 241a odst. 1 o. s. ř.), a tím spíše založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2017, sp. zn. 32 Cdo 176/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 16.
ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 3004/17, odmítl, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 289/2022). 9/ Za situace dovolatelkou neformulované právní otázky je její odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. I. ÚS 3544/10, nepřípadný; Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí řešil otázku, zda aktivní legitimace nabyvatele práv ze směnky vyplývá přímo z právního předpisu, Ústavní soud se mj. zabýval možností převodu práv z exekučního titulu - směnečného platebního rozkazu.
Na řešení těchto otázek však napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud dovolatelce v obecné rovině neupíral možnost nabytí práv ze směnečného platebního rozkazu na základě směnečného indosamentu, založil-li své rozhodnutí výhradně na tom, že oprávněná na podporu své legitimace v exekučním řízení nepředložila průkazné - hodnocením jejich obsahu - listiny (ve vztahu k vymáhané pohledávce konkrétní směnku a/nebo postupní smlouvu). 10/ Nejvyšší soud na základě shora vyslovených důvodů dovolání oprávněné podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. 11/ Podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
zaplatí oprávněná se zřetelem k výsledku dovolacího řízení protistraně (k rukám jejího advokáta) náklady dovolacího řízení zahrnující odměnu advokáta ve výši 9 940 Kč (§ 11 odst. 1 písm. k/, § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 150,40 Kč vypočtenou ze součtu odměny a náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3, viz dále zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.