33 Cdo 2178/2018-77
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze, Na Příkopě 969/33,
(identifikační číslo osoby 453117054), zastoupené JUDr. Romanem Majerem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému M. H.,
zastoupenému JUDr. Jindřiškou Hillovou, opatrovnicí se sídlem ve Studénce,
nám. Republiky 653, o zaplacení 71.969,17 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 66/2017, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 Co
437/2017-55, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, č. j. 6 C 66/2017-34,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 174.296,67 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,5% p. a. z této částky od 1. 4. 2016 do zaplacení (výrok
I.); ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 Co 437/2017-55,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení
částky 71.969,17 Kč s kapitalizovanými úroky z úvěru ve výši 31.900,11 Kč (od
30. 9. 2014 do 13. 12. 2016) a o zaplacení úroků z úvěru ve výši 15,9% ročně z
částky 237.975,84 Kč od 14. 12. 2016 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši
8,05% ročně z částky 246.265,84 Kč od 30. 9. 2014 do 31. 3. 2016 a úroků z
prodlení ve výši 8,05% z částky 71.969,17 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení zamítl;
současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, konkrétně otázky, jakým způsobem je věřitel před uzavřením smlouvy,
ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, povinen podle § 9 odst. 1 zákona č.
145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen
„zákon o spotřebitelském úvěru“), posoudit schopnost spotřebitele splácet
spotřebitelský úvěr, aby dostál požadavku pro posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele s odbornou péčí a nevystavil se riziku neplatnosti smlouvy, ve
které se spotřebitelský úvěr sjednává. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že spokojila-li se při posuzování schopnosti spotřebitele splácet
spotřebitelský úvěr pouze s jeho osobním prohlášením o majetkových poměrech,
nedostála odborné péči věřitele ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském
úvěru (tj. péči zajišťující, aby spotřebitel byl chráněn před neúměrným
zadlužováním a věřitel před nedobytností pohledávky) a musí proto nést následky
v podobě neplatnosti smlouvy. Prosazuje názor, že povinnost ve smyslu § 9 odst.
1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel splní již tím, že posoudí
úvěruschopnost spotřebitele z informací sdělených spotřebitelem, případně
následným nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele, je-li nezbytné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je
přípustné, neboť výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval; na něm je přitom právní
posouzení věci založeno.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 9.
2014 požádal žalovaný žalobkyni o poskytnutí tzv. „perfektní půjčky“.
Následující den (30. 9. 2014) uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru (tzv.
„perfektní půjčku“), podle níž žalobkyně (věřitelka) žalovanému (dlužníku –
spotřebiteli) poskytla úvěr ve výši 280.000 Kč bez uvedení účelu, který se
zavázal splácet částkami 6.110 Kč měsíčně; téhož dne byl úvěr čerpán, resp.
vyčerpán. Dne 17. 3. 2016 vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžitému splacení
celé úvěrové pohledávky, neboť se dostal do prodlení s úhradou jednotlivých
splátek, a ke splacení úvěrové pohledávky mu poskytla lhůtu do 31. 3. 2016.
Žalovaný žalobkyni uhradil na poskytnutý úvěr 42.024,16 Kč, na úrocích
58.209,17 Kč, na poplatcích 5.470 Kč; celkem tedy zaplatil 105.703,33 Kč.
Schopnost žalovaného splácet úvěr posoudila žalobkyně na základě jeho osobního
(zaměstnavatelem nepotvrzeného) prohlášení, že má příjmy ze závislé činnosti ve
výši 16.000 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti a jeho měsíční výdaje činí
1.000 Kč; prohlášení je obsaženo v žádosti o poskytnutí úvěru. Z internetových
a externích registrů si žalobkyně ověřila, že u žalovaného není veden negativní
záznam. V době poskytnutí úvěru byl žalovaný hlášen k pobytu na ohlašovně
městského úřadu. Dne 26. 8. 2014 poskytla žalobkyně žalovanému tzv.
revolvingový úvěr ve formě uvěrového limitu v částce 20.000 Kč, který žalovaný
prostřednictvím kreditní karty vyčerpal a povinnost k úhradě nesplnil.
Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě
zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je
spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neplatná;
k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Převzal-li žalovaný
předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle
§ 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení žalované
vyčíslil částkou 174.296,67 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou
žalobkyně žalovanému poskytla (280.000 Kč) a částkou, kterou jí žalovaný
uhradil (105.703,33 Kč).
Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením
smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy
spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen
s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a
to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to
nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po
posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel
bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se
sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým
mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel
zákona vyžaduje.
Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání,
které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně
narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k
plnění od počátku nemožnému.
Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá
majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu,
který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo
plněno, co měl po právu plnit sám.
Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele
samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně
také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům
předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do
veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední
řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti
spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž
spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně
zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen
při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze
přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu
zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení
schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně
nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a
majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích
dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o
spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace
získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník
věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením
zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně
klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými
jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle
zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných
výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat
se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o
jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4.
2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na
podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr
odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým
prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a
nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.
Namítá-li žalobkyně, že nad rámec svých zákonných povinností zkoumala nejen
registry dlužníků, resp. databáze, ale též příjmy žalovaného s poukazem na
směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, že využila
i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o
životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a že si
zjistila, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl žalovaný bezúhonný, svobodný a
bezdětný, je namístě připomenout, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu
nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem
zjištěného skutkového stavu. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění totiž
nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Skutkový
základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací
soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do
skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně
zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přiléhavý není odkaz žalobkyně na rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo
1726/2006, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke skutkově odlišné věci
(posuzoval, zda kupující, jejímž předmětem podnikání bylo mimo jiné poskytování
leasingových služeb, vzniklo právo na náhradu škody spočívající v uhrazené
kupní ceně za vozidlo, které nebylo ve vlastnictví prodávajícího a vlastnické
právo na kupující tak nepřešlo). Nadto závěr dovozený v citovaném rozhodnutí,
že kupující nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s
domněnkami o vlastnictví k danému automobilu, založenými na poznatcích o
prodávajícím vystavené faktuře, ústních informacích prodávajícího a na faxové
fotokopii technického průkazu vozidla, argumentaci žalobkyně nepodporuje,
naopak.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl dovolatelkou
uplatněn důvodně a dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř.
zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který by jinak
měl právo na náhradu nákladů, náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu