20 Cdo 57/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce F. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š., soudnímu exekutorovi, pro 385 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 103/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2006, č.j. 35 Co 939/2005-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2006, č.j. 35 Co 939/2005-60, se v bodech I., III. a IV. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek ze dne 15. 6. 2005, č.j. 12 C 103/2004-44 (jímž okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 381 350,- Kč, co do částky 3 650,- Kč a úroků z prodlení z částky 385 000,- Kč žalobu zamítl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení), tak, že žalobu zamítl i ohledně částky 381 350,- Kč, náhradu nákladů řízení před okresním soudem nepřiznal žádnému z účastníků a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť za škodu způsobenou soudním exekutorem při vlastním výkonu exekuční činnosti neodpovídá exekutor, nýbrž pouze stát podle § 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o.s.ř.“) – namítá žalobce nesprávné právní posouzení věci. Ustanovení § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), nelze podle jeho názoru vyložit jinak, než že za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností odpovídá exekutor vedle státu. Úprava § 32 zákona č. 120/2001 Sb. by neměla žádný smysl, pokud by odpovědnost exekutora byla vyloučena odpovědností státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné.
Podle § 32 odst. 1, věty první, zákona č. 120/2001 Sb. exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona.
Podle § 32 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. tím není dotčena odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu.
Podle § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.
Podle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se za výkon státní správy podle § 3 písm. b) považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
S názorem odvolacího soudu, že odpovědnost soudního exekutora podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb. je vyloučena v případech, kdy za škodu odpovídá stát podle § 3 písm. b) a § 4 zákona č. 82/1998 Sb., se nelze ztotožnit. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., podle něhož odpovědnost státu v případech, na něž dopadá zákon č. 82/1998 Sb., není odpovědností exekutora „dotčena“, nelze vykládat tak, že jí je odpovědnost exekutora vyloučena. Obě odpovědnosti stojí vedle sebe; podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb. odpovídá exekutor za škodu způsobenou v souvislosti s jakoukoli činností podle tohoto zákona; je-li škoda způsobena při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu, odpovídá za ni jak exekutor, tak stát podle § 3 písm. b) a § 4 zákona č. 82/1998 Sb. Zákon č. 120/2001 Sb. totiž nedává jednoznačnou prioritu (či dokonce výlučnost) odpovědnosti státu před odpovědností exekutora za činnost uvedenou v § 4 zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006). Závěru o odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou při úkonech, které se podle § 28, věty druhé, a § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. považují za úkony soudu, přisvědčil Nejvyšší soud i ve svém stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006 pod č. 31 (bod XIII. stanoviska).
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud napadený rozsudek v dovoláním dotčených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu