USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Společenství vlastníků jednotek Garáže Archeologická, se sídlem v Praze – Stodůlky, Archeologická 2621/5, identifikační číslo osoby 28520718, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 285/19, proti povinné RG – parking s. r. o., se sídlem ve Vlastci, Vlastec 7, zastoupené JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 1, o provedení prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 EXE 1429/2019, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2022, č. j. 8 Co 1396/2021-367, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Písku (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 9. 2021, č. j. 2 EXE 1429/2019-263, zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce ze dne 26. 2. 2021 a návrh na zastavení exekuce ze dne 22. 4. 2021.
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučním titulem - rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 1. 2019, č. j. 6 C 138/2018-100, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144, bylo povinné uloženo zdržet se bránění volnému, bezplatnému a nerušenému užívání vjezdu na střechu a střechy budovy, bránění volnému přístupu osob a volnému, bezplatnému a nerušenému vjezdu a výjezdu vozidel na střechu této budovy za účelem parkování vozidel na střeše budovy č. p. 2621, způsob využití garáž, postavené na pozemku parc. č. 2131/674, v katastrální území Stodůlky, obec Praha, a odstranit technické zařízení, které brání volnému přístupu osob a vjezdu a výjezdu vozidel na střechu budovy č. p. 2621, způsob využití garáž, postavené na pozemku parc. č. 2131/674, v katastrálním území Stodůlky, obec Praha, za účelem parkování vozidel, a to bránu umístěnou na střeše budovy č. p. 2621, způsob využití garáž, postavené na pozemku parc. č. 2131/674, v katastrálním území Stodůlky, obec Praha. Povinná však vymáhanou povinnost dobrovolně nesplnila ani po zahájení exekučního řízení, když pouze technické zařízení (bránu umístěnou ve vjezdu na střechu) opatřila ovládáním elektrického pohonu k otevírání brány a klíče předala oprávněnému. Soudní exekutor postupuje po právu, pokud vymáhá náklady exekuce, náklady oprávněného a účelně vynaložené náklady na provedení prací prodejem movitých věcí. Soud prvního stupně tedy neshledal důvod pro zastavení exekuce a návrh povinné zamítl.
3. Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Konstatoval ve shodě s okresním soudem, že pokud povinná brojí proti způsobu provádění exekuce prodejem movitých věcí, když předmětem exekuce je nepeněžité plnění, není tato námitka důvodná, jelikož exekuce je vedena nejenom pro vymožení nepeněžitého plnění, ale též nákladů nalézacího řízení a nákladů exekučního řízení. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že povinná netvrdila a v řízení před soudem ani neprokázala, že došlo k zániku vykonávané povinnosti před zahájením exekučního řízení.
Předání klíčů od brány splněním uložené povinnosti není, neboť exekuční titul výslovně ukládá povinné odstranění brány. Rovněž její odstranění v průběhu exekuce není důvodem k jejímu zastavení. S námitkou povinné, že exekuční titul není materiálně vykonatelný, se okresní soud již vypořádal ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 2 EXE 1429/2019-77, které potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 2. 2021, č. j. 8 Co 1527/2020-112. Otázkou, komu má být umožněn přístup na střechu garáží, se již zabýval nalézací soud, konkrétně Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27.
6. 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144 v bodě 8. Brojí-li povinná proti exekučnímu příkazu ze dne 14. 10. 2021, č. j. 147 EX 1198/19-113, kterým jí soudní exekutor uložil pokutu ve výši 50 000 Kč, pak v odvolacím řízení nelze uvedený exekuční příkaz přezkoumat. Pokud má povinná za to, že je výše pokuty nepřiměřená, může se domáhat částečného zastavení exekuce. Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Povinná ve svém dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného či procesního práva, jejichž řešení má být dovolacím soudem posouzeno jinak a které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Namítá, že odvolací soud se návrhem povinné na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu nezabýval a v bodě 15 navíc konstatoval veřejnost parkoviště, čímž rozšířil okruh oprávněných osob, kterým však právo přisouzeno nebylo, neboť nebyly a ani nemohly být účastníky řízení. V praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda exekuční titul (výrok rozsudku), jehož formulace je nepřesná, ale vadu titulu lze odstranit výkladem, je materiálně vykonatelný, umožňuje-li správním orgánům vycházet bez výkladu pouze z exekučního titulu (výroku rozsudku) a vydávat rozhodnutí, v jejichž důsledku dochází k omezení vlastnických a jiných práv povinné a rozšiřování práva ve vztahu k třetím osobám, když pro správní orgán je závazný pouze výrok rozsudku civilního soudu (§ 159 a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Dle povinné je exekuční titul nesrozumitelný i co do určení způsobu splnění povinnosti, ukládá-li jí odstranit jen překážky, které oprávněnému brání ve výkonu práva, ale neukládá odstranit ty překážky, které oprávněnému nijak nebrání. Povinná proto považovala svoje povinnosti za splněné zasláním klíčů od ovládání brány umístěné u vjezdu na střechu budovy. Přesto povinná následně za součinnosti soudního exekutora odstranila veškerá zařízení z parkoviště. Exekuční soudy neposkytly povinné žádnou soudní ochranu a rozšíření práv ve vztahu k veškerým osobám tak prakticky legalizovaly. Odvolací soud ve svém usnesení navíc uvedl, že otázkou veřejného užívání parkoviště se zabýval již nalézací soud, který však tuto otázku neřešil. Závěrem namítá, že jednání oprávněného je zcela účelové a v rozporu s dobrými mravy. Na základě tohoto povinná navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Oprávněný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů prvního a druhého stupně. Uvedl, že exekuční titul zněl jednoznačně na povinnost odstranit technické zařízení a že dovozování rozšíření účinků exekučního titulu na třetí osoby nedává v tomto případě reálný smysl. Povinnost měla povinná splnit jen vůči oprávněnému. Pokud to v důsledku znamená, že odstranění brány a souvisejících zařízení je potenciálně způsobilé ovlivnit taktéž další osoby z důvodu zpřístupnění parkoviště, nelze to vykládat jako rozšíření povinnosti vůči třetím osobám. Výkon rozhodnutí v souladu s exekučním titulem nelze považovat za účelový nebo v rozporu s dobrými mravy. Oprávněný navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
7. Dovolání není přípustné.
8. Povinná své dovolací důvody staví převážně na námitce, že jí exekuční titul ukládá povinnost vůči neurčitému okruhu osob, a proto není materiálně vykonatelný.
9. Hledisko přípustnosti dovolání dovolatelka předně vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného či procesního práva, a) jejichž řešení jako právní otázky má být dovolacím soudem posouzeno jinak. Takové vymezení nedopovídá znění § 237 o. s. ř. (ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání nejblíže viz „… má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“), jednak z dalšího textu dovolání povinné neplyne, jakým způsobem dovolací soud předestřenou právní otázku ve své rozhodovací praxi řešil a pro jaké důvody by ji měl nyní posuzovat odlišně, resp. proč by měl dosavadní judikaturu překonat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, jejíž formulace je uvedena pod bodem 4 odůvodnění.
11. Exekuční řízení slouží k výkonu povinnosti uložené exekučním titulem. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, dovodil, že soudní výkon rozhodnutí (nebo exekuci) lze nařídit a provést, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti - tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.
12. Jestliže v souzené věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (viz bod 2 odůvodnění) jednoznačně označuje účastníky nalézacího řízení, vymezuje, jakého jednání se má žalovaná zdržet (bránění užívání vjezdu na střechy, bránění volného přístupu osob a vjezdu a výjezdu vozidel na střechu budov, jak je popsáno ve výroku exekučního titulu), co má odstranit a dokdy (bránu umístěnou ve vjezdu na střechu popsanou v exekučním titulu), postupoval odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dovodil-li, že exekuční titul je materiálně vykonatelný.
13. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí připomněl, že materiální vykonatelnost exekučního titulu řešil Okresní soud v Písku v usnesení ze dne 20. 10. 2020, č. j. 2 EXE 1429/2019-77, a dále Krajský soud v Českých Budějovicích v usnesení ze dne 2. 2. 2021, č. j. 8 Co 1527/2020-112, přičemž oba soudy dospěly k závěru, že předmětný exekuční titul je závazný pouze mezi účastníky řízení, v němž byl vydán. Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 703/2020-214, kterým bylo odmítnuto dovolání žalované (povinné) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144, a na něhož odkazuje i povinná, uvedl, „že účinků plné moci nabude, resp. nabylo konečné rozhodnutí v této věci toliko ve vztahu k účastníkům řízení a nikoliv ve vztahu ke třetím subjektům. Pakliže by třetí osoba kupříkladu rušila právo žalované (povinné) k parkovací ploše……, není tím dotčeno právo žalované se takovému zásahu bránit.“
14. Pro exekuční řízení je tedy nepodstatné, zda kromě oprávněného (resp. členů společenství vlastníků) někdo další využívá možnosti parkování (ať již oprávněně či neoprávněně), jakým způsobem nakládá s exekučním titulem správní orgán a zda vychází při své rozhodovací činnosti z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 28 Co 156/2019-144.
15. K otázce jednání oprávněného v exekučním řízení v rozporu s dobrými mravy dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
16. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné a Nejvyšší soud jej tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu