20 Cdo 640/2018-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného M. U., P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti povinnému M. U., K. n. V., zastoupenému Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, pro 11 217 640 Kč a pro 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 EXE 411/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2017, č. j. 22 Co 238/2017-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 838,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Čížka.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 10. 10. 2017, č. j. 22 Co 238/2017-221, jímž odvolací soud k odvolání povinného změnil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 3. 2017, č. j. 15 EXE 411/2016-158, tak, že exekuci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů exekuce, odmítá podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - § 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v § 237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§ 240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatel se předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezabýval, protože jedinou v tomto ohledu relevantní formulací dovolání, že „závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání pro neurčitost a neplatnost považuje oprávněný v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu za nepřípustný formalismus, zcela odhlížející od skutečné vůle smluvního vztahu…“, povinný nevystihuje ani jedno ze čtyř zákonných hledisek předpokladu přípustnosti dovolání ve znění § 237 o. s. ř., nutno-li zdůraznit, že požadavek přípustnosti dovolání je třeba vždy vztahovat k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (soudu dovolacího – viz § 10a ve spojení s § 237 o. s. ř.), nikoli Ústavního soudu.
Dovolatel rovněž nevymezil důvod dovolání, neboť jeho námitka, že odvolací soud „odepřel autonomní projev vůle smluvních stran obsažený v dohodě o narovnání“ tím, že „nepřipustil důsledky, které smluvní strany (…) takovým projevem zamýšlely učinit“ směřuje ve své podstatě proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a nemůže sama o sobě dovolací důvod založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Podle výsledku řízení má povinný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (viz § 146 odst. 3, § 243c odst. 3 věta první a § 224 odst. 1 o. s. ř.), zahrnují-li tyto náklady odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření se k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“) z tarifní hodnoty 11 717 640 Kč, celkem 49 020 Kč (§ 7 bod 7 a § 8 odst. 1 AT), náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 10 357,20 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř., zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Dovolací soud však přihlédl výjimečně k tomu, že s ohledem na procesní výsledek dovolacího řízení a povahu samotného exekučního řízení je nutno poměřovat i význam vyjádření povinného (zahrnujícího ve své obsáhlosti převážně nepodstatnou argumentaci) ve vztahu k přiměřenosti odměny advokáta za uvedený úkon; výši náhrady nákladů dovolacího řízení proto snížil o 50 % podle § 150 o. s. ř. (ve spojení s § 243c odst. 3 větou první a § 224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu