20 Cdo 670/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Zelená 3158/34a, proti povinné X - STAV, s. r. o., se sídlem v Ostravě - Kunčicích, Bloková 309, identifikační číslo osoby 25829696, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, pro 427.174,65 Kč, prodejem zastavených nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 E 422/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 Co 185/2009-143, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 12. 2008, č. j. 94 E 422/2006-132, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nařízeného usnesením ze dne 8. 12. 2006, č. j. 94 E 422/2006-12, a oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud oprávněné nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že zánikem původního dlužníka (Přerovské průmyslové stavby, společnost s ručením omezeným v likvidaci) bez právního nástupce nedošlo k zániku vymáhané pohledávky oprávněné, zajištěné zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (nyní ve vlastnictví povinné), a to ani s ohledem na tzv. veřejnoprávní charakter pohledávky.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Povinná, jež je v pozici zástavního dlužníka, na jehož majetku vázne soudcovské zástavní právo, prosazuje, že zánikem hlavního dlužníka výmazem z obchodního rejstříku zanikl v souladu s předpisy na úseku sociálního zabezpečení i veřejnoprávní závazek, který nemůže existovat jako bezsubjektní, a tím zaniklo i soudcovské zástavní právo, jež vázne na nemovitostech povinné k zajištění tohoto závazku. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky zániku veřejnoprávní pohledávky a souvisejícího zániku akcesorických závazků, přičemž tvrdí, že soud nesprávně vyložil občanský zákoník v ustanoveních o zániku zástavního práva v souvislosti se zánikem zajištěné pohledávky. Je přesvědčena, že nelze aplikovat stávající judikaturu Nejvyššího soudu (21 Cdo 1198/2005), neboť v projednávané věci jde o zajištění veřejnoprávní pohledávky (založené zejména podle zákona č. 582/1991 Sb. a 589/1992 Sb.), jež nevznikla svobodným projevem vůle hlavního dlužníka, ale na základě určité právní skutečnosti, podobně jako zástavní právo zajišťující tuto pohledávku nevzniklo z projevu vůle některého z účastníků, ale z rozhodnutí soudu. Dovolatelka tvrdí, že otázku zániku hlavního dlužníka veřejnoprávního závazku a jeho důsledky pro zástavní právo již řešil Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 1 Afs 73/2006, přičemž odvolací soud se jeho rozhodnutím nezabýval; napadené rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval i ustanovení předpisů sociálního zabezpečení o zániku plátce pojistného a zániku pohledávky. Navrhla, aby Nejvyšší soud (vzhledem k odlišnému názoru Nejvyššího správního soudu) rozhodl věc postupem podle § 20 a 21 zákona č. 6/2002 Sb. v rámci občanskoprávního a obchodního kolegia, napadené rozhodnutí včetně usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani samotná dovolatelka – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s.
ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Posouzením námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Soudy v projednávané věci vyšly ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 1998, č. j. 48 E 1556/98-4 (v právní moci 27. 8. 1999), byl nařízen podle vykonatelného výkazu nedoplatků vydaného oprávněnou dne 25. 8. 1998, č. j. 11951/98, pro pohledávku oprávněné za původním povinným - Přerovskými průmyslovými stavbami, společností s ručením omezeným „v likvidaci“ ve výši 645 654,- Kč, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví č. 204, pro kat. území Kunčice nad Ostravicí, obec a okres Ostrava, s tím, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doručení návrhu k soudu (30. 11. 1998). Ke dni 31. 5. 1999 se vlastníkem dotčených nemovitostí stala nynější povinná, a to na základě kupní smlouvy ze dne 3. 5. 1999. Dne 4. 5. 2006 byl u soudu podán k vymožení zbytku zajištěné pohledávky oprávněné návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavených nemovitostí. Ke dni 6. 6. 2008 původní povinný zanikl bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku.
Dovolací soud předně nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že se otázkou zániku hlavního dlužníka veřejnoprávního závazku a jeho důsledky pro zástavní právo zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z 30. 11. 2006, sp. zn. 1 Afs 73/2006. Citované rozhodnutí totiž řeší zcela odlišný zajišťovací institut, a to postavení daňového ručitele podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a § 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 31. 12. 2010; nedotýká se v žádném případě institutu zástavního práva ani soudcovského zástavního práva jakožto práv věcných a jeho závěry tedy nelze v projednávané věci (ani částečně) použít.
Dovolatelka má za to (aniž však uvádí konkrétní ustanovení, při jejichž aplikaci soud pochybil), že soud nesprávně aplikoval předpisy sociálního zabezpečení, zejména zákon č. 582/1991 Sb. a č. 589/1992 Sb.; z těchto předpisů lze též podle jejího názoru dovodit, že zánikem hlavního dlužníka zanikl i jeho závazek a že povinnost k placení nemohla „přejít na jiný subjekt“. Dovolatelka přitom zcela pomíjí skutečnost, že uvedené předpisy se institutem soudcovského zástavního práva nezabývají (ustanovení § 104i zákona č. 582/1991 Sb. stanoví pouze možnost zřídit zástavní právo k zajištění vykonatelné pohledávky rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení postupem podle správního řádu a za podmínek stanovených občanským zákoníkem).
Naopak v § 104h odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. se stanoví, že vykonatelná rozhodnutí ve věcech pojistného a vykonatelné výkazy nedoplatků jsou titulem pro soudní nebo správní výkon rozhodnutí; přičemž jedním ze způsobů soudního výkonu rozhodnutí je bezpochyby i zřízení soudcovského zástavního práva postupem podle § 338b a násl. o. s. ř. resp. v projednávané věci ještě podle § 338a a násl. o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 (k povaze tohoto institutu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2270/2008).
Nejvyšší soud ve své judikatorní činnosti již také konstatoval, že zástavní právo vzniklé rozhodnutím soudu - soudcovské zástavní právo - má stejné hmotněprávní účinky jako zástavní práva vzniklá jiným způsobem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4554/2008).
Důsledkem zřízení soudcovského zástavního práva je, že pro pohledávky, které jsou jím zajištěny, lze vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, k níž bylo toto právo zřízeno, nejen proti povinnému (tj. proti tomu, kdo byl povinným v řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva), nýbrž podle § 338d odst. 2 o. s. ř. (shodně stanovil občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000 v § 338a odst. 2) i přímo proti každému dalšímu pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 3/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále usnesení téhož soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1447/2004).
Nejvyšší soud již také při své judikatorní činnosti uzavřel, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož závěrů soudy v projednávané věci vycházely). V této souvislosti rovněž uvedl, že smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka vzniklá z titulu poskytnutí zajištění, neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek zánik jeho povinností vůči věřiteli (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník).
Na přijatých závěrech nemůže nic změnit ani veřejnoprávní povaha zástavním právem zajištěné pohledávky.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro dovolatelkou navrhovaný postup podle § 20 a 21 zákona č. 6/2002 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.
Oprávněné podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2012
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r. předsedkyně senátu