20 Cdo 536/2024-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné VENOLI Solution s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, identifikační číslo osoby 02152797, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti povinnému D. K., zastoupenému Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, pro 758 749 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 74 EXE 62045/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 30 Co 156/2023-83, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Okresní soud v Liberci (dále též „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 5. 2023, č. j. 74 EXE 62045/2016-42, výrokem I odložil exekuci vedenou pod sp. zn. 101 EX 05583/16 u pověřeného soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 (dále „soudní exekutor“) za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 758 749 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jistiny ve výši 8,05 % ročně od 8. 8. 2014 do zaplacení, pro smluvní pokutu ve výši 1 525,49 Kč denně od 8.
8. 2014 do 16. 4. 2015, ve výši 1 521,49 Kč denně od 17. 4. 2015 do 12. 8. 2015 a ve výši 1 517,49 Kč denně od 13. 8. 2015 do 8. 12. 2015, pro smluvní pokutu v částce 35 000 Kč a pro náklady nalézacího řízení a řízení exekučního podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Pavlem Fryšákem dne 2. 2. 2016 pod sp. zn. 4040/2015 (dále „rozhodčí nález“ či „exekuční titul“); současně soud prvního stupně exekuci výrokem II zastavil a výroky III a IV vyslovil, že o nákladech povinného a soudního exekutora bude rozhodováno samostatným usnesením.
2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní základ rozhodčího nálezu představuje smlouva o úvěru č. 2314000189 ze dne 28. 3. 2014 (dále „smlouva o úvěru“) sjednaná mezi právním předchůdcem oprávněné, úvěrující společností VITACREDIT s. r. o. (identifikační číslo osoby 28614488 - dále „úvěrující společnost“) a povinným, podle které se povinný oproti poskytnutému úvěru ve výši 350 000 Kč zavázal úvěr vrátit spolu s úroky ve výši 441 000 Kč a s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 20 000 Kč. Částí úvěru měly být vyplaceny mj. tři již exekučně vymáhané závazky povinného.
Úvěrová smlouva byla označena slovy „úvěr ručený nemovitostí, podnikatel“ a osobu povinného smlouva v záhlaví konkretizovala identifikačním číslem osoby. Úvěr s úrokem byl splatný ve splátkách ve výši 9 389 Kč měsíčně od 1. 4. 2014, k témuž dni byl splatný i poplatek 20 000 Kč. V případě prodlení dlužníka se zaplacením kterékoli splátky řádně a včas měl věřitel podle úvěrové smlouvy právo prohlásit úvěr za zesplatněný, s tím, že nesplacená část jistiny a úroku se stávají včetně příslušenství splatnými dnem odeslání příslušného oznámení.
V neprospěch povinného jako dlužníka byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky do zaplacení pro případ prodlení se zaplacením jistiny či zesplatněné jistiny (nezaplacená jistina a nezaplacený úrok) mimo zákonné úroky z prodlení a pokuta 10 % z jistiny, jestliže prodlení se splácením jistiny či zesplatnění jistiny přesáhne jeden měsíc. Dluh byl dále zajištěn zástavním právem na bytech č. 121/1, 122/3, 121/4 v budově č. p. 121, která je součástí pozemku p. č. 1011, katastrální území XY, to vše na LV č. 1152, Katastrální pracoviště XY, a dále na pozemcích p.
č. 1013 o výměře 538 m2, a p. č. 1014 o výměře 46 m2, vše na na LV č. 577, katastrální území XY, Katastrální pracoviště XY (dále „zastavené nemovitosti“).
Povinný se rovněž zavázal zastavené nemovitosti pojistit do výše minimálně dvojnásobku jistiny a pojistné plnění vinkulovat ve prospěch věřitele, jakož posléze pojištění a vinkulaci po dobu trvání smluvního vztahu udržovat. Pro případ nedodržení jakékoli povinnosti má věřitel právo opakovaně nárokovat smluvní pokutu ve výši 10 % z jistiny, nejméně 20 000 Kč, a to s následným právem zesplatnění celého úvěru. Podle exekučního titulu na základě prodlení povinného (se zaplacením splátky v červenci 2014) se dne 7.
8. 2014 stala splatnou částka 758 749 Kč (jistina a sjednané úroky) a jelikož se tímto způsobem staly úroky součástí jistiny, běžel z celé této částky ode dne 8. 8. 2014 zákonný úrok z prodlení a vedle toho byla rozhodčím nálezem z dlužné částky jistiny a úroku (s přihlédnutím k částečným úhradám) přiznána též smluvní pokuta, která by početně za rok a čtyři měsíce (od 8. 8. 2014 do 8. 12. 2015) činila nejméně částku 735 745 Kč, přiznána byla dále smluvní pokuta ve výši 10 % z jistiny, tj. 35 000 Kč, a povinnost nahradit náklady řízení.
Bez úroku z prodlení byla tudíž oprávněné rozhodčím nálezem přiznána částka 1 529 494 Kč. Rozhodčí smlouva byla mezi právním předchůdcem oprávněné a povinným uzavřena dne 28. 3. 2014 (dále „rozhodčí smlouva“) a určovala jediného rozhodce Mgr. Pavla Fryšáka. 3/ Soud prvního stupně shledal s ohledem na sjednané a rozhodčím nálezem přiznané plnění, jakož i s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, a ze dne 13. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2897/2021, rozpor s dobrými mravy, a to „při pohledu na celkovou výši pohledávky a její zajištění“.
Soud dále citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, z něhož se podává, že je třeba považovat při úvěru 69 000 Kč a návratností částky 156 840 Kč s dalšími smluvními pokutami při prodlení se dvěma splátkami z nové jistiny 25 % a 0,15 % denně celé rozhodcem přiznané plnění za nemravné a exekuci zcela zastavit. Jde-li o smluvní pokutu 0,2 % denně, jen stěží mohla plnit svou uhrazovací a zajišťovací funkci, byla-li vázána i na zesplatněnou jistinu, a ta náležela věřiteli v případě prodlení pro jakoukoliv neuhrazenou splátku řádně a včas.
Rovněž ani rozhodčí smlouva závislá na smlouvě hlavní neobstojí, stejně jako pravomoc rozhodce, jelikož vedení exekuce pro sjednané a rozhodčím nálezem přiznané plnění by bylo zjevně nespravedlivé, v rozporu s principy právního státu a s požadavkem ochrany majetku povinného, což je nutno zohlednit i v případě vztahu mezi podnikateli, nadto za stavu nevyrovnaného postavení stran při uzavírání smlouvy i z hlediska nepřiměřeného profitování věřitele ze smlouvy, kterou jako profesionál uzavíral s neprofesionálem v oboru úvěrování.
Rozhodčí řízení přitom alespoň splňovalo srovnatelné podmínky s řízením soudním ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II.
ÚS
2164/10, přičemž ekonomická závislost rozhodce na oprávněné by neměla být dovozována jen z jeho působení v dalších sporech oprávněné, ekonomický vztah by měl být bezprostřední a přímý, nelze jej spatřovat jen v opakování jména rozhodce v rozhodčích smlouvách a ve vzniku nároku na odměnu. 4/ Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 9. 11. 2023, č. j. 30 Co 156/2023-83, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce neodkládá, nezastavuje a o nákladech řízení a nákladech exekuce se nerozhoduje.
Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a při zopakování dokazování zjištěním obsahu smlouvy o úvěru, rozhodčí smlouvy a exekučního titulu, dospěl k závěru, že jelikož povinný již při uzavření úvěrové smlouvy dobrovolně neplnil své předchozí závazky, a jeho věřitelé proto byli nuceni přistoupit k vymáhání pohledávek exekuční cestou, musela úvěrující společnost v úvěrové smlouvě nastavit podmínky takovým způsobem, aby povinného motivovala ke splnění svých povinností. Úvěrovou smlouvu uzavřeli podnikatelé, přičemž úvěrující společnost vystupovala z pozice profesionála v úvěrovém podnikání, a tedy silnější strany.
Jelikož účelem smluvní pokuty není uhrazující funkce, lze logicky hodnotit požadavek úvěrující společnosti na zajištění pohledávky zástavním právem. Pakliže zastavené nemovitosti sestávaly celkem ze tří jednotek a dvou pozemků zatížených exekutorskými zástavními právy, jakož i příkazy k prodeji nemovitých věcí, nelze takové zajištění mít za nepřiměřené. O důvodnosti a vhodnosti využití institutu zástavního práva svědčí též skutečnost, že ani v rámci exekučního řízení nebyla dosud (bez zpeněžení nemovitých věcí povinného) pohledávka oprávněné uspokojena.
Nepřiměřený není ani požadavek na pojištění nemovitých věcí do výše dvojnásobku jistiny a na vinkulaci pojistného ve prospěch věřitele. Výše úroku z úvěru v daném případě činila 18 % při poskytnutí úvěru na dobu sedmi let, kterou rovněž není možné hodnotit jako nepřiměřenou. Ani ujednání o tom, že v případě zesplatnění úvěru přiroste nesplacená část úroků k jistině, se nepříčí dobrým mravům. Uzavírání smluv adhezním způsobem v obdobných případech, tedy při poskytování úvěru, je skutečností zcela běžnou a obvyklou.
Výše rozhodcem přiznané částky je ovlivněna především dobou prodlení povinného (od které je přímo odvislá celková výše smluvní pokuty), jakož i tím, že na úvěr resp. sjednané úroky bylo uhrazeno jen 28 251 Kč. Ani uzavření rozhodčí smlouvy ve vztazích mezi podnikateli není ničím mimořádným. Osoba rozhodce byla v rozhodčí smlouvě označena zcela konkrétně a byla určena transparentním způsobem. Rozhodčí doložka tedy obsahovala přímé určení rozhodce, jímž byl v prvé řadě Mgr. Pavel Fryšák, zapsaný v seznamu rozhodců vedeným Ministerstvem spravedlnosti pod číslem 173.
Opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá.
5/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž dovolacímu soudu ve smyslu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), předkládá k zodpovězení tři otázky, A) otázku zabývající se neplatností hlavní smlouvy (v posuzovaném případě představované smlouvou o úvěru) uzavřené mezi podnikateli a s tím související neplatností navázané rozhodčí smlouvy z důvodu rozporu hlavní smlouvy s dobrými mravy, B) otázku zabývající se postavením a ochranou podnikatele jako slabší strany ve smyslu § 433 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.
1. 2014 (dále „o. z.“), a C) otázku působnosti právní úpravy adhezních smluv na smlouvu o úvěru uzavřenou mezi podnikateli, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6/ K otázce A) posléze dovolatel neuvedl žádné podrobnosti, v rámci otázky B) odvolacímu soudu vytkl, že se ve svém rozhodnutí „nikterak nezabýval postavením povinného jako slabší strany“ a neprovedl ani dostatečné právní zhodnocení konkrétních okolností, za kterých došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem.
Tím se napadené rozhodnutí mělo dostat do kolize s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněným pod číslem 80/2021 Sb. rozh. obč. (dále „R 80/2021“). 7/ K otázce C) dovolatel uvedl, že uzavřel smlouvu o úvěru, která zakládala nedůvodnou nerovnováhu ve vzájemných právech a povinnostech, představovanou kombinací výše úroku a smluvních pokut, stojících navíc vedle zákonného úroku z prodlení, zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví povinného ve prospěch oprávněné, jakož i povinností pojištění nemovitostí ve vlastnictví povinného do výše dvojnásobku jistiny a vinkulací pojistného ve prospěch oprávněné.
Naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. nepředstavuje samotná výše úroků bez dalšího (či samotná výše smluvní pokuty, poplatku za úvěr nebo samotné zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví povinného), nýbrž kombinace všech těchto institutů použitá k zajištění pohledávky oprávněné společně. Pokud by odvolací soud individuálně posoudil tuto konkrétní adhezní smlouvu, shledal by, že je povinný slabší stranou, pročež by musel smlouvu a práva a povinnosti z ní vzniklé hodnotit i podle úpravy adhezních smluv, k čemuž však nedošlo a soud se tak odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
září 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021, a rovněž od R 80/2021. 8/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst.
1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 9/ Podstatou oponentury dovolatelem shrnuté pod otázkami ad B) a C) je toliko nekonkretizovaná polemika se závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v (rovněž odvolacím soudem) citovaném R 80/2021, z něhož se podává, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli.
Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zda na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).
Uzavřel-li podnikatel - fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o.
z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. 10/ Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud citované judikaturní rozhodnutí plně respektoval, jestliže - vědom si postavení povinného jako „slabší“ smluvní strany - okolnosti uzavírání rozhodčí smlouvy, smlouvy o úvěru, její obsah a ujednaná práva a povinnosti v jednotlivostech, jakož i v celém souhrnu, a to s přihlédnutím k jedinečnosti všech okolností daného případu, náležitě posuzoval, což platí i v případě samotného exekučního titulu.
Dospěl-li přitom k závěru, že přes skutečnost postavení povinného jakožto neprofesionála v oboru úvěrových smluv nenastaly v poměrech dané věci žádné mimořádné ani výjimečné okolnosti, které by indikovaly potřebu zásahu do smluvního vztahu účastníků, nelze jeho závěru nic podstatného vytknout. Mínil- li dovolatel navrhnout, aby odvolacím soudem respektovaná rozhodovací praxi dovolacího soudu byla řešena jiným způsobem (aby byla judikaturně překlenuta), nepředložil v tomto ohledu jakoukoli rozhodnou argumentaci, z níž by především bylo patrné, že úvěrová smlouva požadavek ochrany slabší smluvní strany nerespektovala.
11/ Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sb. rozh. obč. pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018), není přípustnost dovolání v rozsahu jen pro forma vyslovené otázky ad A) na čem založit. 12/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13/ Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu