20 Cdo 5708/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou
v exekuční věci oprávněné SINEFIN s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tvorkovských
223/13, identifikační číslo osoby 62300053, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302, proti povinnému Ing. Bc. Z. K.,
M. B., zastoupenému JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé
Boleslavi, tř. V. Klementa 203, o exekuci prodejem nemovitosti, o určení ceny,
vedené u soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové, Exekutorský úřad Praha 6 pod
sp. zn. 180 Ex 11475/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 20 Co 535/2015-145, takto:
Řízení o dovolání povinného se zastavuje.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 20 Co 373/2015-117,
změnil usnesení soudní exekutorky Mgr. Zuzany Sobíškové ze dne 14. 10. 2015, č.
j. 180 Ex 11475/14-70, tak, že výsledná cena spoluvlastnického podílu povinného
ve výši ? na pozemcích 299/1, 299/2, 299/3, 301/1, 307/2, 307/4, 588/12, 588/14
se určuje částkou 1 545 000 Kč. Dalším usnesením, ze dne 1. 3. 2016, č. j. 20
Cdo 535/2015-135, je opravil tak, že upřesnil, že změna se týká pouze výroku 4.
rozhodnutí soudní exekutorky.
Dovoláním napadeným usnesením Krajský soud v Praze poté dne 2. 5. 2016, č. j.
20 Co 535/2015-145, zamítl návrh na opravu svého usnesení ze dne 4. 1. 2016, č.
j. 20 Co 373/2015-117, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2016, č. j. 20
Cdo 535/2015-135, jímž povinný žádal, aby bylo ve výroku uvedeno katastrální
území, ve kterém se pozemky nacházejí.
Proti tomuto rozhodnutí brojí povinný dovoláním, jehož přípustnost zakládá na
tvrzení o existenci dosud neřešené „otázky“, zda v popsané procesní situaci
poučením soudu, že lze podat dovolání, „byli účastníci zkráceni na jejich právu
na podání odvolání a současně se jim dostalo ze strany soudu poučení nemajícího
oporu v zákoně“. Dovolatel se domnívá, že poučení krajského soudu o
přípustnosti dovolání je nesprávné, neboť šlo o rozhodnutí „prvoinstanční“, a
mělo být tudíž proti němu přípustné odvolání. Tato vada má pro napadené
rozhodnutí určující význam, a jím formulovaná „otázka“ je po právní stránce
zásadní, neboť její zodpovězení „může přinést zaplnění mezery v právu“.
Dovolatel si na tuto otázku odpovídá „kladně“, a dovozuje, že dovolání je
opodstatněné, a proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov.
čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Aniž by musel podrobit podané dovolání posouzení z hledisek zákonem stanovených
formálních náležitostí, jmenovitě zda dovolání je přípustné ve smyslu podmínek
formulovaných v ustanovení § 237 o. s. ř. či zda dovolatel řádně uvedl, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.),
dospěl dovolací soud prima facie k závěru, že je dán jiný, silnější, důvod, pro
který dovolání není projednatelné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-
li stanoveno jinak, je dovolání přípustné – za dalších podmínek – proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
Rozhodnutí, která podléhají dovolacímu přezkumu, jsou tedy ta, a jen ta,
kterými bylo ukončeno odvolací řízení (některé jeho stadium), ať již v jeho
rámci bylo rozhodnuto o odvolání do rozhodnutí, které vydal soud prvního stupně
ve věci samé, nebo o odvolání do rozhodnutí o některé z procesních otázek,
které musel předtím posoudit. Vždy musí jít, což jest zdůraznit, o rozhodnutí o
odvolání; výslovná výjimka pro usnesení vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s.
ř. jest toho doložením.
Tato podmínka v dané věci splněna není.
Je pravda, že Krajský soud v Praze v dovolatelově věci vedl odvolací řízení, a
rozhodoval i o odvolání, jak tomu bylo v případě odvolání proti rozhodnutí
soudní exekutorky (v postavení soudu prvního stupně), jímž stanovila „výslednou
cenu“ exekvovaných nemovitostí, a toto jeho usnesení rozhodnutím odvolacího
soudu ve smyslu výše citovaných ustanovení § 236 a § 237 o. s. ř.
nezpochybnitelně bylo.
Totéž však neplatí pro rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o návrhu na
opravu jím dříve vydaného rozhodnutí, zdůvodněném existencí „zřejmé
nesprávnosti“.
Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i
bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li
se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech
rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o
opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud
opravné usnesení nenabude právní moci. Obdobné platí – podle ustanovení § 167
odst. 2 o. s. ř. – o nápravě „zjevných nesprávností“ nejen pro rozsudky, nýbrž
i pro usnesení.
Odtud se podává, že rozhodnutí (krajského soudu) podle ustanovení § 164 o. s.
ř. (§ 167 odst. 2) – ať již bez návrhu účastníka nebo na jeho podkladě – není
rozhodnutím o odvolání (kterým se odvolací řízení končí); účastník se nedomáhá
nápravy rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž návrh směřuje k odstranění
těmito ustanoveními identifikovaných vad vlastního rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolateli, který pokládá napadené rozhodnutí za „prvoinstanční“, postačí
připomenout, že podle ustanovení § 201 o. s. ř. lze odvoláním napadnout
„rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v
prvním stupni“, přičemž v dané věci platí, že Krajský soud v Praze řízení „v
prvním stupni“ nevedl.
Stojí za to dodat, že existují i jiná rozhodnutí, která odvolací soud vydává v
rámci odvolacího řízení, proti nimž nelze (proto) podat odvolání, a přitom
nemají povahu ani „pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu“ ve smyslu
ustanovení § 236, § 237 o. s. ř, proti kterým je k dispozici coby (mimořádný)
opravný prostředek dovolání; takovými jsou kupříkladu rozhodnutí, jimž odvolací
soud přiznal znalečné, svědečné či uložil pořádkovou pokutu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, či ze dne
25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1599/2000, jsou vzhledem k následné změně právní
úpravy, provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jsou napříště nepoužitelná.
Posouzení napadeného usnesení jako rozhodnutí, které není rozhodnutím
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 236, § 237 o. s. ř., je klíčové potud,
že zde tím není pro dovolání způsobilého předmětu (kvalifikované rozhodnutí,
které jím lze napadnout), a bylo-li proti němu (přesto) podáno dovolání, pak
zde logicky není (zákonem není upravena) ani funkční příslušnost Nejvyššího
soudu k jeho projednání (viz ustanovení § 10a o. s. ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, v důsledku čehož řízení, které jím trpí, nezbývá než zastavit, což
platí i o řízení dovolacím (§ 243b, § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Na tom ničeho nemění, předznamenává-li ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání
(proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí) jako
„přípustné“, neboť vlastní přípustnost dovolání je zjevně spjata až s
podmínkami, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Je nevýznamné, byl-li dovolatel krajským soudem poučen, že dovolání proti jeho
rozhodnutí podat lze, neboť otázku, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení
či nikoli, posuzuje dovolací soud nutně autonomně (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již jen nad tento rozhodný rámec a k dovolatelem namítanému zbavení práva na
opravný prostředek lze v obecné rovině uvést, že takové právo není
bezpodmínečným principem občanského soudního řízení, a nejde ani o ústavní
zásadu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II.
ÚS 771/06, resp. srovnatelné závěry Nejvyššího soudu formulované v usnesení ze
dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1599/2000 nebo usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 103/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu