U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně SMYK REALITY s.r.o., se sídlem v Praze - Nové Město, Vyšehradská
1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 27687414, zastoupené Mgr. Tomášem
Cimbotou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalované
Energo IPT s.r.o., se sídlem v Brně, Sušilova 602/13, PSČ 602 00, identifikační
číslo osoby 25583026, zastoupené Mgr. Radkem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v
Kroměříži, Jánská 25, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 49 Cm 2/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 12. února 2013, č. j. 7 Cmo 294/2012-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Horáček, MBA a JUDr. Martin Major (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu
zamítl (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (druhý a třetí výrok).
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 18, § 31 písm. b), e) a § 33
zákona č. 216/1994 Sb. Připomněl, že rozhodčí řízení je mimo jiné vybudováno na
zásadě rovnosti stran, k jejímuž zajištění slouží ustanovení § 31 písm. e)
zákona č. 216/1994 Sb., které umožňuje zrušení rozhodčího nálezu v případě, že
nebyla dodržena základní procesní práva a povinnosti účastníků rozhodčího
řízení. Všechny námitky kladoucí si za cíl zrušení rozhodčího nálezu tedy musí
být procesního charakteru, musí se týkat pouze procesního postupu rozhodčího
soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti jeho skutkových či právních
závěrů. Uvedl, že v posuzované věci se žalobkyně v podáních ze dne 19., 30.
července 2010 a 24. srpna 2010 vyjádřila k předmětu sporu, dne 30. srpna 2010
se její advokát osobně zúčastnil ústního jednání rozhodčího soudu a dne 21.
září 2010 v písemné podobě učinil závěrečný návrh. Z popsaného chování
žalobkyně je zřejmé, že učinila celou řadu procesních úkonů, jejichž účelem
bylo sdělit rozhodčímu soudu své stanovisko k meritu věci. Za tohoto stavu tedy
uzavřel, že žalobkyni byl dán dostatečný prostor k tomu, aby věc před rozhodci
projednala, tudíž nebyla naplněna podmínka pro zrušení rozhodčího nálezu soudem
zakotvená v ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. K dalšímu důvodu
pro zrušení rozhodčího nálezu vymezenému v ustanovení § 31 písm. b) zákona č.
216/1994 Sb. konstatoval, že aplikace tohoto ustanovení nebyla v projednávané
věci možná, když žalobkyně námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nevznesla v
podání ze dne 19. června 2010, které představovalo její první úkon ve věci
samé, ale až v průběhu rozhodčího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v plném rozsahu) podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání dovolatelka
namítá, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od již dříve
judikovaných závěrů Nejvyššího soudu (resp. nálezů Ústavního soudu ČR), pokud
jde o rozhodčí řízení a důvody pro přezkum a zrušení rozhodčího nálezu. Dovolatelka poukazuje konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna
2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo
1201/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS
3227/07. Podle dovolatelky rozhodci v rámci rozhodčího řízení a rozhodování porušili
ustanovení § 18, § 25 odst. 3 věta před středníkem a § 6 zákona č. 216/1994 Sb. Tato porušení následně konkretizuje. Je toho mínění, že tak byly dány důvody
pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 odst. 1 písm. b), e) a g)
zákona č. 216/1994 Sb. Dovolatelka namítá, že se rozhodci omezili pouze na doslovný přepis podání
stran, aniž by odůvodnili na základě jakých tvrzení a důkazů vyslovují svůj
závěr o vyhovění žalobě, přičemž zcela pominuli vyhodnotit a zabývat se
tvrzeními a důkazy žalobkyně. Ačkoli strany neučinily dohodu o rozhodování „dle
zásad spravedlnosti“, rozhodci v rozhodčím nálezu neuvedli, jaké konkrétní
hmotněprávní normy byly na danou věc aplikovány. Upozorňuje i na to, že se
rozhodci řádně nevypořádali s rozšířením žaloby a že třetí osobě sdělovali
skutečnosti o rozhodčím řízení. Dovolatelka dále poukazuje na to, že za situace, kdy rozhodci na jednání dne
30. srpna 2010 s ohledem na § 27a Řádu (tzv. urychlené řízení) stanovili lhůtu
3 dny na případná další vyjádření a doplnění podání, nemohli rozhodci přihlížet
k dalším tvrzením a důkazům. Jde o situaci obdobnou jako koncentrace soudního
řízení. Na závěr žalobkyně zdůrazňuje námitku vadnosti odkazu pravomoci rozhodců, když
rozhodci v nálezu uvádějí, že pravomoc založili dle č. XXIV odst. 2 smlouvy o
dílo. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že lze dovodit kontinuální
nahrazení rozhodčí doložky ve smlouvě o dílo rozhodčí smlouvou z 16. dubna
2010. Rozhodci v textu nálezu odkazují na vadnou (již zaniklou) rozhodčí
doložku a odvozují od ní svou pravomoc, v celém textu nelze nalézt jediný odkaz
na rozhodčí smlouvu z 16. dubna 2010. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobkyně není přípustné. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudky ze dne 25.
ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011 a ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo
1201/2007. Tato její argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 23 Cdo
4386/2011, je její argumantace nepřípadná. Podle citovaného rozhodnutí za
přiměřeného použití ustanovení § 30 ZRŘ lze dovodit, že i rozhodčí soud má
povinnost ve svém rozhodnutí uvést, proč neprovedl i další stranami navržené
důkazy (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010,
sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). V citovaném rozhodnutí bylo dovozeno, že za situace,
kdy rozhodčí soud žalobkyní navržené doplnění znaleckého posudku nenařídil, a s
tímto jejím důkazním návrhem se nijak nevypořádal (neuvedl, proč jej
neprovedl), nebyla stranám (resp. žalobkyni) poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat a podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro
zrušení rozhodčího nálezu. V nyní projednávané věci je však situace odlišná.
Dovolatelka netvrdí a v řízení ani neprokazovala, že zde byl nějaký její návrh
na doplnění dokazování, který by rozhodčí soud neprovedl a s důvody neprovedení
důkazu se nevypořádal.
Podle rozsudku ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, při posuzování
otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost
věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím
řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, byla straně rozhodčího řízení
poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv, a rovněž zda
se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného
postavení vůči druhé straně. Okolnost, že změněný (rozšířený) nárok má podklad
v dosavadním dokazování, může být důvodem pro připuštění změny (rozšíření)
návrhu, nikoli důvodem pro to, že nemusí být projednán. Nelze se dovolávat
toho, že účastníci souhlasili s rozhodnutím sporu na základě písemností,
jestliže ke změně návrhu (žaloby) došlo až po tomto souhlasu. Ani závěry
uvedené v citovaném rozhodnutí nesvědčí o případném nesprávném právním
posouzení projednávané věci odvolacím soudem. Ze skutkových zjištění soudů,
jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že se žalobkyně v podáních ze dne 19.,
30. července 2010 a 24. srpna 2010 vyjádřila k předmětu sporu, dne 30. srpna
2010 se její advokát osobně zúčastnil ústního jednání rozhodčího soudu a dne
21. září 2010 v písemné podobě učinil závěrečný návrh. Ze skutkových zjištění
soudů naopak nijak nevyplynulo, že by žalobkyně byla zbavena v rozhodčím řízení
možnosti reagovat na případnou změnu návrhu, jak tvrdí.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodčí soud vyšel i z tvrzení a důkazů, které
nynější žalovaná v rozhodčím řízení předložila po uplynutí dohodou účastníků
určených procesních lhůt, skutková zjištění soudů podklad pro takový závěr
nepředstavují.
Namítá-li konečně dovolatelka nedostatek pravomoci rozhodčího soudu, poukazuje
stejně jako před soudy nižších stupňů na to, že rozhodčí doložka měla být
zrušena. Zde je třeba odkázat na skutkové zjištění odvolacího soudu a z něj
odvozený právní závěr, že k tomuto důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu
vymezenému v ustanovení § 31 písm. b) ZRŘ nelze přihlédnout, když žalobkyně
námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nevznesla v podání ze dne 19. června 2010,
které představovalo její první úkon ve věci samé, ale až v průběhu rozhodčího
řízení (srov. § 33 ZRŘ).
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně odmítnout podle § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř., jelikož není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu