20 Cdo 585/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy
Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného K. G., zastoupeného
advokátem, proti povinnému JUDr. M. K., správci konkursní podstaty úpadce D. C.
s.r.o., pro 41.969,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 0 Nc 5200/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, č.j. 21 Co 258/2005-14, takto:
I. Dovolání proti výrokům II. a III., jimiž městský soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a nákladech exekuce, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 3. 1. 2005,
č.j. Nc 5200/2004-5 (kterým obvodní soud nařídil podle svého vykonatelného
rozsudku z 19. 10. 2004, č.j. 17 C 234/2004-30, exekuci na majetek povinného,
jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora), tak, že návrh na
nařízení exekuce zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.) a nákladech exekuce (výrok III.). S poukazem na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že „účastníkem řízení – povinným –
není v souzené věci správce konkursní podstaty, nýbrž úpadce“, který je
vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty i za trvání konkursu.
Vzhledem k tomu, uzavřel odvolací soud, že „návrh na nařízení exekuce směřuje
proti subjektu, který nemůže být účastníkem exekučního řízení, nebyly v daném
případě splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce stanovené exekučním řádem
a ust. § 251 a násl. o.s.ř.“
V dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu napadl výslovně „v celém rozsahu –
ve výrocích I.-III.“, oprávněný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti odvolacímu soudu je toho názoru, že
vznikla-li vymáhaná pohledávka jako „zapodstatová“ po prohlášení konkursu,
(jako důsledek porušení pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele /
správce konkursní podstaty/, jenž oprávněnému nevyplatil mzdu), „ze zákona ji
nelze uplatnit do podstaty úpadce“. Protože správce vymáhanou pohledávku
nezaplatil „z prostředků úpadce“ (ač je po prodeji jeho nemovitosti v L. měl),
byl povinen ji – dovozuje oprávněný z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů – uhradit „sám jako
fyzická osoba. Podle názoru oprávněného je také namístě prolomit právní názor
zaujatý v bodu XXVI. Stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení
zákona č. 328/1991 Sb. uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 7/1998 pod poř. č. 52, o nějž se opírá odvolací soud, a naopak uplatnit
právní závěry zakotvené v rozsudku dovolacího soudu z 25. června 2003,
sp. zn. 29 Odo 565/2001. V závěru dovolání pak oprávněný namítá, že II. a III.
výrok napadeného rozhodnutí, zavazující ho nahradit povinnému náklady
exekučního řízení a soudnímu exekutorovi odměnu, jsou v rozporu s dobrými
mravy, a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005
Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání ve věci samé, tedy směřující proti výroku o zamítnutí návrhu
na nařízení exekuce – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř.
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – není důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (a to – jak je tomu v daném případě – i práva procesního) na
zjištěný skutkový stav nedopadající, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval; o
takový případ však v souzené věci nejde.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud uplatněnými
dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení) vázán; je-li dovolání
přípustné, přihlédne podle § 242 odst. 3 o.s.ř. z úřední povinnosti též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože prvně uvedené (zmatečnostní) vady namítány nebyly a vady jiné zůstaly
pouze ohlášeny, ze spisu však nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu
závěr odvolacího soudu (byť nepřesně formulovaný dikcí, že nebyly splněny
zákonné podmínky pro nařízení exekuce, jelikož návrh na její nařízení směřuje
proti subjektu, který nemůže být účastníkem exekučního řízení), podle něhož pro
vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty
není pasivně věcně legitimován tento správce konkursní podstaty, nýbrž úpadce.
V této otázce byla soudní praxe usměrněna (kromě stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia ze 17. 6. 1998, sp.zn. Cpjn 19/98, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998, pod poř. č. 52) usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod poř. č. 2., v
němž soud dovodil, že exekuce může být nařízena pouze proti úpadci, neboť (v
tam řešené věci) i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku
konkursní podstaty, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce,
nikoli tedy z majetku správce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník
2005 pod č. 147).
Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že jde o pracovněprávní nároky
vymezené v ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., jelikož ty – obdobně
jako nároky na vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2), pohledávky za
podstatou (§ 31 odst. 2) a nároky na oddělené uspokojení (§ 28) – lze podle §
31 odst. 1 téhož zákona uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení (srov.
např. závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září
2004, sp. zn. 20 Cdo 613/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2596/2003).
Dovolává-li se oprávněný právního názoru zaujatého v rozsudku Nejvyššího soudu
z 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001 (a má-li v souvislosti s tím za
žádoucí prolomení závěru přijatého pod bodem XXVI. stanoviska), přehlíží, že v
uvedené věci nebyla řešena otázka pasivní věcná legitimace úpadce (popř.
správce konkursní podstaty úpadce) v exekučním řízení, ale otázky jiné,
konkrétně možnost věřitele s pohledávkou za podstatou podat – ovšemže v řízení
nalézacím – žalobu na plnění podle § 80 písm. b/ o.s.ř. vůči správci konkursní
podstaty atd.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, Nejvyšší soud
proto dovolání podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
V části směřující proti výrokům II. a III., jimiž odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce, bylo dovolání
odmítnuto proto, že v těchto výrocích není napadené rozhodnutí rozhodnutím ve
věci samé.
Poznámka v posledním odstavci dovolání, že oprávněný při případné
„revizi stanoviska R 52/98, č. XXVI spatřuje možnost řešení dle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h/ v návaznosti na ustanovení § 269 odst. 2“ není uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu.
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, jenž by jinak měl právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142
odst. 1, § 224 odst. 1 a § 234b odst. 5, věty první, o.s.ř. výrok o tom, že na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu