20 Cdo 564/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. o. b., a. s., proti povinnému J. M.,
zastoupenému advokátem, pro 1 720 000,- Kč s příslušenstvím, zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 1 E 300/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 19. 11. 2001, č.j. 29 Co 660/2001-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení
ze dne 16. 5. 2001, č.j. 1 E 300/2001-34, kterým Okresní soud v Kolíně nařídil
podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
26.9.2000, sp. zn. Sm 679/2000, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1 720
000,- Kč s 6 % úroky z částky 340 000,- Kč od 21. 8. 1997 do zaplacení, z
částky 340 000,- Kč od 21. 9. 1997 do zaplacení, z částky 340 000,- Kč od 21.
10. 1997 do zaplacení, z částky 340 000,- Kč od 21. 11. 1997 do zaplacení, z
částky 360 000,- Kč od 21. 12. 1997 do zaplacení, odměny ve výši 5 733,- Kč,
nákladů nalézacího řízení ve výši 86 948,- Kč a exekučních nákladů, jež určil
částkou 34 400,- Kč, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
označených nemovitostech; o nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud
tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Odvolací soud – ve
shodě se soudem prvního stupně – neměl pochybnosti o tom, že směnečný platební
rozkaz, jehož výkon byl navržen, je vykonatelný, a i ostatní předpoklady pro
nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech považoval za splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupený advokátem)
včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o „přiznání práva k dovolání,“
namítaje, že odvolací soud ponechal stranou pozornosti otázku, zda se směnečný
platební rozkaz stal vykonatelným. Vzhledem k tomu, že s odvoláním předložil
také stížnost ze dne 18.6.2001 na postup soudu v nalézacím řízení, adresovanou
předsedovi Městského soudu v Praze (konkrétně se ohradil proti vyznačení právní
moci na směnečném platebním rozkazu dnem 25. 10. 2000, protože proti němu podal
dne 10. 10. 2000 námitky), odvolací soud pochybil, jestliže podle ustanovení §
213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), nedoplnil dokazování „dožádáním k
Městskému soudu v Praze se žádostí o vyjádření k vyznačení právní
moci.“ Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu – jak vyplývá ze sdělení
místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2001, které odvolací soud
neměl k dispozici – byly omylem založeny v jiném spise; odtud dovolatel
uzavírá, že podkladové rozhodnutí, jehož výkon oprávněná navrhla, není dosud
vykonatelné, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se ztotožnila se závěry, na nichž odvolací soud založil své
rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov.
§ 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil výkon
rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí
téhož soudu), je možné přípustnost dovolání posuzovat již jen v intencích
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přípustnost dovolání proti
usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení
výkonu rozhodnutí, spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237
odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují); způsobilým důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho
konkretizace vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Uvedené je významné v
projednávaném případě proto, že dovolatel nesprávné právní posouzení věci
napadenému rozhodnutí nevytýká.
Hodnocení směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 26. 9. 2000, č.j. Sm 679/2000-20, jako nevykonatelného titulu je
dovoláním založeno výlučně na kritice postupu soudu v odvolacím řízení, který
měl – podle dovolatele – vyžádat vyjádření předsedy Městského soudu v Praze o
vyřízení stížnosti na nalézací soud stran vyznačení právní moci podkladového
rozhodnutí, provést jím důkaz (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) a učinit z něho zjištění,
že proti směnečnému platebnímu rozkazu byly podány ve smyslu § 175 odst. 1
o.s.ř. námitky. Po obsahové stránce jde o uplatnění důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), který je při posuzování přípustnosti dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/,
odst. 2) o.s.ř. – jak bylo shora vysvětleno – bezcenný. K dovolatelem tvrzené
vadě, případně i k jiným vadám řízení vyjmenovaným v § 242 odst. 3 větě druhé
o.s.ř., by bylo možno přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolací soud učinil
závěr, že dovolání je přípustné (takový závěr je však již pro absenci
způsobilého dovolacího důvodu předem vyloučen).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu (nesprávné poučení odvolacího soudu, že
proti usnesení lze bez dalšího podat dovolání u soudu prvního stupně ve lhůtě
dvou měsíců od jeho doručení, o němž „by rozhodoval Nejvyšší soud České
republiky,“ přípustnost dovolání nezakládá /srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 10/2001 pod č. 73, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
10/2002 pod č. 203/), dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolací řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné
náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný, jehož dovolání bylo
odmítnuto, na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu