Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Petrská 12, proti žalovanému P. S., o vyloučení věci z
exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 268/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008,
č. j. 28 Co 192/2008 – 43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 12. 2007, č. j. 27 C 268/2007 -
17, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby „z výkonu rozhodnutí vedeného
oprávněným P. S. proti povinnému JUDr. A. J. pod sp. zn. 13 Nc 12914/2005, u
Obvodního soudu pro Prahu 4, byla vyloučena členská práva a povinnosti spojené
s členstvím v bytovém družstvu Leopoldova 2042-2043, se sídlem Praha 4,
Leopoldova 2043/24“, a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vzal po
provedeném dokazování za prokázané, že JUDr. A. J. (povinný) uzavřel dne 15. 1. 2005 spolu se svojí manželkou se žalobcem smlouvu o převodu členských práv a
povinností spojených s právem nájmu družstevního bytu, sestávajícího ze 4
pokojů, kuchyně a příslušenství, na uvedené adrese, přičemž tuto dohodu
jmenovaný podepsal v době, kdy proti němu bylo (od roku 2001) vedeno trestní
řízení pro trestný čin podvodu (s vyčíslenou škodou 5.576.800,- Kč), přičemž
již v době podpisu této dohody byl dlužníkem poškozených 31 věřitelů, uvedených
ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To
104/2004, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004,
č. j. 3 T 3/2001 - 1357, a JUDr. J. byl pravomocně uznán vinným ze spáchání
uvedeného trestného činu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a byl
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do
věznice s dozorem; zároveň bylo obžalovanému uloženo, aby poškozeným nahradil
způsobenou škodu, z toho žalovanému částku 99.612,- Kč. Dne 15. 1. 2005 byla
mezi žalobcem jako pronajímatelem a JUDr. J. a jeho manželkou jako nájemci
uzavřena smlouva o podnájmu označeného bytu včetně bytového vybavení a zařízení
s účinností od 15. 1. 2005 na dobu neurčitou. Usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 31. 3. 2005, č. j. 13 Nc 12914/2005 - 5, byla na základě
citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze k návrhu oprávněného (žalovaného)
nařízena proti JUDr. J. (povinnému) exekuce k vymožení částky 99.612,- Kč,
jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Otakar Kořínek, který
exekučním příkazem ze dne 23. 3. 2006 nařídil provedení exekuce postižením
členských práv a povinností povinného spojených s členstvím v označeném bytovém
družstvu. Usnesením Policie ČR ze dne 28. 4. 2006 bylo proti JUDr. A. J. zahájeno trestní stíhání pro trestné činy poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a) tr. zákona a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zákona; dle podané obžaloby státního zástupce se JUDr. A. J. měl trestného činu
podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zákona dopustit tím, že dne 15. 1. 2005
převedl bezúplatně uzavřením písemné dohody o převodu členských práv a
povinností v bytovém družstvu na žalobce M. S. svůj členský podíl a s ním
související právo na nájem označeného bytu ve vlastnictví bytového družstva za
okolnosti, kdy byl dlužníkem nejméně 31 věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v
období od 22. 5. 1997 do 23. 7. 1999, uvedených v rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 3 T 3/2001, „potvrzeném“ rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn.
6 To 104/2004, čímž částečně zmařil
uspokojení svých věřitelů tím, že převodem na M. S. odstranil před věřiteli
členský podíl v družstvu a způsobil věřitelům škodu ve výši 279.988,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2 T
112/2006, bylo trestní řízení proti obviněnému JUDr. J. podle § 314c odst. 1
písm. b) tr. ř., za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., zastaveno s
odůvodněním, že „výše již uloženého trestu odnětí svobody, který obviněný v
současné době vykonává, s výší trestu, který obviněnému měl být uložen v
projednávané věci, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněný vykonává“. Soud prvního stupně dovodil, že JUDr. A. J., který byl již v době podpisu
předmětné dohody dlužníkem poškozených věřitelů, zmařil uspokojení žalovaného
tím, že svůj majetek - členská práva a povinnosti v družstvu - převedl na
žalobce (včetně vybavení domácnosti). Měl-li žalobce vůči JUDr. J. existující
pohledávku (z provedeného dokazování vyplynulo, že podle smlouvy o postoupení
pohledávky ve výši 230.000,- Kč s 10 % úrokem z této částky, uzavřené mezi
žalobcem jako postupníkem a jeho otcem jako postupitelem, byla splatná až 1. 2. 2005), měla být jeho pohledávka „splacena“ tak, aby JUDr. J. uspokojil všechny
věřitele poměrně; svým jednáním tak JUDr. J. „zvýhodnil žalobce oproti ostatním
věřitelům“. Byť o povinnosti nahradit škodu poškozeným v době podpisu dohody
nebylo pravomocně rozhodnuto, byl JUDr. J. povinen nahradit jim škodu již v
okamžiku, kdy od nich částky podvodně vylákal, takže do prodlení s placením se
dostal minimálně dnem následujícím poté, co se seznámil podle § 166 tr. ř. se
spisem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 417/99 proto
dospěl k závěru, že předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností v
bytovém družstvu ze dne 15. 1. 2005 byla uzavřena v rozporu s trestním zákonem,
a je proto podle § 39 obč. zák. neplatná. Žalobce tudíž nemá žádná práva k
předmětu řízení, která by bránila výkonu rozhodnutí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 28
Co 192/2008 - 43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a ztotožnil se i jeho právním posouzením věci, na něž plně
odkázal. K námitkám žalobce, že je v rozporu se zásadou presumpce neviny, aby
soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí odkazem na spáchání určitého
trestného činu bez toho, že by tento trestný čin byl zákonem stanoveným
způsobem prokázán, a že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11.
2006, sp. zn. 2 T 112/2006, je nesprávně interpretováno, neboť k zastavení
trestního řízení došlo, aniž by soud rozhodl o vině či trestu, konstatoval, že
trestní soud a ani soud prvního stupně se otázkou viny a trestu nezabývaly;
soud prvního stupně posuzoval otázku platnosti dohody o převodu členských práv
a povinností v bytovém družstvu ze dne 15. 1. 2005 jako předběžnou a na základě
zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně
neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uplatnil dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem o
neplatnosti předmětné dohody; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v tom, že soudy obou stupňů „svým rozhodováním suplovaly činnost
orgánů činných v trestním řízení, ač to zákon v žádném případě nepřipouští“.
Namítá, že je nepřijatelné, aby jakýkoliv civilní soud vynášel de facto výroky
o vině určité osoby (JUDr. J.) bez toho, že by k tomu byl podle českého
právního řádu oprávněn a že by takový výrok byl výsledkem řádně uskutečněného
trestního řízení. Platí-li zásada presumpce neviny, nelze akceptovat, aby soud
odůvodňoval své rozhodnutí odkazem na spáchání trestného činu, aniž mu byl
zákonným způsobem prokázán. Soud prvního stupně „k tomu navíc za souhlasu
odvolacího soudu“ nesprávně interpretoval usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2 T 112/2006, jímž bylo zastaveno trestní řízení
proti JUDr. A. J., když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „soud dospěl k
závěru, že výše již uloženého trestu odnětí svobody, který obviněný (JUDr. J.)
v současné době vykonává, s výší trestu, který měl být uložen v projednávané
věci, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněný vykonává“, ačkoliv soud
v trestním řízení dospěl k závěru, že „zejména s ohledem na již uložený
několikaletý nepodmíněný trest odnětí svobody, je trest, k němuž by trestní
stíhání v projednávané věci mohlo vést, zcela bez významu vedle tohoto trestu“;
z tohoto důvodu soud trestní stíhání zastavil, aniž rozhodl o vině a trestu.
Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal s jeho argumentem, že ustálená
judikatura i odborná literatura (např. judikát uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/1990) dovozují, že „zaplacení skutečné
(nikoliv fingované) pohledávky, nízké ocenění majetku nebo jeho prodej, kterým
za zcizenou část je získána odpovídající protihodnota, nezakládá trestní
odpovědnost dlužníka podle § 256 tr. zákona, byť by tímto jednáním zmařil nebo
částečně zmařil uspokojení věřitele“, takže nelze dovozovat, že se JUDr. J.
dopustil trestného činu podle § 256 trestního zákona. Dále soudům obou stupňů
vytýká, že neprovedly žádné důkazy, které by svědčily o tom, že JUDr. Je. nebyl
schopen plnit své splatné závazky, přičemž nebylo ani prokázáno, že neměl
dostatek prostředků, aby své závazky plnil a že se nalézá v objektivní
neschopnosti platit splatné pohledávky věřitelů; nelze tudíž ani dovozovat, že
by se dopustil trestného činu podle § 256a tr. zákona. Rozhodnutí soudů obou
stupňů dovolatel považuje za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a nedostatek
důvodů, neboť se nezabývaly tím, „proč by měla být dohoda o převodu práv
neplatná, s jakým konkrétním zákonným ustanovením je v rozporu, případně jakým
způsobem se příčí dobrým mravům“, a nesouhlasí ani s tím, že JUDr. J. byl
povinen nahradit škodu poškozeným…po okamžiku, kdy se seznámil se spisem“,
jelikož ani tento názor nerespektuje zásadu presumpce neviny. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
V doplnění dovolání ze dne 16. 12. 2008 žalobce poukázal na usnesení soudního
exekutora Mgr. Otakara Kořínka ze dne 6. 12. 2007, č. j. 039 EX 464/05 - 129,
na základě kterého byl udělen příklep na nemovitosti povinného za nejvyšší
podání ve výši 260.000,- Kč, z něhož dovozuje, že JUDr. A. J. nemařil a ani
nemohl mařit uspokojení žalovaného či jiných věřitelů.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobce popsal okolnosti související s
uzavřením předmětné dohody, kterou považuje za absolutně neplatnou. Navrhl, aby
dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz článek II., bod 12. části první zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.), daný tím, že dovolací soud dosud neřešil otázku
(ne)platnosti právního úkonu dlužníka, jímž částečně zmařil uspokojení svého
věřitele (věřitelů) tím, že zcizil (odstranil) část svého majetku; dovolání je
proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě
jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (a rovněž i soudu prvního stupně) je v
dovolání vyvozována z posouzení předběžné otázky - že předmětná dohoda o
převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 15. 1. 2005 byla
uzavřena v rozporu s trestním zákonem, a je proto podle § 39 obč. zák. neplatná
- na základě níž dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí právo, které nepřipouští
výkon rozhodnutí (exekuci).
Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon
rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která
působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že řeší-li soud platnost
právního úkonu jako předběžnou otázku, může si závěr o tom učinit i v případě,
že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001). I když
tedy povinný JUDr. J., který předmětnou dohodu (smlouvu) se žalobcem uzavřel,
není účastníkem daného řízení, může soud platnost této smlouvy řešit jako
otázkou předběžnou.
Námitka dovolatele, že soudy obou stupňů při řešení uvedené předběžné otázky
„suplovaly činnost orgánů činných v trestním řízení“ a že „je v rozporu se
zásadou presumpce neviny, aby soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí
odkazem na spáchání určitého trestného činu bez toho, že by tento trestný čin
byl zákonem stanoveným způsobem prokázán“, není správná. V řízení o žalobě na
vyloučení věci z exekuce (výkonu rozhodnutí) podle § 267 odst. 1 o. s. ř. totiž
nejde a ani nemůže jít o rozhodování o vině a trestu za trestný čin, ale jen -
formou předběžné otázky (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) - o posouzení platnosti
písemné dohody ze dne 15. 1. 2005, jíž JUDr. J. převedl spolu se svojí
manželkou bezúplatně na žalobce členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a
s tím související právo na nájem označeného bytu ve vlastnictví bytového
družstva za okolnosti, kdy jmenovaný byl dlužníkem nejméně 31 věřitelů, jejichž
pohledávky vznikly v období od 22. 5. 1997 do 23. 7. 1999 (uvedených v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 3 T 3/2001, resp. v
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To 104/2004), a
to v souvislosti s tím, že téhož dne jmenovaný a jeho manželka uzavřeli se
žalobcem jako pronajímatelem smlouvu o podnájmu předmětného bytu na dobu
neurčitou od 15. 1. 2005, ačkoliv údajná pohledávka žalobce vůči JUDr. J. byla
splatná až dne 1. 2. 2005.
V rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura pod č. 104/2000, na nějž poukázal soud prvního stupně,
Nejvyšší soud uvedl, že „dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky,
může zkrátit některé své věřitele také tím, že svým právním úkonem
(jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup
je protiprávní (srov. § 256a tr. zák.). Právním následkem takového právního
úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák.
Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho
neplatnost (§ 39 obč. zák.)“.
V dané věci se však - s ohledem na zjištěný skutkový stav - o případ uvedený v
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu (na něj při svém rozhodnutí odkázal soud
prvního stupně) nejedná. Uzavřením předmětné dohody totiž JUDr. J. zmařil
uspokojení svého věřitele - žalovaného a dalších věřitelů (poškozených v
trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. 3 T 3/2001, kteří se
v adhézním řízení připojili s nárokem na náhradu škody), tím, že zcizil část
majetku, který měl spolu se svojí manželkou, z jehož případného prodeje v
exekuci (výkonu rozhodnutí) by jeho (jejich) pohledávky mohly být alespoň
částečně uspokojeny. Tomu, že se jednalo o právní úkon uzavřený se záměrem
(úmyslem) zmařit uspokojení těchto věřitelů, nasvědčuje i zjištěná okolnost, že
téhož dne, tj. 15. 1. 2005, uzavřel JUDr. J. spolu se svojí manželkou jako
podnájemci se žalobcem jako pronajímatelem bezúplatnou podnájemní smlouvu o
podnájmu předmětného bytu, včetně bytového zařízení, a to na dobu neurčitou, a
rovněž to, že údajná pohledávka žalobce vůči jmenovanému byla splatná až dne 1.
2. 2005. Tímto protiprávním jednáním JUDr. J. jako dlužník žalovaného a dalších
věřitelů tak porušil trestním zákonem chráněný zájem státu na tom, aby nebylo
zmařeno uspokojení jeho věřitelů tím, že zcizí část svého majetku (§ 256 tr.
zák.).
Byť se odvolací soud v dané věci ztotožnil s právním názorem soudu prvního
stupně, na nějž odkázal, že předmětná písemná dohoda o bezúplatném převodu
členských práv a povinností v bytovém družstvu, uzavřená dne 15. 1. 2005 mezi
žalobcem a JUDr. J. a jeho manželkou, je absolutně neplatná podle § 39 obč.
zák. z důvodu, že jmenovaný zvýhodnil žalobce oproti jiným jeho věřitelům,
včetně žalovaného, ačkoliv tento právní úkon je protiprávní z důvodu rozporu s
§ 256 odst. 1 tr. zák., je správný jeho závěr, k němuž dospěl při řešení
předběžné otázky, že předmětná dohoda je podle § 39 obč. zák. absolutně
neplatná.
Námitka dovolatele, jíž soudům obou stupňů vytýká, že „neprovedly žádné důkazy,
které by svědčily o tom, že JUDr. J. nebyl schopen plnit své splatné závazky,
přičemž nebylo ani prokázáno, že neměl dostatek prostředků, aby své závazky
plnil a že se nalézá v objektivní neschopnosti platit splatné pohledávky
věřitelů, takže nelze ani dovozovat, že by se dopustil trestného činu podle §
256a tr. zákona“, je tudíž bezpředmětná, stejně jako námitka, že usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 2 T 112/2006, vydaným
v trestním řízení vedeném proti JUDr. J. nebylo rozhodnuto „o vině a trestu“, a
že soud prvního stupně toto rozhodnutí nesprávně interpretoval. I když
odsuzující trestní rozsudek nebyl vydán (např. z důvodu rozhodnutí soudu o
zastavení trestního stíhání podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití §
172 odst. 2 písm. a) tr. ř., amnestie, promlčení), neznamená to, že soud v
občanském soudním řízení nemůže (ne)platnost právního úkonu podle § 39 obč.
zák. posuzovat z hlediska jeho rozporu s trestním zákoníkem.
Pokud dovolatel nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že „JUDr. J. byl
povinen nahradit škodu poškozeným…po okamžiku, kdy se seznámil se spisem,
jelikož ani tento názor nerespektuje zásadu presumpce neviny“, je k tomu třeba
uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
tohoto soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 162/2001), nastala jeho povinnost
platit škodu vzhledem k ustanovení § 563 obč. zák. následujícího dne poté, kdy
se o uplatněném nároku (uplatněných nárocích) na náhradu škody v adhézním
řízení, jež je součástí trestního řízení, co do jeho důvodu a výše dozvěděl. O
tom, že žalovaný byl již v době uzavření předmětné dohody o převodu členských
práv a povinností k družstevnímu bytu dne 15. 1. 2005 věřitelem JUDr. J.
(stejně jako ostatní věřitelé uvedení v citovaném trestním rozsudku) tudíž
nemůže být žádná pochybnost, a vyjádřený názor není ani v rozporu se zásadou
presumpce neviny, byť jmenovanému byla uložena povinnost k náhradě škody
způsobené žalovanému (a dalším jeho věřitelům) až pravomocným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 6 To 104/2004.
Přisvědčit nelze ani výtce dovolatele, kterou odvolacímu soudu vytýká, že se
nevypořádal se závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/1990, z nichž podle něj
vyplývá, že „nelze dovozovat, že by se JUDr. J. dopustil trestného činu podle §
256 trestního zákona“. Jak již bylo uvedeno shora, jde v daném případě - v
občanskoprávním řízení o žalobě podle § 267 odst. 1 o. s. ř. - o posouzení
předběžné otázky platnosti předmětné dohody ze dne 15. 1. 2005, a nikoliv o
řešení otázky, zda jmenovaný spáchal trestný čin podle § 256 tr. zák. či
nikoliv, o níž přísluší rozhodnout jen soudu v trestním řízení (pro úplnost
dovolací soud poznamenává, že výše zmiňované rozhodnutí bylo přijato před
zavedením trestného činu podle § 256a tr. zákona, tudíž se jeho závěry
neuplatní tehdy, jde-li o zvýhodnění některého věřitele). Ostatně o obžalobě
podané státním zástupcem na jmenovaného pro dva v ní popsané skutky, které byly
právně kvalifikovány jako poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. a
jako zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. již bylo pravomocně
rozhodnuto shora citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4.
Ze všech shora uvedených důvodů se dovolací soud ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu, že žalobci nesvědčí ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k
majetku, které nepřipouští exekuci, a že žaloba na vyloučení označených
nemovitostí z postiženého majetku není důvodná.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé je věcně správný a
protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b), § 229
odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se nepodávají,
Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek
tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovanému v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2011
JUDr. Olga Puškinová,v. r.
předsedkyně senátu