ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Obrachtova
1929/62, IČ: 452 44 782, zast. JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zrušení rozhodčího nálezu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 348/2006, zast. JUDr.
Mikulášem Touškou, advokátem se sdílem v Praze 1, V Celnici 4, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j.
8 Cmo 146/2009-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení
částku 5.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr.
Mikuláše Toušky, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici 4.
Městský soud v Praze rozsudkem ze 8. 12. 2008, č. j. 16 Cm
348/2006-152, zamítl žalobu na zrušení usnesení ze dne 16. 6. 2006, vydaného
Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky pod sp. zn., Rsp 431/05, a Rozhodčího nálezu ze dne 16. 6. 2006,
vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 431/05, v němž o náhradě nákladů řízení
tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované 9.600,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku a dále konstatoval, že rozhodčí řízení o návrhu
na zaplacení 162,520.477,- Kč s přísl. bylo zastaveno shora uvedeným usnesením. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 8 Cmo 146/2009-183,
rozhodl tak, že se nevyhovuje návrhu žalobkyně na přerušení odvolacího řízení
(výrok I.), že se rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé v části, jíž byla
zamítnuta žaloba o zrušení napadeného rozhodčího nálezu, potvrzuje (výrok II. písm a/) a že se rozsudek soudu prvého stupně v části, jíž byla zamítnuta
žaloba o zrušení usnesení ze dne 16. 6. 2006, vydaného Rozhodčím soudem při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též
jen „Rozhodčí soud“) pod sp. zn., Rsp 431/05, zrušuje a řízení se v tomto
rozsahu zastavuje (výrok II. písm. b/); odvolací soud dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
jejich náhradu 11.424,- Kč do 3 dnů do právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího advokáta. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně dle žaloby
domáhala zrušení rozhodčího nálezu na základě tvrzení, že nevydáním usnesení
podle ust. § 34 ve spojení s ust. § 40 odst. 3 Řádu Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro
vnitrostátní spory (dále též jen „Řád“) o tom, že projednávání sporu je
skončeno, jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací
soud dovodil, že tímto žalobkyně uplatnila důvod uvedený v ust. § 31 písm. e)
ZRŘ. Dle názoru odvolacího soudu nebyl tento důvod žalobkyní uplatněn důvodně,
pakliže žalobkyně dostala stejnou (a dostatečnou) možnost jako žalovaná k
uplatnění svých práv v rozhodčím řízení. Za uvedené situace, kdy žalobkyně
mohla vyložit své argumenty a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem,
navrhovat důkazy, účastnit se jednání před rozhodci a podat závěrečný návrh,
tzn. nedošlo k porušení zásad rovnosti účastníků řízení, nemohlo dojít k
odnětí práva na projednání věci před rozhodci, a proto odvolací soud v této
části rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil. Jinak tomu však bylo v části rozsudku soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba na zrušení napadeného usnesení, vydaného v rámci rozhodčího řízení
vedeného pod sp. zn. Rsp 431/05, neboť v tomto případě odvolací soud shledal
splnění podmínek pro postup dle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přitom vyšel ze zjištění soudu prvého stupně, že o zastavení řízení
pro překážku věci rozhodnuté, o povinnosti České spořitelny, a. s. nést
zaplacený poplatek za rozhodčí řízení a o tom, že o nákladech žalované v
rozhodčím řízení je rozhodnuto rozhodčím nálezem, rozhodci rozhodli usnesením v
souladu s § 33, § 34 a § 40 Řádu, přičemž rozhodčí řízení ve smyslu ust. § 23 a
§ 33 Řádu končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení. Protože ust.
§ 31 ZRŘ
vymezuje důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a nikoli usnesení soudem, shledal
odvolací soud absenci své pravomoci k projednání a rozhodnutí žaloby na zrušení
předmětného usnesení vydaného v rozhodčím řízení. Odvolací soud v tomto rozsahu
rozsudek zrušil a řízení zastavil. Dovoláním ze dne 18. 3. 2010 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích II. a) a b), tj. v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, v
níž byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. Rsp 431/05 a v části, v níž bylo odvolacím soudem zrušeno rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby o zrušení usnesení Rozhodčího soudu ze dne
16. 6. 2006, sp. zn. Rsp 431/05 a řízení zastaveno s tím, že dovolání proti
potvrzujícímu výroku je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména nastolila tyto otázky, jež dle jejího
názoru nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny:
1) zda porušení povinnosti rozhodčího soudu vydat usnesení o skončení
projednávání podle § 34 a § 40 odst. 3 Řádu lze považovat za důvod pro zrušení
rozhodčího nálezu, popř. usnesení soudem dle § 31 písm. e) ZRŘ. Negativní
řešení této otázky dovolatelka považuje za porušení principu právní jistoty;
2) zda je možné usnesení Rozhodčího soudu přezkoumat soudem. V případě
záporné odpovědi by dle žalobkyně šlo o odmítnutí spravedlnosti, neboť strana
by neměla žádnou možnost dosáhnout nápravy vadného usnesení;
3) zda je možné o zastavení řízení rozhodnout usnesením, je-li jím
stranám, popř. jedné ze stran ukládána povinnost k zaplacení nákladů řízení;
4) zda je možné na základě přímého uplatnění čl. 36 odst. 1 Listiny
zrušit usnesení Rozhodčího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že negativní
odpovědí by jí byla vzata možnost domáhat se přezkumu Rozhodčím soudem vydaného
usnesení. Žalobkyně Nejvyšší soud požádala o přerušení řízení a podání návrhu
na zrušení čtvrté části ZRŘ k Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavně zaručeným
právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, pakliže dovolací soud
nezruší usnesení Rozhodčího soudu kvůli naplnění důvodu dle § 31 ZRŘ či
prostřednictvím přímé aplikace čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolacímu soudu dále dovolatelka vytkla, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku nevydání usnesení o skončení projednávání věci. Toto usnesení měl
Rozhodčí soud vydat, neboť mu to ukládá Řád a mimo jiné jeho vydání Rozhodčí
soud stranám sám avizoval. Vydání napadeného usnesení a nálezu ze dne 16. 6. 2006 bez předchozího vydání usnesení o skončení projednávání věci tak bylo
nepochybně pro žalobkyni překvapivé, neboť měla v úmyslu předložit Rozhodčímu
soudu do skončení projednávání věci své vyjádření. Tím měl dle dovolatelky
Rozhodčí soud porušit zásadu spravedlivého procesu. Dovolatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu dále upozornila na to, že soudy nepřiznaly v určitých případech náhradu
nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení státu.
S ohledem na shora uvedené žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V podání ze dne 17. 6. 2010 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla,
že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam, a proto dovolání není přípustné. Pokud by však dovolací soud
měl dovolání přípustným shledat, pak je žalovaná přesvědčena, že není důvodné. Dále s odkazem na § 34 Řádu uvedla, že projednávání sporu lze ukončit vydáním
usnesení o skončení projednávání, popř. přímo vydáním rozhodčího nálezu či
usnesení o zastavení řízení. Žalovaná zcela souhlasí s názorem odvolacího
soudu, že dle § 31 ZRŘ se nelze domáhat zrušení usnesení vydaného v rozhodčím
řízení. Úmyslem zákonodárce bylo umožnit přezkum rozhodčích nálezů, jimiž je
rozhodováno o právech a povinnostech stran, a nikoli o usneseních. Vydání usnesení o zastavení rozhodčího řízení dle § 40 Řádu z důvodu překážky
věci pravomocně rozhodnuté, která představuje neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení, je v souladu s Řádem a nelze postupu Rozhodčího soudu ničeho
vytknout. Vzhledem k nesplnění podmínek řízení nemohl Rozhodčí soud přistoupit
k projednávání věci sporu a musel podle § 104 o. s. ř. rozhodčí řízení ve
smyslu ust. § 40 Řádu zastavit. Žalovaná odmítá názor dovolatelky, že by měl
být podán návrh k Ústavnímu soudu na zrušení části ZRŘ. Je přesvědčena, že část
čtvrtá ZRŘ je v souladu s ústavním pořádkem ČR. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS
3100/08, žalovaná upozornila, že s ohledem na složitost a dobu trvání sporu
bylo k efektivní obraně třeba, aby byla zastoupena advokátem. Ostatně též
žalobkyně, jež má k dispozici početný a odborně zdatný právní útvar, je v
řízení taktéž zastoupena advokátem, a proto nelze dovodit, že by žalovaná
neměla právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na shora uvedené žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl, a žalobkyni
uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu
ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu jak v jeho potvrzujícím
výroku, tak též ve výroku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí
žaloby o zrušení usnesení Rozhodčího soudu ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. Rsp
431/05, zrušeno a řízení zastaveno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil (ve shora uvedeném
rozsahu) v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu je třeba uvést,
že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. (tzv. jiné vady řízení) a § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit pro hodnocení přípustnosti dovolání dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval. V posuzovaném případě dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť předmětné otázky nebyly
dovolacím soudem dosud řešeny. Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že žalobou u
Rozhodčího soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
36.713.736,12 Kč s příslušenstvím, částky 3.012.697,06 Kč s příslušenstvím,
částky 340.150,32 Kč s příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s
příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s příslušenstvím, částky 7.125.103,43
Kč s příslušenstvím, částky 166.560,- Kč s příslušenstvím, částky 8.160,- Kč s
příslušenstvím a nákladů rozhodčího řízení, z důvodu nesplnění právní
povinnosti žalované zaplatit tzv. motivační poplatky B, u nichž bylo v souladu
s čl. IV mezi účastníky uzavřené smlouvy uplatněno žalobkyní právo na vynětí
příslušných vyčleněných položek. Dne 8. 2. 2006 se před Rozhodčím soudem konalo ústní jednání v této věci, na
němž Rozhodčí soud stanovil stranám lhůtu k předložení písemného vyjádření
obsahujícího zejména objasnění totožnosti a rozdílnosti věci, a to do 3. 3. 2006, a tohoto dne bylo stranami též předloženo. Usnesením ze dne 20. 4. 2006 Rozhodčí soud strany vyzval k předložení svých
závěrečných návrhů ve stanovené lhůtě a současně účastníky poučil o tom, že po
marném uplynutí této lhůty bude vydáno usnesení, jímž bude projednání věci
prohlášeno za ukončené s tím, že rozhodčí nález bude vydán pouze v písemné
formě. V podání ze dne 3. 5. 2006 žalobkyně Rozhodčímu soudu vytkla, že usnesení ze
dne 20. 4. 2006 bylo předčasné a požadovala další projednávání věci. Téhož dne (3. 5. 2006) žalovaná podala u Rozhodčího soudu svůj závěrečný návrh,
v němž zejména upozornila na překážku věci pravomocně rozsouzené a navrhla
zastavení řízení. Žalobkyně ve stanovené lhůtě svůj závěrečný návrh nepředložila. Unesením ze dne 16. 6. 2006 bylo rozhodčí řízení o žalobním návrhu, jímž se
žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 36.713.736,12 Kč s
příslušenstvím, částky 3.012.697,06 Kč s příslušenstvím, částky 340.150,32 Kč s
příslušenstvím, částky 97.929.439,04 Kč s příslušenstvím, částky 97.929.439,04
Kč s příslušenstvím, částky 7.125.103,43 Kč s příslušenstvím, částky 166.560,-
Kč s příslušenstvím, částky 8.160,- Kč s příslušenstvím a nákladů rozhodčího
řízení, zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (viz rozhodčí nález
ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. Rsp 352/03) s tím, že žalobkyně nese zaplacený
poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého a že o nákladech
rozhodčího řízení bude rozhodnuto v rozhodčím nálezu. Rozhodčím nálezem z téhož dne (16. 6.
2006) byla žalobkyni uložena pouze
povinnost zaplatit žalované náklady jejího právního zastoupení ve výši
624.925,- Kč k rukám jejího právního zástupce, a to do 3 dnů od právní moci
tohoto rozhodčího nálezu, a dále bylo v nálezu uvedeno, že rozhodčí řízení o
žalobním návrhu na zaplacení částky 162.520.477,- Kč s přísl. bylo zastaveno
usnesením ze dne 16. 6. 2006 – viz shora. Podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně
nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Podle ust. § 23 ZRŘ platí, že rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu
nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí
být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u
stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním
rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého
rozhodčího soudu. Podle ust. § 33 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a
Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory (jak shora uvedeno, v
textu též jen „Řád“) pak platí, že rozhodčí řízení se končí vydáním rozhodčího
nálezu nebo vydáním usnesení o zastavení řízení. V ust. § 34 odst. 1 Řádu je stanoveno, že poté, co rozhodčí senát usoudí, že
všechny okolnosti spojené se sporem jsou dostatečně vyjasněny, vydá usnesení,
že projednávání sporu je skončeno, a přistoupí k vydání rozhodčího nálezu. Projednávání sporu se končí vydáním usnesení o skončení projednávání, popřípadě
přímo vydáním rozhodčího nálezu či usnesení o zastavení řízení (§ 40 Řádu). Rozhodčí nález se vydává v případech, kdy se rozhoduje ve věci samé anebo
ukládá povinnost nahradit náklady řízení, včetně případů, kdy se vydává nález
na základě žádosti stran, aby rozhodčí nález byl vydán podle smíru jimi
uzavřeného, a v případě, kdy z projevů strany vyplývá, že netrvá na žalobním
nároku, aniž výslovně vzala žalobu zpět. Podle § 40 Řádu platí, že v případě, kdy se ve sporu nevydává rozhodčí nález (§
34), skončí se řízení vydáním usnesení (odst. 1). Usnesení o zastavení řízení
se vydává zejména: a) v případě, kdy žaloba byla vzata zpět žalobcem; b) v
případě, kdy strany uzavřely smír potvrzený rozhodčím senátem bez vydání nálezu
ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1.; c) v případě rozhodování o pravomoci
(příslušnosti) Rozhodčího soudu dle § 23, není-li pravomoc (příslušnost)
Rozhodčího soudu dána; d) v případě nezaplacení poplatku za rozhodčí řízení dle
Pravidel o nákladech rozhodčího řízení (odst. 2). Pro vydání usnesení
rozhodčího senátu platí ustanovení §§ 34-38. Jestliže rozhodčí senát nebyl
ještě ustaven, vydá usnesení o zastavení řízení předseda Rozhodčího soudu
(odst. 3). K dovolatelkou nastoleným otázkám je třeba zejména uvést, že právní otázku lze
pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde mimo jiné o interpretaci
určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém
základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000,
1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv.
2, C 103, 111, 203). Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně
zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007
nebo ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Důvod ke zrušení
rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na
ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího
řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny
námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být
nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při
projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných
rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako
opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, jak dovolací soud opakovaně ve
svých rozhodnutích uvedl (viz např. rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32
Cdo 3953/2009, či ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Rozhodčího
řízení, ať je vedeno u stálého rozhodčího soudu či u o rozhodce zvoleného k
jednotlivé projednávané věci (ad hoc), je jednoinstanční. To znamená, že
rozhodčí nález je konečný a není proti němu přípustný řádný opravný prostředek. Ustanovení § 27 ZRŘ umožňuje přezkoumání rozhodčího nálezu k žádosti některé ze
stran nebo obou jinými rozhodci za podmínky, že se strany na takovéto možnosti
písemně v rozhodčí smlouvě dohodnou. Takto ustanovení rozhodci, jež jsou
povolání k přezkumu rozhodčího nálezu, jej mohou přezkoumávat nejen co do
procesních pochybení, ale též – na rozdíl od institutu zrušení rozhodčího
nálezu soudem - meritorně. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v
konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla
straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích
procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze
stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil
závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je
princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci
řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna
nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení
tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil
stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran
Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost
zbraní“.
Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako
jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé
procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za
podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je
její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, A. proti
Švýcarsku, 1996, K. proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za
přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout
i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. V posuzované věci dovolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že
dovolatelce byla poskytnuta možnost před rozhodci věc projednat, a proto
neshledal, že by byl neplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31
písm. c) ZRŘ. Rovněž podle ustanovení § 34 odst. 1 Řádu , dle něhož platí, že projednávání
sporu se končí vydáním usnesení o skončení projednávání, popřípadě přímo
vydáním rozhodčího nálezu či usnesení o zastavení řízení (§ 40 Řádu), je v
souzené věci zřejmé, že Rozhodčí soud nepochybil, pakliže vydal usnesení o
zastavení řízení pro existenci překážky věci rozsouzené, aniž by předtím vydal
usnesení o skončení projednávání, které se vydává poté, co všechny okolnosti
spojené se sporem jsou dostatečně vyjasněny. Dovolatelka se dále dle ust. § 31 ZRŘ domáhala zrušení usnesení, v tomto
případě zastavení řízení, vydaného v rozhodčím řízení, v němž bylo též
stanoveno, že žalobkyně nese poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč
ze svého. Podle ustanovení § 31 soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález,
jestliže
a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,
b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na
dohodnutou věc nevztahuje,
c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani
jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,
d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,
e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,
f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno,
nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,
g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení
žádat o obnovu řízení. Podle ust. § 23 ZRŘ platí, že rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu
nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález; usnesení musí
být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li žaloba podaná u
stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu nebo jmenováním
rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení předseda stálého
rozhodčího soudu. Zejména z jazykového, systematického a teleologického výkladu ust. § 31 ZRŘ je
zřejmé, že úspěšně se lze domáhat na návrh kterékoliv strany zrušení toliko
rozhodčího nálezu a nikoli usnesení. ZRŘ stanoví, že rozhodce rozhodne buď (meritorně, tj. ve věci) rozhodčím
nálezem, anebo usnesením v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (§
23ZRŘ).
Pouze rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 ZRŘ, nebo u
něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 ZRŘ,
nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně
vykonatelný (srov. § 28 odst. 2 ZRŘ). V tomto ohledu Nejvyšší soud uvádí, že si
je vědom názoru, který je obsažen v usnesení ze dne 22.9. 2005, sp. zn. 20 Cdo
168/2005, v němž je uvedeno, že „Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) zákona
č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem rozhodčí nález, který se stal vykonatelným
(srov. § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jestliže rozhodčím nálezem, jenž
meritorně řeší majetkový spor, bylo rozhodnuto také o odměně a náhradě nákladů
rozhodčího řízení, je nepochybné, že i v této části, jež má povahu usnesení,
jde o způsobilý podkladový titul. Pak ovšem - a v tom se odvolací soud nemýlil
– také usnesení, jímž se ve smyslu § 23 zákona č. 216/1994 Sb. končí rozhodčí
řízení (bez meritorního rozhodnutí majetkového sporu), je (nikoliv podle
písmene g/, nýbrž také podle písmene c/ ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) - ukládá-li povinnost plnit - způsobilým titulem, nabylo-li
vykonatelnosti.“ Tyto závěry však na shora uvedeném nic nemění, neboť na
projednávanou věc nedopadají. Zákonodárce umožnil stranám rozhodčího řízení se domáhat v soudním řízení
zrušení toliko rozhodčího nálezu a nikoli usnesení. Rozhodnout ve věci samé je
možné pouze rozhodčím nálezem a pouze proti takovým (meritorním) rozhodnutím je
otevřen přezkum prostřednictvím jiných rozhodců, pakliže se na tom strany
dohodnou (§ 27 ZRŘ) nebo dle taxativně vymezených důvodů soudem (§ 31 a násl. ZRŘ). K tomu je však třeba uvést, že je vždy nutné pečlivě hodnotit okolnosti
vydání rozhodčího nálezu, resp. usnesení. Právní teorie vychází z názoru, že
je-li stranám nebo některé ze stran ukládána nějaká povinnost, tj. včetně
případné povinnosti ke krytí nákladů řízení, je možno rozhodnout výlučně ve
formě rozhodčího nálezu, byť by jinak byly dány důvody pro ukončení řízení
vydáním usnesení ve smyslu ustanovení § 23 písm. b) ZRŘ (viz Bělohlávek, A.:
Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2004, str. 185). V posuzovaném případě je však nutné konstatovat, že v předmětném usnesení o
zastavení řízení bylo rozhodováno o nákladech řízení žalobkyně, neboť rozhodci
v usnesení uvedli, že žalobkyně (Česká spořitelna, a. s.) nese zaplacený
poplatek za rozhodčí řízení, bylo-li řízení zastaveno, ze svého. O náhradě
nákladů řízení bylo rozhodnuto až v nálezu ze dne 16. 6. 2006, kdy jejich
náhrada byla přiznána žalovanému. K tomu je třeba s ohledem na projednávanou věc dodat, že o povinnosti k náhradě
nákladů rozhodčího řízení rozhoduje dle Řádu a Pravidel o nákladech pro
vnitrostátní spory rozhodce i bez návrhu v rozhodnutí o věci samé (rozhodčím
nálezu), popř. usnesení o zastavení řízení. Obdobně tak stanoví též občanský
soudní řád, neboť o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez
návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), jímž
dle § 33 Řádu je též usnesení o zastavení řízení.
Zastavil-li Rozhodčí soud usnesením řízení ohledně zaplacení celkové částky
162.520.477,- Kč s přísl. a rozhodl o nákladech řízení žalobkyně tak, že
žalobkyně ponese tyto náklady ze svého, nebylo tak rozhodováno o náhradě
nákladů řízení ve smyslu § 34 odst. 1, 3 věty Řádu a bylo-li formou rozhodnutí
usnesení nelze tomu z hlediska uplatněných důvodů ničeho vytknout. Dovolací soud s ohledem na uvedené též neshledal, že by bylo porušeno právo
dovolatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a z tohoto důvodu by bylo namístě zrušit usnesení Rozhodčího soudu. Protože vzhledem k výše uvedenému dovolací soud též nedospěl k závěru, že část
čtvrtá ZRŘ je v rozporu s ústavním pořádkem, nepodal u Ústavního soudu návrh na
zrušení této části předpisu a neshledal důvodu pro přerušení řízení dle § 109
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému nebyl dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně a Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné
zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty prvé, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalované na jejich náhradu částku 5.760,- Kč včetně 20% DPH (§ 8, § 10
odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 13
odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.