20 Cdo 5223/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněné A. M., zastoupené advokátem, proti povinnému
K. Š., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného D. Š., o rozvrhu
rozdělované podstaty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku
pod sp. zn. 28 Nc 6007/2003, o dovolání JUDr. J. F., soudního exekutora, proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2007, č. j. 10 Co
73/2007-138, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku – Místku usnesením ze dne 5. října 2006, č. j. 28 Nc
6007/2003-110, rozhodl, že z rozdělované podstaty ve výši 470 000,- Kč se
zčásti uspokojí pohledávka přihlášeného věřitele Finančního úřadu ve F. – M.,
zajištěná zástavním právem. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka
přihlášeného věřitele Finančního úřadu ve F. – M., zajištěná zástavním právem,
patří stejně jako pohledávka oprávněné, pohledávka přihlášené věřitelky L.
O., zajištěná smluvním zástavním právem, a pohledávka soudního exekutora
představující náklady exekuce, do třetí skupiny podle § 337c odst. 1 písm. c)
o. s. ř., přičemž z pohledávek patřících do této skupiny má s ohledem na den
vzniku zástavního práva (27. ledna 2002) nejvýhodnější pořadí pohledávka
přihlášeného věřitele Finančního úřadu ve F. – M., zajištěná zástavním právem.
K její plné úhradě rozdělovaná podstata nestačila, proto byla uspokojena pouze
částečně ve výši 470 000,- Kč. Méně výhodné pořadí měly podle data přihlášení
pohledávka oprávněné (20. ledna 2003), pohledávka přihlášené věřitelky L. O.
(18. června 2002), zajištěná smluvním zástavním právem, a pohledávka soudního
exekutora na nákladech exekuce, proto se na ně z rozdělované podstaty nedostalo
ničeho. K pohledávce věřitele OSSZ F. – M. soud v rozvrhu nepřihlížel, jelikož
byla přihlášena až po dni konání dražby nemovitosti (21. března 2005).
Usnesením ze dne 23. května 2007, č. j. 10 Co 73/2007-138, Krajský soud v
Ostravě odvoláním (oprávněné, přihlášené věřitelky L. O. a soudního exekutora)
napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal soudní exekutor včas dovolání,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., s tím,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pohledávku soudního
exekutora, spočívající v nákladech exekuce, nelze řadit do skupiny k pohledávce
oprávněného, tj. do skupiny pohledávek podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Takový výklad, ačkoliv vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn
200/2005, je v rozporu s postavením soudního exekutora, tak jak jej upravuje §
1 zákona č. 120/2001 Sb. Exekutor je vykonavatelem státní moci a jeho náklady
je nutno považovat za náklady státu, které jsou zařazeny do první rozvrhové
skupiny podle § 337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jiným výkladem by se soudní
exekutor dostal do pozice, kdy by exekuční řízení prováděl v podstatě na své
náklady. Zvláště paradoxní je to v situaci, kdy je exekutor povinen
vyrozumívat všechny zástavní věřitele povinného o konání dražby, a aby se,
pokud mají zájem, k dražbě připojili, náklady exekutora se ovšem uspokojí v
pořadí až po zástavních věřitelích. Nesystémový je rovněž požadavek, aby soudní
exekutor zároveň s návrhem na rozvrhové řízení předložil soudu pravomocný
„příkaz k úhradě nákladů“, neboť by mu v tom okamžiku vznikla povinnost odvodu
19 % DPH, která by mu s ohledem na současný postup soudů v těchto otázkách
nemusela být vrácena. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žádný z účastníků řízení se k dovolání soudního exekutora nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. a § 130 zákona
č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti
potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek
vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O
existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe.
V dovolatelem nastolené otázce byla rozdílná rozhodovací praxe nižších soudů
sjednocena stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k
výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15.
února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v bodě XVIII. zaujal
názor, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci
prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině
(§ 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od tohoto
názoru odchýlit.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že příkazem k úhradě nákladů
exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a jednotlivé složky nákladů
exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou vymoženy; příkaz je ve spojení s
usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním
řízení, v němž byl vydán (§ 87 odst. 4, 88 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb.).
Způsob provedení exekuce je stanoven v exekučním příkazu /srov. § 47 odst. 1, §
48 písm. f) zákona č. 120/2001 Sb./ a je-li jím – jako v souzené věci –
prodej nemovitostí, je vymožení nákladů exekuce spjato s rozvrhem, i když
pohledávka exekutora režimu přihlášek nepodléhá. Pohledávka exekutora z titulu
nákladů exekuce může být ve skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny.
Pro úplnost je třeba dodat, že změna zákona č. 120/2001 Sb., provedená
zákonem č. 347/2007 Sb., s účinností od 1. ledna 2008, na
posuzovaný případ nedopadá, neboť v dovolacím řízení zásadně platí, že při
posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí
odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v právní úpravě,
které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1997 pod č. 5 a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků,
kromě neúspěšného dovolatele, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly (§ 243b
odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2008
JUDr. Antonín Draštík, v.
r.
předseda senátu