20 Cdo 5642/2017-83
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1,
Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č.
135/19, proti povinnému P. P., H., zastoupenému Mgr. Reném Gemmelem, advokátem
se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, pro peněžité plnění, vedené u Okresního
soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 125 EXE 2820/2016, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 10
Co 234/2017-62, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2017, č. j. 10 Co 234/2017-62,
a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 6. 1. 2017, č.
j. 125 EXE 2820/2016-48, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu
řízení.
Shora označeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního
soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 6. 1. 2017, č. j. 125 EXE
2820/2016-48, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na odklad
exekuce a dále na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem
Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, na základě pověření Okresního soudu v Karviné
– pobočky v Havířově ze dne 13. 10. 2016, č. j. 125 EXE 2820/2016-21. Odvolací
soud dospěl k závěru, že rozhodčí nálezy vydané rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou
ze dne 19. 7. 2016, č. j. 104 Rozh 3473/2016-7 a č. j. 104 Rozh 3496/2016-7,
jsou vykonatelnými exekučními tituly, neboť byly vydány v souladu s dosavadní
rozhodovací praxí soudů. Ujednání, kdy je rozhodcem oprávněným rozhodovat spor
vzniklý ze smlouvy jeden z více výslovně stanovených rozhodců s tím, že výběr
rozhodce je vždy na tom, kdo podá rozhodčí žalobu, není (např. dle usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 202, sp. zn. IV. ÚS 1281/12) v rozporu s právem
na ochranu spotřebitele, mimo jiné i z důvodu, že výčet rozhodců je stálý a
neměnný. Ústní jednání před rozhodcem rovněž není nedostatkem způsobujícím
nezpůsobilost rozhodčího nálezu, neboť jak již dovodil Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, je vyloučení ústního
jednání sice odchylkou od řízení před soudy, avšak jde o odchylku v mezích § 19
odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, ve znění od 1. 4. 2012, dále též jen „z. r. ř.“, která (není-li
absence jednání zneužito) sama o sobě
nezpůsobuje újmu spotřebiteli a nerovnováhu v postavení stran. Věcný přezkum
rozhodčí smlouvy, jehož se povinný domáhal v souvislosti s tvrzením o
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, není v exekučním řízení možný, neboť
povinným namítaný nesoulad nedosahuje intenzity zjevné nespravedlnosti, jejíž
jediné naplnění by mohlo dle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn.
I. ÚS 199/11, odůvodnit věcný přezkum nároku ze spotřebitelské smlouvy v
exekučním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že ujednání v
rozhodčí doložce, dle kterého má být ústní jednání v rozhodčím řízení nařízeno
„jen pokud to tak sezná rozhodce“ je neplatné a ústní jednání v rozhodčím
řízení mělo být nařízeno, neboť podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, je porušením práva na ochranu spotřebitele, pokud
se ve spotřebitelských sporech projednávaných v rozhodčím řízení nekoná ústní
jednání. Povinný dále namítá, že soudy nižších stupňů měly rozhodčí nález
přezkoumat v otázce jeho souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou a že
rozhodčí doložka byla sjednána neplatně, neboť okruh rozhodců byl stanoven
oprávněnou – podnikatelem tím způsobem, že „všechny osoby nominované na pozici
rozhodce dlouhodobě vykonávají rozhodčí činnost k typově obdobným sporům
zahajovaným podnikatelem jako poskytovatelem úvěrů vůči dlužníkům –
spotřebitelům a jsou s podnikatelem ekonomicky provázáni a na jeho činnosti
ekonomicky závislí“, a takový rozhodce není garantem spravedlivého procesu.
Konečně namítá, že soudy nižších stupňů rozhodly bez nařízení jednání, „ačkoliv
bylo třeba provádět dokazování rozhodčí doložkou, rozhodčím nálezem a dalšími
listinami ve vztahu k námitce ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné“ a
zkrátily tak povinného na jeho procesních právech. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření mimo jiné uvádí, že dovolání povinného není
přípustné ani důvodné, neboť dovolatelem formulované otázky byly ustálenou
rozhodovací praxí vyřešeny. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvádí, že
ve spotřebitelských věcech je možné rozhodčí smlouvu konstruovat tak, že je na
výběr více jmenovitě určených rozhodců a je na žalobci, ke kterému z nich
žalobu podá, rozhodčí řízení přitom nemusí být víceinstanční a ústní. Rozhodčí
doložka je dle oprávněné v souladu se zákonem a poukazuje přitom na judikaturu
Ústavního soudu (například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 2457/11), který se zabýval rozhodčími doložkami, které oprávněná používá
ve své smluvní dokumentaci, a tyto neshledal neplatnými. Oprávněná nesouhlasí s
povinným, že se soudy nižších stupňů měly zabývat platností ujednání o smluvní
pokutě a současně měly rozhodčí nálezy přezkoumat po věcné stránce, neboť toto
v exekučním řízení není možné. Dále oprávněná uvádí, že rozhodce byl jmenován
transparentně, neboť seznam rozhodců, ze kterého byl rozhodce vybrán, byl určen
předem, byl neměnný a uzavřený, a námitka povinného stran případné ekonomické
závislosti rozhodce na oprávněné zakládá možnou podjatost rozhodce, avšak tuto
podjatost je dle ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, č. j. 23 Cdo 2327/2015) třeba
namítat okamžitě, jakmile se pochybnosti o nepodjatosti rozhodce vyskytnou, k
čemuž však v projednávané věci nedošlo. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu jako věcně správné potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále
jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se zabýval přípustností dovolání a dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v
naprostém souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež byla vyjádřena v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, z něhož
mimo jiné plyne, že odvolací soud byl povinen zkoumat, zda dovolatelem uváděné
námitky vůči rozhodčí smlouvě a dále jeho námitka, že hlavní (úvěrová) smlouva,
na jejímž základě rozhodce vydal exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu, má
být z konkrétních důvodů v příkrém rozporu s dobrými mravy, nejen jednotlivě,
ale i ve svém úhrnu vedou k závěru, že takovým jednáním jako celkem byl porušen
zákonný princip ochrany spotřebitele.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, dospěl k
závěru, že rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili
přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem
nebude ústní, není bez dalšího neplatná. Dovolací soud též dovodil, že rozhodčí
doložka sjednaná v rámci smlouvy o úvěru se spotřebitelem, v níž se strany
dohodly, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání a že
ústní jednání bude nařízeno pouze v případě, že rozhodce shledá, že „předložené
písemnosti jsou nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé“, nevyvolává sama o
sobě (v případech, kdy vyloučení ústního jednání není zneužito) nerovnováhu v
právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity (k
obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl rovněž například ve svém rozsudku ze dne
24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, rozsudku ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33
Cdo 913/2014, či rozsudku ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016). Tyto
závěry jsou přitom aplikovatelné i na právní úpravu zákona o rozhodčím řízení
ve znění účinném od 1. 4. 2012 (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015). Ve shora
uvedeném rozhodnutí se dovolací soud vyslovil i k dovolatelem namítanému nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 [„jde-li o ujednání
v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní
práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se
spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost
jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova
práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v
posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“], a dovodil, že Ústavní soud takto
formuloval jen v obecné rovině při posuzování konkrétní rozhodčí doložky, podle
níž měl rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze
podle zásad spravedlnosti, což ve věci sp. zn. 33 Cdo 1354/2014 (a ani v
projednávaném případě) zjištěno nebylo.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi rovněž dospěl k závěru, že exekuční soud
není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, a nepřihlíží se
ani k vadám nalézacího řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněné pod číslem 4/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné tamtéž pod číslem 62/2004),
což i Ústavní soud ve svém rozhodování dal zřetelně najevo, konstatoval-li, že
rozhodčí nález nemůže být přezkoumáván z hlediska jeho věcné správnosti,
jestliže exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon
rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva, a není ani řízením
přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp.
zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11,
bod 14, 15). Z tohoto důvodu sama o sobě neobstojí ani námitka dovolatele, že
exekuční soud je oprávněn přezkoumat, zda rozhodce při rozhodování respektoval
právní předpisy na ochranu spotřebitele a související judikaturu, a v případě
negativního názoru exekuční řízení z tohoto důvodu zastavit, nemůže přípustnost
dovolání založit.
Totéž se týká i námitky povinného, že je neplatná rozhodčí doložka, která
zakotvuje výběr rozhodce z konkrétního výčtu rozhodců stanoveného podnikatelem,
když všechny tyto osoby „nominované na pozici rozhodce dlouhodobě vykonávají
rozhodčí činnost k typově obdobným sporům zahajovaným podnikatelem jako
poskytovatelem úvěrů vůči dlužníkům“, což dle povinného značí ekonomickou
provázanost a závislost na jeho činnosti. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, totiž dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva,
jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi)
jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich
je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem [k tomu
srov. rovněž i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo
181/2012, který obstál i v ústavní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12)]. Samostatně se otázkou, zda je neplatná
rozhodčí smlouva jen a výhradně z důvodu, že jména rozhodců nemohl dlužník
(spotřebitel) v procesu sjednávání rozhodčí smlouvy nikterak ovlivnit, resp. z
důvodu, že všichni rozhodčí smlouvou určení rozhodci jsou na jedné ze stran
této smlouvy ekonomicky závislí (v mezích úpravy rozhodčího řízení, zakotvené v
zákoně o rozhodčím řízení účinném od 1. 4. 2014), zabýval Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ve kterém (mimo jiné)
dospěl k závěru, že jednak opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích
smluv zjevnou ekonomickou závislost nezakládá, a jednak – a zejména – může ze
své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný
indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8
odst. 1 z. r. ř.; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího
neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzeno žádného jeho
osobního vztahu k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a
rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též
objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními
okolnostmi dané věci. Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je
určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k
vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy,
když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům,
dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti
nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je
rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením
či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k
účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Ze shora uvedeného dovolací soud dovodil, že vztah
ekonomické závislosti nelze spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé
jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu.
V opačném případě by totiž mohla být,
a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči
stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích
doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje. Ve shora
uvedeném rozhodnutí dovolací soud rovněž poznamenal, že tato argumentace
[uváděná v projednávané věci rovněž povinným v dovolacím řízení o zastavení
(odkladu) exekuce], je argumentací, jež byla způsobilá být (formálně adekvátní)
oponenturou proti dříve vydanému (a v exekučním řízení vykonávanému rozhodčímu
nálezu), a to na základě těch forem obrany, která se dlužníku - povinnému
nabízela zákonem o rozhodčím řízení. Zákon o rozhodčím řízení, a jím
předznamenanou ochranu v předjímaném občanskoprávním sporném řízení však nelze
„jednoduše“ obcházet v představě, že tak jako tak lze ochranu nalézt v
následném řízení exekučním; pakliže se tak má – až zde – stát, pak jen tehdy,
je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především
ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým
obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. V
projednávané věci však soudy nižších stupňů, ani soud dovolací tuto kolizi
neshledali. Ze shora uvedeného vyplývá, že ani tato dovolatelova námitka sama o
sobě nemůže založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného plyne, že posuzoval-li odvolací soud každou z dovolatelem
vznesených námitek jednotlivě, nejsou jeho dílčí závěry ohledně každé z nich v
rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však v
usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 též dovodil, že ačkoli
neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy
rozhodčí, a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě
odvoditelná ze samotného jejího obsahu (viz závěry výše), nelze opomenout
uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není
postiženo stigmatem kolize s „dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými
principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Jinými slovy odvolací
soud byl povinen zkoumat, zda dovolatelem uváděné námitky vůči rozhodčí smlouvě
a dále jeho námitka, že hlavní (úvěrová) smlouva, na jejímž základě rozhodce
vydal exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu, má být z konkrétních důvodů v
příkrém rozporu s dobrými mravy, nejen jednotlivě, ale i ve svém úhrnu (a
samozřejmě za předpokladu, že tyto námitky mají oporu v provedeném dokazování)
vedou k závěru, že takovým jednáním jako celkem byl porušen zákonný princip
ochrany spotřebitele. Přitom je třeba vyjít z toho, že spotřebitel může nalézt
ochranu i v řízení exekučním; pakliže se tak má – až zde – stát, pak tehdy,
je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných (především
ústavněprávních), tj. měl-li by být vykonán rozhodčí nález, který je svým
obsahem a následky v kolizi se základními principy demokratického právního řádu
(srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018).
Vzhledem k tomu, že z dovolání plyne, že povinný spatřuje dovolací důvod mimo
jiné i ve společném působení jednotlivých jím vznesených pochybení (námitek), k
nimž údajně došlo, je v této argumentační části důvodné, jelikož právní
posouzení věci odvolacím soudem je z právě vyložených důvodů neúplné, což ve
svých důsledcích znamená, že je i nesprávné.
Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány
podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící
rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu
vrátil věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V novém meritorním rozhodnutí, které uskuteční po nařízení jednání, rozhodne
soud též o nákladech dosavadního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1, část
první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný (§ 243g
odst. 1, část věty první za středníkem).
Jde o to nalézat taková výkladová hlediska, která na jedné straně povedou ke
spravedlivé ochraně právního postavení dlužníka (spotřebitele) a na druhé
straně nebudou znamenat ohrožení účelu a smyslu, který je zákonem s rozhodčím
řízení spojován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2018