33 Odo 234/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce PaedDr. V.
M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem,
o zaplacení částky 30.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 6 C 11/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 26 Co 420/2004-70, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 26 Co
420/2004-70, se ve výroku II. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu
v Mělníku ze dne 13. července 2004, č. j. 6 C 11/2004-39, tak, že žalovanému
byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč, a ve výroku III. o
nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti zbývající části výroku II. rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 26 Co 420/2004-70, se odmítá.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
července 2004, č. j. 6 C 11/2004-39, zastavil řízení „do částky 300.000,-
Kč“ (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení
částky 30.000,- Kč a smluvní pokuty 0,05% denně z částky 300.000,- Kč od 9. 12.
2003 do zaplacení (výrok II.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci smluvní
pokutu 0,05% denně z částky 300.000,- Kč od 7. 2. 2002 do 8. 12. 2003 do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení a o
soudním poplatku (výroky IV. a V). Vyšel ze smlouvy o půjčce ze 6. 2. 2002, na
jejímž základě žalobce půjčil žalovanému částku 300.000,- Kč. Tato částka měla
být vrácena do 7. 2. 2002 spolu se smluveným úrokem ve výši 10% z dlužné
částky. Pro případ, že nebude půjčená částka včas vrácena, byla sjednána
smluvní pokuta ve výši 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení, splatná v
hotovosti do 7 dnů po jejím vyúčtování. Jelikož žalovaný vrátil žalobci
půjčenou částku v průběhu řízení, bylo řízení o zaplacení částky 300.000,- Kč z
důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. Smluvený úrok ani smluvní pokutu, která byla
vyúčtována v dopisech z 20. 10. 2003 a 8. 12. 2003, žalovaný žalobci dosud
nezaplatil. Pokud jde o úrok ve výši 30.000,- Kč, soud prvního stupně shledal
ujednání o něm ve smlouvě z 6. 2. 2002 neplatným pro rozpor s dobrými mravy,
neboť půjčka byla poskytnuta na jediný den a s ohledem na to je 10% úrok
nepřiměřeně vysoký. Výše smluvní pokuty sice nepřiměřená není, soud prvního
stupně však mohl pokutu přiznat jen od počátku prodlení žalovaného s vrácením
půjčené částky do 8. prosince 2003, ke kterému žalobce naposledy provedl její
vyúčtování.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 10. listopadu 2004, č. j. 26 Co 420/2004-70, především zastavil řízení o
odvolání žalobce proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.).
Výrokem II. jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku, jednak jej „v dalším … ve věcných výrocích II. a III.“ potvrdil.
Výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně smluvní pokuty,
a to jak pokud jde o přiměřenost její výše, tak i co se týče nedostatku jejího
vyúčtování po 8. 12. 2003. Ujednání o smluveném úroku je však podle názoru
odvolacího soudu platné. Částka 30.000,- Kč se jeví jako přiměřená úplata za
půjčení tak vysoké částky jakou je 300.000,- Kč, žalovaný byl s jejím
zaplacením srozuměn a v průběhu řízení neuvedl nic, co by svědčilo o uzavření
smlouvy v tísni nebo pod nátlakem. Proto je jeho povinností tuto částku žalobci
zaplatit.
Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti výrokům II. a III. podal žalovaný
dovolání. Namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přiměřenosti výše
smluveného úroku z půjčky, když princip smluvní volnosti postavil nad princip
dobrých mravů. Žalovaný poukázal na to, že obvyklý úrok z půjček či úvěrů
poskytovaných peněžními ústavy v roce 2002 se pohyboval kolem 15% ročně,
zatímco úrok sjednaný účastníky by v přepočtu činil 3650% ročně, a vyslovil
přesvědčení, že s ohledem na tuto skutečnost je závěr odvolacího soudu o
platnosti ujednání o smluveném úroku nesprávný. Odvolatel dále zpochybnil
postup soudu, který, aniž by ho poučil o tom, že bude vyslechnut jako účastník
řízení, vzal z jeho odpovědi na položenou otázku za prokázané, že obdržel
vyúčtování smluvní pokuty, ačkoli žalovaný uvedl jen to, že mu listiny mohly
být doručeny, ale že si toho není vědom. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno
ohledně řádného vyúčtování smluvní pokuty a jeho doručení žalovanému. Žalovaný
navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. výslovně v celém
rozsahu, tedy včetně té jeho části, kterou byl potvrzen výrok o zamítnutí
žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z částky 300.000,- Kč od
9. 12. 2003 do zaplacení. Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, však Nejvyšší soud
ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání
platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož
poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude
opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný
názor pak zaujal i v rozsudku z 1.2.2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
(dále jen „Soubor“), pod č. C 154. Potvrzujícím výrokem o částečném zamítnutí
žaloby nenastala v poměrech žalovaného žádná změna odstranitelná zrušením
tohoto výroku, naopak jeho zrušením by se situace žalovaného zhoršila, neboť by
byla znovu otevřena otázka již pravomocně vyřešená v jeho prospěch. Proto k
podání dovolání proti této části potvrzujícího výroku není žalovaný subjektivně
oprávněn a v tomto rozsahu muselo být jeho dovolání podle § 243b odst. 5 věty
prvé a § 218 písm. b) OSŘ odmítnuto.
Pokud jde o zbývající část potvrzujícího výroku, dovolací soud zvažoval
přípustnost dovolání proti ní z pohledu § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle
písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být
přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl
potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací
soud při svém rozhodování vycházel (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ).
Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze
namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace,
kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkající se jeho povinnosti zaplatit
žalobci smluvní pokutu za dobu od 7. 2. 2002 do 8. 12. 2003 uplatnil žalovaný
jednak námitku poukazující na procesní pochybení soudu, které spočívá v absenci
poučení o provedení jeho účastnického výslechu, jednak výhrady týkající se
skutkových závěrů, na nichž je postaveno právní posouzení věci. Podle obsahu
jde tedy o uplatnění dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a
odst. 3 OSŘ, které, jak bylo shora vysvětleno, přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemohou. Správnost této části výroku z hlediska
právního posouzení věci žalovaný žádným z dovolacích argumentů nezpochybnil a
jediný dovolací důvod, který by mohl přípustnost dovolání založit, tak
neuplatnil. Proto dovolání proti potvrzujícímu výroku o povinnosti žalovaného
zaplatit smluvní pokutu bylo rovněž odmítnuto, tentokrát podle § 243b odst. 5
věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ.
Dovolání žalovaného je tedy přípustné pouze proti měnícímu výroku ve věci samé
[§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ]. Jelikož má náležitosti uvedené v § 241a odst. 1
OSŘ a jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 OSŘ, dovolací soud
přezkoumal uvedený výrok podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaný ve vztahu k němu
netvrdí, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i
když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne.
Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak
jej žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že v této části je dovolání
opodstatněné.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně považoval ujednání účastníků o
smluveném úroku z půjčky za platné a neodporující dobrým mravům, a uplatňuje
tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) smlouvou o půjčce přenechává
věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se
zavazuje vrátit pouplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658
odst. 1 ObčZ lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.
Podle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz
mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s
poukazem na § 3 odst. 1 ObčZ nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok
sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou
obvyklou v praxi peněžních ústavů. V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn.
21 Cdo 1484/2004, publikovaném v Souboru pod č. C 3171, vyslovil dovolací soud
názor, že při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými
mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že
dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným
úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou
míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k
nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo
půjček. I když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi
fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v
obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů
poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto – v
závislosti na okolnostech konkrétního případu – nemusí být nepřiměřený ani
úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů,
nelze tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela
neadekvátním způsobem. To platí i pro danou věc. Žalovanému je nutno
přisvědčit, že byla-li půjčka poskytnuta na jediný den (a skutečnost, že k
jejímu vrácení došlo až se značným časovým odstupem, je pro posouzení
přiměřenosti smluveného úroku bez významu, neboť pro tento případ byl žalobce
chráněn dohodnutou smluvní pokutou) a smluvený úrok činil 10% půjčené částky,
je z porovnání s obvyklou úrokovou mírou peněžních ústavů (které musí být
základním východiskem pro úvahy o případné rozporu s dobrými mravy) zcela
zřejmé, že tato míra byla překročena téměř dvěstěpadesátkrát. Ujednání o takto
vysokém úroku ovšem nelze než považovat za hrubě odporující dobrým mravům, jak
je chápe současná judikatura, a tedy za neplatné podle § 39 ObčZ.
Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je založen na
nesprávném výkladu § 39 a § 3 odst. 1 ObčZ, t. j. na nesprávném právním
posouzení věci, a že je tím naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ tento výrok a též výrok o nákladech řízení
[který sám sice dovolacímu přezkumu nepodléhá, neboť proti němu není dovolání
přípustné, ale je na zrušovaném meritorním výroku ve smyslu § 242 odst. 2 písm.
b) OSŘ závislý – srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 27/1999] zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v
tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2007
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu