23 Cdo
3749/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobkyně C.D.K.K. FIN, s. r. o. se sídlem v Praze-8 Libni, V Holešovičkách
593, IČ: 482 02 631, zast. JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze
1, Školská 32, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě 33, IČ: 453 17 054, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 249/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Co
516/2007-30, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Co
516/2007-30, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2007, č.
j. 24 C 249/2006-15, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. ledna
2008, č. j. 22 Co 516/2007-30, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. května 2007, č. j. 24 C
249/2006-15, jímž tento soud zamítl žalobu se žádostí, aby byl zrušen rozhodčí
nález zn. RSP 549/05 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární
komoře ČR (dále též jen „Rozhodčí soud“) ze dne 24. 3. 2006, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo;
odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z
účastníků nemá na jejich náhradu právo. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně
žalobou ze dne 20. 6. 2006, podanou u soudu dne 18. 7. 2006, domáhala zrušení
shora specifikovaného rozhodčího nálezu ze dne 24. 3. 2006 s odůvodněním, že
Rozhodčí soud, který dle rozhodčí smlouvy, uzavřené dne 27. 6. 2005, rozhodl o
sporu, zda bezhotovostní platba provedená žalobkyní dne 2. 9. 2004 ve výši
1.200.000,- EUR prostřednictvím aplikace přímého bankovnictví žalované „moje
banka“ byla provedena v souladu s platným řádem a smluvními podmínkami a zda
žalobkyni vznikla škoda, žalobkyni odňal možnost věc před rozhodci řádně
projednat, poněvadž zamítl návrhy na doplnění dokazování, a že jsou dány důvody
pro obnovu řízení. Odvolací soud dále uvedl, že si soud prvního stupně opatřil pro své
rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění, tyto správně hodnotil a věc
posoudil řádně i po stránce právní, pokud dovodil, že podmínky pro zrušení
rozhodčího nálezu soudem dle § 31 písm. e) a g) zák. č. 216/1994 Sb. v
rozhodném znění, o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen
„ZRŘ“), nebyly splněny, neboť v rozhodčím řízení nebyly provedeny důkazy, které
žalobkyně nenavrhla ani nepředložila, přestože tak v řízení a při jednání,
kterého se její právní zástupce zúčastnil, učinit mohla. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora. Dovoláním ze dne 10. 7. 2008, předaným k poštovní přepravě dne 15. 7. 2008,
napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že otázku zásadního právního
významu, zda jde o naplnění důvodu uvedeného § 31 písm. e) ZRŘ, pokud stěžejní
důkaz, jehož provedení oba účastníci (žalobkyně i žalovaná) navrhli (obchodních
podmínek žalované účinných ke dni uzavření Smlouvy o zřízení a vedení běžného
účtu v EUR ze dne 3. 8. 2001, ve znění dodatku z 11. 2. 2002), rozhodčí soud
jako nadbytečný zamítl a poté rozhodl tak, že se vzhledem k nepředložení tohoto
důkazu žaloba zamítá, a to pro neunesení důkazního břemene. V odůvodnění
dovolání žalobkyně dále uvedla, že výklad odvolacího soudu týkající se
povinnosti účastníka rozhodčího řízení navrhovat a tvrdit důkazy je správný,
ale nevztahuje se na uvedenou věc, neboť v daném případě byly rozhodující
důkazy navrženy, ale rozhodčím soudem zamítnuty. Z výše uvedených důvodů žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního utone k dalšímu řízení. V podání ze dne 13. 8. 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla,
že sdílí právní názor soudů obou stupňů ohledně neexistence důvodu pro zrušení
rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ, neboť nečinnost žalobkyně při navržení
a předložení důkazu nelze posoudit jako znemožnění řádného projednání věci před
rozhodci.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam, žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
konstatoval, že dovolání bude s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a rozhodnuto o něm podle procesních předpisů účinných do 30. 6. 2009
(dále jen „o. s. ř.“). Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno
osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek
soudu prvního stupně. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem – zde je
nutno akcentovat - včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V souzené věci dovolatelka spatřuje naplnění důvodu uvedeného v ust. § 31 písm.
e) ZRŘ, pro který je možné zrušit rozhodčí nález soudem, v tom, že Rozhodčí
soud jako nadbytečný zamítl důkaz, jehož provedení žalobkyně (ale i žalovaná)
navrhla (konkrétně šlo dle tvrzení žalobkyně o „obchodní podmínky účinné ke dni
uzavření vzájemného smluvního vztahu“), a následně rozhodl tak, že se vzhledem
k nepředložení tohoto důkazu žaloba zamítá, a to pro neunesení důkazního
břemene.
Nejvyšší soud ČR se s ohledem na dovolací námitky žalobkyně a na charakter
rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího
řízení, zabýval pouze otázkou, zda odvolací soud správně posoudil, že v daném
případě nebyly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ze dne 24. 3. 2006,
sp. zn. Rsp 549/05, z důvodu uvedeného v ust. § 31 písm. e) ZRŘ. Námitky
dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně poskytnuta možnost
věc před rozhodci řádně projednat.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů dovoláním nezpochybněných, a to
zejména ze zápisu o ústním jednání konaném dne 23. 2. 2006 před Rozhodčím
soudem plyne, že žalobkyně tvrdila, že ve věci mělo být postupováno v souladu s
podmínkami, na něž je odkazováno v čl. 1.2 Smlouvy a jež měly tvořit nedílnou
součást Smlouvy, tj. Podmínky Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání
přímého bankovnictví platných do dne 19. 3. 2004.
V rozhodčím řízení byly žalobkyní a žalovanou předloženy toliko Podmínky
Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví platných
a účinných od 19. 3. 2004 a 24. 9. 2004.
Usnesením ze dne 23. 2. 2006 Rozhodčí soud zamítl návrh na doplnění dokazování
„čtením podmínek KB, a. s. pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví (…)
platných do dne 19. 3. 2004“ z důvodu nadbytečnosti.
Z odůvodnění rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu ze dne 24. 3. 2006, sp. zn.
Rsp 549/05 plyne, že „mělo být při posuzování této sporné věci vycházeno (…)
především z Podmínek Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého
bankovnictví, které jsou nedílnou součástí Smlouvy o používání přímého
bankovnictví, které žalovaný obdržel při podpisu této smlouvy a jimiž se
zavázal řídit. Tyto však nebyly žalobcem, jako tím, kdo nese důkazní břemeno,
RS předloženy“, přičemž „žalobce (…) nevyužil svého práva navrhnout v tomto
směru doplnění dokazování“, a proto „neunesl tím svoji důkazní povinnost“.
Dle § 31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález,
jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud ČR zkoumal, zda v daném případě byla účastníkům rozhodčího řízení
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a to zejména z pohledu toho,
zda byla účastníkům poskytnuta rovná možnost k uplatnění jejich procesních práv
ve smyslu ust. § 18 ZRŘ, za přiměřeného použití občanského soudního řádu. V
rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, se Nejvyšší soud ČR
zabýval vztahem ZRŘ a občanského soudního řádu, přičemž dospěl k závěru, že
vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím
řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před
rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu
„přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu
přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky.
Výraz „přiměřené“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí
české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod
obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o
rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností
účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o
rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního
řádu. Nejvyšší soud ČR se proto v projednávaném případě zaměřil především na
otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení
poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla
poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků
rozhodčího řízení. Tyto požadavky či zásady je třeba zkoumat nejen z hlediska,
zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska,
měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek,
navrhování důkazů apod. (k tomu blíže viz rozsudek ze dne 11. června 2008, sp.
zn. 32 Cdo 1201/2007).
Obdobný závěr je zastáván i právní teorií, kde je za nejtypičtější případ
odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost
dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke
všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla
poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v
případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se
k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V
rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla
poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá
možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např.
Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným
požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k
prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou
pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran
nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně
zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. tamtéž).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že v souzené věci žalobkyně tvrdila (viz zápis z
ústního jednání dne 23. 2. 2006), že rozhodné pro posouzení věci jsou Podmínky
Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví, na něž
je odkazováno v čl. 1.2 Smlouvy a jež měly tvořit nedílnou součást Smlouvy,
tj. podmínky platné do dne 19. 3. 2004. Provedení důkazu těmito podmínkami
výslovně navrhla žalovaná, avšak Rozhodčí soud usnesením tento návrh jako
nadbytečný zamítl.
Zamítl-li Rozhodčí soud návrh na provedení důkazu potřebného k tvrzení
žalobkyně, pro jeho nadbytečnost a poté zamítl žalobu z důvodu, že tento důkaz
žalobkyně Rozhodčímu soudu nepředložila, má dovolací soud za to, že za uvedené
situace nebyla tímto postupem žalující straně poskytnuta možnost prokázání
jejích tvrzení. K tomu je nutno uvést, že rozhodčí senát pochybil, jestliže ve
smyslu ust. § 118a odst. 3, popř. § 119a odst. 1 o. s. ř. žalobkyni nevyzval,
aby bez zbytečného odkladu navrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých
sporných tvrzení, pokud zjistil, že tyto důkazy dosud neoznačila, jak tomu bylo
v souzené věci.
Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souzené věci se Nejvyšší soud ze
shora předestřených důvodů nezabýval odpovědí na otázku, jaké obchodní podmínky
byly rozhodné pro posouzení věci, nýbrž toliko tím, zda byla účastníkům
rozhodčího řízení řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich
procesních práv, což v tomto případě nebylo. Rozhodčímu soudu je nutno vytknout
též to, že v rozporu s citovanou judikaturou nedostatečně zdůvodnil, proč
žalovanou navržený důkaz nebyl s odkazem na jeho nadbytečnost proveden, když
následně v rozhodčím nálezu uzavřel, že právě tento důkaz byl pro posouzení
věci samé klíčový.
Protože závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou v rozporu
s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR a jsou v rozporu s hmotným právem,
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tj. jak v potvrzujícím výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím
výroku o nákladech řízení, dle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.,
zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu