ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v
Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované STAVOSPOL, s.r.o., se sídlem v
Brně – Ponavě, Staňkova 383/41, PSČ 612 00, IČO 15545521, zastoupené Mgr. Evou
Kocmanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Soukenická 2, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 49/2012, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2016, č. j. 37
Co 171/2015-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2016, č. j. 37 Co
171/2015-147, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. února 2015, č. j. 45 C 49/2012-110,
zrušil rozhodčí nález rozhodce Doc. JUDr. Karla Schelleho, CSc. ze dne 9. března 2012 a uložil žalované povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Vyšel
ze zjištění, že žalovaná a společnost Built4U s. r. o. uzavřely dne 13. října
2009 kupní smlouvu, k níž žalobce učinil ručitelské prohlášení. Součástí kupní
smlouvy byla rozhodčí doložka, podle níž veškeré majetkové spory z kupní
smlouvy vzniklé, případně spory v budoucnu vzniklé z právního vztahu smlouvou
založeného byl oprávněn rozhodovat dle právního řádu České republiky rozhodce
Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., vedoucí Centra pro alternativní způsoby
rozhodování obchodních sporů. V rozhodčí doložce bylo dále uvedeno mimo jiné,
že spory bude rozhodce rozhodovat bez ústního jednání, pouze na základě
písemných materiálů předložených stranami. Nepovažoval-li by rozhodce písemné
materiály za dostačující, byl oprávněn nařídit ústní jednání. Bylo ujednáno, že
rozhodčí nález nemusí být odůvodněn. Soud prvního stupně dále zjistil, že v
rozhodčím řízení k žalobnímu návrhu, který směřoval jak vůči společnosti
Built4U s. r. o., tak vůči žalobci, byla připojena již zmíněná kupní smlouva,
ručitelské prohlášení a faktury „představující dílčí plnění“. Zjistil rovněž,
že rozhodce vyzval žalované, aby se k rozhodčí žalobě vyjádřili, což oba také
učinili. Rozhodce poté vydal napadený nález. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že rozhodčí nález je podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a výkonu u rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) neplatný,
protože druhému žalovanému (zde žalobci) nebyla dána možnost věc před rozhodcem
projednat. Z podrobného vyjádření k rozhodčí žalobě muselo být totiž rozhodci
zřejmé, že „otázku hmotně-právní… nelze bagatelizovat“. Rozhodce však, co se
předmětu sporu týče, uvedl v odůvodnění svého nálezu pouze, že z doložených
listin má nárok za dostatečně prokázaný. Tato jedna věta podle názoru soudu
prvního stupně navozuje dojem, že se žalovaní v rozhodčím řízení dostali do
nerovného postavení vůči žalobci. Žalovaní jednotlivé položky tvořící nárok
„dosti prokazatelně zpochybnili“, rozhodce na jejich argumentaci nijak
nereagoval. Rozhodce měl podle rozhodčí doložky možnost nařídit jednání. Kdyby
se řídil zásadami spravedlivého procesu, nemohl by zásadní argumentaci
žalovaných přehlédnout, jednotlivými nároky se měl zabývat a „náležitě svědecky
doložit“. Soud prvního stupně dovodil, že pokud by přístup rozhodce byl
zodpovědný a důkladný, nemohl by se omezit pouze na „projednání věci za užití
listinných důkazů, a pak bylo jeho povinností v této věci nařídit ústní
jednání, což bylo v rozhodčí doložce také stanoveno“. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vzal skutková zjištění
soudu prvního stupně za svá a ztotožnil se, jak uvedl, „v podstatě“ též s
právními závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Doplnil, že v
rozhodčím řízení byl porušen princip rovnosti stran. Za situace, kdy žalovaní
ve svém vyjádření vznesli řadu věcných námitek proti uplatněnému nároku, měl
rozhodce nařídit ústní jednání.
Pokud tak neučinil, nejednal sice v rozporu s
rozhodčí doložkou, ale žalovanou stranu tím dostal do nerovného postavení. Odvolací soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 a 33 Cdo 153/2013. Připomněl, že rozhodčí žaloba byla zčásti
vzata zpět, tím došlo podle jeho názoru k částečné změně návrhu a rozhodce měl
za této situace nařídit jednání. Tento svůj názor podpořil odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1521/2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, majíc je podle §
237 o. s. ř. za přípustné. Odvolací soud totiž podle jejího názoru rozhodl v
rozporu s dosavadní judikaturou, konkrétně s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze
dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 30. října 2009, sp. zn.
33 Cdo 2675/2007, ze dne 28. května 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo ze dne
29. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, v nichž tento soud opakovaně
vysvětlil, že soud není v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu oprávněn
přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti, resp. posuzovat
skutkové nebo právní závěry rozhodcem učiněné. Podle obsahu dovolání souvisí
tato otázka s další žalovanou předestřeným problémem, totiž zda při úvaze o
tom, byla-li straně poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, může soud
zohledňovat a hodnotit obsah tvrzení a věcných námitek obou stran v rozhodčím
řízení. Žalovaná totiž namítá, že soud nemůže zákaz věcného přezkumu rozhodčího
nálezu „obcházet“ tím, že konstatuje procesní vadu rozhodčího řízení
spočívající v tom, že ústní jednání bylo třeba nařídit s „ohledem na existenci
a rozsah věcných námitek“. Implikuje tím podle dovolatelky závěr, že by
rozhodce „správně“ rozhodl pouze tehdy, pokud by věcné námitky projednal při
ústním jednání. Dovolatelka má zato, že fakt, že se žalovaný v rozhodčím řízení
brání, nemůže sám o sobě vést k závěru, že je vždy nutné nařídit ústní jednání.
Takový závěr by byl podle ní v rozporu se smyslem a účelem rozhodčího řízení.
Odkázala v té souvislosti na obdobnou argumentaci obsaženou v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014. Dovolání je
podle jejího názoru přípustné též pro řešení otázky, zda tím, že rozhodce
rozhodoval bez jednání, tedy pouze na základě listin, které mu byly předloženy,
odňal jedné ze stran možnost věc před rozhodcem projednat, jestliže podle
rozhodčí doložky mohl (měl možnost) jednání nařídit (až) v případě, že
předložené listiny považoval pro rozhodnutí za nedostatečné. Tuto otázku podle
jejího názoru odvolací soud dosud neřešil. Žalovaná ještě připomněla, že na žalobce nelze pohlížet jako na spotřebitele,
protože zajišťoval závazek sjednaný jiným v rámci jeho podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., projednal dovolání v mezích daných uplatněnými dovolacími
důvody (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle § 237 o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné. Žalovaná své přesvědčení o tom, že odvolací soud přezkoumával věcnou správnost
rozhodčího řízení, staví mj. na tvrzení, že rozhodnutí soudu prvního stupně
obsahuje větu: „…Přesto však je soud toho názoru, že rozhodce nezjistil
skutečný stav věci a věc nesprávně právně posoudil. Za této situace již vydaný
rozhodčí nález nemůže požívat ochrany…“ (a že odvolací soud takový závěr
přijal). Tuto větu však Nejvyšší soud v rozhodnutí soudu prvního stupně, ani
soudu odvolacího nenalezl. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek, zda při úvaze
o tom, byla-li straně poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, může
soud zohledňovat a hodnotit obsah tvrzení a věcných námitek obou stran v
rozhodčím řízení a zda rozhodce odňal straně možnost věc před rozhodcem
projednat, jestliže rozhodl bez jednání, byla-li v rozhodčí doložce sjednána
pouze možnost jednání nařídit pro případ, že by rozhodce předložené listiny
považoval pro své rozhodnutí za nedostatečné, jinak však bylo v rozhodčí
doložce dohodnuto, že rozhodce bude rozhodovat bez jednání. Při řešení těchto
otázek se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodcem jako důvodu, pro který lze
rozhodčí nález v soudním řízení zrušit, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě
svých rozhodnutí. Ustáleně rozhoduje v tom smyslu, že důvod ke zrušení
rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na
ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího
řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv.
Při
posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v
konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla
straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích
procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze
stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Všechny námitky
vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně
procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem (srovnej např. rozsudek ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo
2950/2010, či rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007,
nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že podle
rozhodčí doložky, kterou účastníci sjednali, měl jimi určený rozhodce
rozhodovat bez ústního jednání, pouze na základě písemných materiálů
předložených stranami a (teprve tehdy), nepovažoval-li by je za dostačující,
byl oprávněn nařídit ústní jednání. Rozhodnout měl podle dohody stran nálezem,
který nemusel být odůvodněn. Podle § 19 ZRŘ (ve znění účinném do 31. 3. 2012, podle něhož vzhledem k datu
zahájení rozhodčího řízení v souladu s čl. II zákona č. 19/2012 Sb. soudy věc
posuzovaly), se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést
řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k
tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci (odst. 1). Není-li uzavřena
dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují
za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při
poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn
skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu (odst. 2). Nedohodnou-li se
strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné
(odst. 3). Podle § 25 ZRŘ (ve znění účinném do 31. 3. 2012) rozhodčí nález musí být
usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně a alespoň většinou rozhodců
podepsán. Výrok rozhodčího nálezu musí být určitý (odst. 1). Rozhodčí nález
musí obsahovat odůvodnění, ledaže se strany dohodly, že odůvodnění není třeba;
to platí i o rozhodčím nálezu vydaném podle § 24 odst. 2 (odst. 2). Z citovaného ustanovení § 19 ZRŘ plyne závěr, ostatně teorií i praxí bez výhrad
přijímaný, že dohoda stran o způsobu vedení rozhodčího řízení má vždy přednost
před ustanovením zákona. Plyne z něj dále, že se lze dohodnout i na tom, že
řízení před rozhodcem bude vedeno jinak než ústně. Takovou dohodu podle shora
uvedených skutkových zjištění účastníci také uzavřeli. Dohodli se, že
rozhodnuto bude pouze na základě listinných důkazů a bez nařízení jednání. Dohodli se dále, jak z dohody rovněž plyne, též na dalším postupu, jímž má
rozhodce řízení vést, totiž na tom, že v případě, kdy sám dospěje k závěru, že
mu obsah listinných důkazů pro jeho rozhodnutí nestačí, nařídí jednání.
Strany
tedy ponechaly na rozhodcově uvážení, zda se bude jednání konat či nikoli, a
tato jeho úvaha se měla odvíjet od toho, jakým způsobem si předběžně zhodnotí
důkazní sílu listin, které mu byly předloženy. Ze skutkových zjištění soudů plyne rovněž, že návrh na rozhodčí řízení byl
žalobci doručen a žalobce měl možnost se k němu vyjádřit, což také učinil. Rozhodce poté, aniž nařídil jednání, rozhodl na základě účastníky předložených
listin. Zjištěno naopak nebylo, že by žalobce (druhý žalovaný v rozhodčím řízení) neměl
možnost přednést své stanovisko k věci či navrhnout důkazy. Soudy naopak
zjistily, že jeho argumentace byla „zásadní“. Oba soudy však rozhodcovo
pochybení viděly v tom, že se s touto argumentací náležitě nevypořádal, tj. že
žalovanou v rozhodčím řízení uplatněné nároky žalobcem „dosti prokazatelně
zpochybněné náležitě svědecky nedoložil“ a své rozhodnutí navíc – co se věci
samé týče – odbyl jen jedinou větou (aniž by obsahem jejich rozhodnutí bylo
zjištění, že důkaz svědeckou výpovědí byl vůbec navržen). Tato argumentace však vzhledem k dohodě účastníků o způsobu, jímž má rozhodce
vést rozhodčí řízení (a jakou podobu má mít jeho nález), je v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu dovolatelkou citovanou. Má-li se totiž rozhodce
sám – podle obsahu listinných důkazů – rozhodnout o tom, zda považuje za nutné
nařídit jednání a provést i jiné než jen listinné důkazy, musí nejprve udělat
svůj vlastní předběžný skutkový závěr a posoudit, zda obsah listinných důkazů,
i vzhledem ke stanoviskům obou stran sporu, mu umožňuje o věci rozhodnout. Taková úvaha však již vybočuje z pouhé procesní roviny, soudnímu přezkumu proto
podléhat nemůže. Hodnocení důkazních prostředků je myšlenkový postup vedoucí ke
zjištění skutečností potřebných pro rozhodnutí. Úvaha o tom, které skutečnosti
mají být zjišťovány a co jimi má být prokázáno, plyne z hmotného, nikoli
procesního práva. Hodnotí-li tudíž soud obsah vyjádření účastníků rozhodčího
řízení z pohledu jejich věcných argumentů, a vyvozuje-li z nich sám vlastní
závěry o rozsahu dokazování potřebném pro „náležité“ prokázání nároku,
překračuje hranice, v nichž se při zkoumání rozhodcova procesního postupu může
pohybovat. Byla-li tedy stranami v rozhodčí doložce dohodnuta možnost rozhodnout věc bez
jednání jen na základě předložených listin a rozhodci dáno k úvaze, zda jednání
nařídí, nebude-li obsah předložených listin považovat za dostatečný pro své
rozhodnutí, nemůže tato rozhodcova úvaha být předmětem soudního přezkumu. Závěr
odvolacího soudu, který dovodil nerovné postavení účastníků z toho faktu, že
rozhodce nenařídil ústní jednání, za shora popsaného skutkového stavu tudíž
není správný. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že jen těžko lze vidět nerovné postavení
účastníků v tom, že rozhodčí nález je odůvodněn jednou větou, jestliže podle
dohody účastníků nemusí být odůvodněn vůbec, a obtížně lze rovněž hledat důvody
pro nařízení jednání kvůli té části nároku, která byla žalovanou stranou v
rozhodčím řízení vzata zpět.
Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího soudu není
správné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil k novému projednání. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1
první věta za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda
senátu JUDr