20 Cdo 2841/2018-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému D. M. narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č.
1396/9, pro 114 540 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 EXE 2426/2015, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Co
724/2017-50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Co
724/2017-50, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 1. 8. 2017, č. j. 26 EXE
2426/2015-22, zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu
exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., na základě
pověření soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 2426/2015, a rozhodl,
že oprávněná je povinna uhradit povinnému náklady řízení ve výši určené
samostatným usnesením a že oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi
JUDr. Dalimilu Mikovi náklady exekuce ve výši určené samostatným usnesením.
Soud prvního stupně zjistil, že v rozhodčí smlouvě uzavřené mezi oprávněnou a
povinným bylo sjednáno, že veškeré spory z této smlouvy budou řešeny rozhodci,
čímž dle soudu prvního stupně došlo k vyloučení práva spotřebitele podat žalobu
k soudu a tato skutečnost způsobuje neplatnost rozhodčí doložky. Soud prvního
stupně dále dovodil, že rozhodčí smlouva má povahu tzv. formulářové smlouvy,
jejíž znění nemůže spotřebitel žádným způsobem ovlivnit, a obsahuje taxativní
výčet rozhodců, kteří mohou ve věci rozhodovat; z těchto skutečností soud
prvního stupně dovodil, že rozhodčí smlouva obsahuje nerovnováhu v právech a
povinnostech účastníků spotřebitelské smlouvy a vzhledem k tomu, že taková
ujednání odporují dobrým mravům, nelze rozhodčí nález vykonat.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2018, č. j.
9 Co 724/2017-50, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného
ze dne 3. 3. 2017 na zastavení exekuce vedené podle pověření Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 26 EXE 2426/2015-8, soudním exekutorem
JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., se zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že není
dán důvod pro vyslovení neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi oprávněnou a
povinným pro zjevný rozpor s dobrými mravy, neboť v projednávané věci není
naplněno kriterium „zjevné nespravedlnosti“, jehož naplnění je dle judikatury
Ústavního soudu důvodem pro odepření soudní ochrany. Sjednaná výše smluvního
úroku z úvěru a RPSN byly ve smlouvě o úvěru dohodnuty na 110,49 % po dobu
splácení úvěru sjednanou na 30 měsíců, přičemž úroková sazba úroku z úvěru byla
sjednána vyšší než u banky, neboť se jednalo o střednědobý úvěr poskytnutý
nebankovním subjektem, a to při sjednání minimálního zajištění ve formě zřízení
inkasa z účtu povinného a dohodnutých smluvních pokut. Z těchto skutečností
odvolací soud dovodil vysokou míru rizikovosti úvěru pro oprávněnou, která je
nebankovním subjektem, a tedy i důvodnou kompenzaci vyšším úrokem než u
bankovního subjektu. Dle odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy ani
výše smluvních pokut, neboť jde o jednorázovou smluvní pokutu ve výši 25 % z
dlužné částky za nesplacení úvěru v dohodnuté lhůtě 60 dnů po zesplatnění
úvěru, která je nárokem vzniklým v důsledku předchozího opakovaného porušení
povinností dlužníka ze smlouvy, a dále o smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý
den prodlení s úhradou dluhu, jejíž výše však byla aprobována i ustálenou
judikaturou a absolutní výše je pak způsobena dlouhodobým prodlením dlužníka.
Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy
uzavřené mezi oprávněnou a povinným, neboť v rozhodčí smlouvě byla sjednána
pravidla rozhodčího řízení i volby rozhodce z konkrétního výčtu rozhodců, a
neobsahuje tak žádná netransparentní pravidla pro výběr rozhodce. Neplatnost
rozhodčí smlouvy nemůže založit ani skutečnost, že v rozhodčí smlouvě uvedení
rozhodci rozhodovali pro oprávněnou velké množství sporů, neboť pouze z této
samotné skutečnosti nelze dovozovat ekonomickou či jinou závislost konkrétního
rozhodce na oprávněné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že nemohl
ovlivnit podobu smlouvy o úvěru ani rozhodčí smlouvy a výběr rozhodců, neboť
šlo o formulářové smlouvy a tyto smlouvy odporují dobrým mravům, že úrok ve
smlouvě o úvěru ve výši 110,49 % p. a. a RPSN ve výši 114,6 % se zjevně příčí
dobrým mravům, neboť několikanásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček
poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné, neboť
odměna za reálné poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč na dobu 30 měsíců činí 50
930 Kč. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se
zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost způsobuje rovněž
neplatnost úvěrové smlouvy. Povinný dále namítá, že kumulace smluvních pokut ve
výši 25 % z jistiny úvěru po jeho zesplatnění a 0,25 % denně z jistiny úvěru po
jeho zesplatnění je excesivní a v rozporu dobrými mravy a s judikaturou
Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11), neboť v
jejich součtu činí celková smluvní pokuta cca 120 % nezaplacené částky při
prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku. Vzhledem k
tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná
smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatel konečně namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo
234/2005) a toto odchýlení neodůvodnil. Povinný navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a s
poukazy na rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že usnesení odvolacího soudu je
v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu, dovolatelem uváděná judikatura
dovolacího soudu je nepřiléhavá, neboť v projednávané věci je odlišný skutkový
stav věci, když závazek povinného nebyl zajištěn biankosměnou, a otázky
formulované dovolatelem již byly judikatorně vyřešeny a směřují k věcnému
přezkumu exekučního titulu a smlouvy o úvěru, kterýžto však není ve vykonávacím
řízení přípustný. V projednávané věci povinný nevznášel žádné námitky proti
rozhodčí smlouvě ani vůči navrhovaným rozhodcům, neuplatňoval svou argumentaci
v rozhodčím řízení a své námitky uplatnil až ve vykonávacím řízení a nelze mu
nyní v tomto řízení poskytnout ochranu tak, jak předpokládá judikatura
dovolacího a Ústavního soudu. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání
povinného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud zjistil,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Dovoláním napadené rozhodnutí záviselo též na posouzení právní otázky, zda
exekuční soud v rámci úsudku, jestli jsou dány důvody pro zastavení exekuce na
peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., má mimo jiné vyhodnotit nejen to, zda rozhodčím nálezem přisouzená
jednotlivá plnění jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ale i to, jestli
tato plnění nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve svém úhrnu (v dovolání
se píše o „kumulaci“). Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem
v úplnosti vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je
přípustné též proto, že odvolací soud i při posouzení, zda rozhodcem přiznaná
smluvní pokuta a smluvní úrok jsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy, se
důsledně nevypořádal s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž
je třeba přihlédnout nejen k nominální výši sjednané smluvní pokuty a úroku,
ale mimo jiné i k tomu, zda věřitel (oprávněný) před uzavřením smlouvy o úvěru
se spotřebitelem (povinným) splnil povinnost předepsanou ustanovením § 9 odst.
1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, a posoudil úvěruschopnost spotřebitele
(povinného) s odbornou péčí a povinnému za přiměřených podmínek poskytl úvěr
pouze v případě, že bylo zřejmé, že bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.
Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání povinného je opodstatněné.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené
na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není
skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými
mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na
zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor
rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše
popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za
nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření
rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že
tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany
spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2.
2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoli tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako
takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti
„hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující
rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda
vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce
k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní
sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani
neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného
jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém,
tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“,
resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému
plnění, které není v rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí
nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
Proto je namístě zabývat se posouzením přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení,
a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými
mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní
úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně
spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti
rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce,
míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve
vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které
bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy,
případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“. Toto zkoumání je třeba provést
nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu.
Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení
je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s
dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn.
20 Cdo 4022/2017).
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem
úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím
nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků,
smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která
byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém
úhrnu. Po dílčím závěru o mravnosti přisouzeného dílčího plnění tedy odvolací
soud měl přistoupit i k posouzení mravnosti rozhodčím nálezem přiznaného plnění
jako celku.
V projednávané věci byla dne 29. 4. 2014 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 40
000 Kč. Na jejím základě rozhodčím nálezem Mgr. Jana Fišera, který je exekučním
titulem, ze dne 15. 10. 2014, č. j. 103 Rozh 6727/2014-7, bylo rozhodnuto, že
povinný je povinen zaplatit oprávněné částku 114 540 Kč spolu s ročním úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 22. 8. 2014 do zaplacení, smluvní
pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 90 930 Kč
ode dne 22. 7. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 15
620 Kč.
Při posouzení, zda rozhodčím nálezem přiznaná smluvní pokuta ze smlouvy o úvěru
je či není sama o sobě v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud poukázal na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž plyne, že sjednání smluvní
pokuty ve výši 0,25 % denně z dlužné částky ještě nevede k jednoznačnému závěru
o nemravnosti smluvní pokuty a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze
usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka
(srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo
71/2006). Nejvyšší soud však v uvedeném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že
přiměřenost (mravnost) smluvní pokuty je namístě prověřovat s přihlédnutím k
okolnostem, za nichž byla sjednána, a teprve na jejich základě a i s
přihlédnutím k její nominální výši učinit závěr o její případné nemravnosti. K
okolnostem sjednání smluvní pokuty odvolací soud uvedl, že smluvní pokuta v
daném případě není nemravná proto, že šlo o střednědobý úvěr poskytnutý
nebankovním subjektem, a to při sjednání minimálního zajištění pouze ve formě
zřízení inkasa z účtu povinného a ve formě dohodnutých smluvních pokut a že
tato rizikovost byla oprávněně kompenzována právě smluvní pokutou a rovněž i
úrokem z úvěru. Odvolací soud však též měl přihlédnout k existenci ustanovení §
9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí
úvěru povinnému je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko
nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty.
Jestliže odvolací soud takové posouzení neprovedl, bylo posouzení souladu výše
smluvní pokuty s dobrými mravy neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolací soud zdůrazňuje, že potřeba přihlédnout k obsahu úvěrové smlouvy
nesměřuje k tomu, že by ve vykonávacím řízení měla být přezkoumávána věcná
správnost exekučního titulu. K jejímu obsahu exekuční soud přihlíží jen při
vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí
smlouvy, úvěrové smlouvy a dále k vydání rozhodčího nálezu, ve svém celku (jak
obsahovém tak procedurálním) není postižen stigmatem kolize se zde rozhodnými
„dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele
(coby „slabší strany“). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické
okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“
povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy, které však odvolací soud vzhledem ke
svému názoru, že přihlédnutí k nim by znamenalo nepřípustný věcný přezkum
exekučního titulu, uvažovat odmítl, ačkoli dovolatelka na ně poukazovala rovněž
(srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017).
Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy,
i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši,
ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud
již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která
podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou
zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při
poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře je
zřejmé, že v úvěrové smlouvě sjednaný a rozhodčím nálezem přisouzený úrok ve
výši 110,49 % obvyklou úrokovou sazbu zjevně a výrazně překračuje, přičemž
odůvodnění odvolacího soudu, že jde o nebankovní úvěr s minimálním zajištěním a
tedy i značnou mírou rizikovosti, není s ohledem na existenci povinností
oprávněné podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyčerpávající, protože
odvolací soud se s existencí této povinnosti na straně oprávněné nevypořádal.
Ze shora uvedeného plyne, že dílčí závěry odvolacího soudu o mravnosti smlouvou
o úvěru sjednaných a rozhodčím nálezem přiznaných smluvních pokut a úroků
nejsou provedeny v úplnosti. Již tento fakt sám o sobě vede k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, když odvolacímu soudu je dále třeba
vytknout, že neučinil úsudek o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění
jako celku. Teprve po uskutečnění celkového úsudku o mravnosti rozhodčím
nálezem přisouzeného plnění přitom odvolací soud může přistoupit k posouzení,
zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce plnění z rozhodčího nálezu podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to podle výše vyzdvihnutých kritérií uvedených
v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a
ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku souladu plnění přiznaného rozhodčím
nálezem (smluvního úroku a smluvních pokut) s dobrými mravy posoudil neúplně a
tudíž nesprávně, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud
napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu
vrátil (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude
rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu