20 Cdo 72/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se
sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované LIBRA Electronics a.s., se
sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2649/7, identifikační číslo osoby 260
19 523, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Husova 5, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 13 C 88/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 15. července 2009, č. j. 20 Co 146/2009 - 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.060,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana
Kudrličky, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 5.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 20. 10. 2008, č. j. 13 C 88/2005 - 88,
ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2009, č. j. 13 C 88/2005 - 104,
rozhodl, že z exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. Nc 2945/2004 jsou
vyloučeny tam blíže specifikované movité věci ze soupisu věcí povinného č. j.
EX 2989/04 - 31 (výrok I.), ohledně dalších tam specifikovaných movitých věcí
žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K
odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v
napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že k návrhu žalované
(oprávněné) byla u soudu prvního stupně pod sp. zn. Nc 2945/2004 nařízena
exekuce na majetek povinného Václava Houdka (manžela žalobkyně), přičemž
exekučním titulem je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne
30. 8. 2003, č. j. 61 Sm 126/2003, pravomocný dne 18. 11. 2003, jímž manželovi
žalobkyně byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v daném řízení žalované)
částku 300.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku
48.150,- Kč, a to na základě směnky vystavené povinným dne 15. 11. 2001 pro
směnečnou pohledávku ve výši 300.000,- Kč, že pověřený soudní exekutor vydal
dne 26. 8. 2004 pod č. j. EX 2989/04 - 18 exekuční příkaz, jímž rozhodl o
postižení všech movitých věcí povinného, a pod č. j. EX 2989/04 - 31 sepsal
mimo jiné i movité věci, jež jsou předmětem tohoto řízení, že dne 5. 6. 2003
uzavřeli žalobkyně a povinný formou notářského zápisu smlouvu o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), v níž se
mimo jiné dohodli na tom, že movité věci uvedené v odst. III. smlouvy budou ve
výlučném vlastnictví žalobkyně s výjimkou zboží nakoupeného na provozovnu
povinného do 5. 6. 2003, které budou nadále patřit do SJM, a dále že příjmy z
podnikatelské činnosti toho kterého z účastníků, na něž mu vznikne nárok po
uzavření smlouvy, a movité věci, včetně zboží, budou ve výlučném vlastnictví
toho kterého z účastníků. Dále bylo prokázáno, že manželství žalobkyně a
povinného bylo uzavřeno v roce 1997, že povinný získal živnostenské oprávnění
dne 8. 9. 1992, a to k předmětu podnikání - výroba, instalace a opravy
elektronických zařízení, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a
zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu, a žalobkyně dne 12. 8. 1992 k
předmětu podnikání - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej,
přičemž předmětný dluh povinného vznikl na základě smlouvy o půjčce částky
300.000,- Kč, neboť měl problémy v podnikání, o čemž žalobkyně nevěděla, a že z
půjčené částky (ohledně níž směnku vystavil), uhradil faktury za objednané
zboží. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba
podle § 267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve vztahu k movitým věcem uvedeným ve
výroku II. rozsudku okresního soudu, které si žalobkyně a její manžel pořídili
za trvání manželství, není důvodná, a to „v první řadě“ s ohledem na charakter
vymáhaného závazku, který je závazkem ze směnky. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 202/2002 a sp. zn.
25 Cdo 1839/2000 vycházel z
toho, že „směnka je v právní teorii definována jako dlužnický cenný papír, jímž
za předpokladu splnění formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný,
nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém
místě a čase peněžitou částku, že směnečný závazek je zcela samostatný a
oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku, že směnka plnící
zajišťovací funkci není k zajištěnému závazku akcesorická ani subsidiární a že
„směnka stojí ve vztahu k jiným závazkům vždy v postavení zcela samostatného,
na souvisejícím obecném závazku zcela nezávislého závazku“. Z toho podle
krajského soudu pro danou věc plyne, že jde-li o závazek ze směnky, nelze
uvažovat o tom, že jde o závazek vzniklý při používání majetku patřícího
výlučně povinnému, neboť souvislost s jakýmkoliv majetkem dlužníka nelze s
ohledem na charakter tohoto závazku vůbec dovozovat. Je přitom nerozhodné, zda
jde o směnku zajišťující nějaký závazek povinného vůči oprávněné související s
jeho podnikatelskou činností (např. z titulu půjčky „vložené do podnikání“),
neboť i závazek ze zajišťovací směnky je zcela samostatným závazkem. Dále
krajský soud dovodil, že ani pokud by vymáhaný závazek povinného prokazatelně
souvisel s jeho podnikatelskou činností, nebylo by možno akceptovat argumentaci
žalobkyně o tom, že jde o závazek vzniklý při používání věcí patřících výlučně
povinnému. I když povinný začal podnikat před uzavřením manželství se
žalobkyní, patří příjmy z podnikání toho kterého z manželů, jakož i případné
výnosy z jejich odděleného majetku, ode dne uzavření manželství do jejich
společného jmění, stejně jako závazky související s podnikáním, čehož si
žalobkyně a povinný bylo vědomi, když ve smlouvě o zúžení SJM upravili i
vlastnictví k věcem (zboží) a příjmům z podnikatelské činnosti toho kterého z
nich. K žalobkyní tvrzené „transformaci“ původních věcí používaných při
podnikání jejího manžela před uzavřením manželství by mohlo dojít nejvýše u
jednotlivých konkrétních věcí, a to v případě, že za věci patřící původně
výlučně povinnému (např. jejich výměnou nebo z výtěžku jejich prodeje) by byly
pořízeny jiné věci; nelze však v žádném případě dovozovat „transformaci“
podnikání jako celku (tj. veškerých majetkových hodnot získaných pokračujícím
podnikáním), tedy v tom smyslu, že podnikání by i za trvání manželství
pokračovalo ve „výlučném vlastnictví“ toho manžela, který s ním započal před
uzavřením manželství. Pokud pak se žalobkyně původně dovolávala toho, že
vymáhaný závazek vznikl bez jejího vědomí, odvolací soud dovodil, že i kdyby
tomu tak bylo a jednalo by se o závazek přesahující míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, byla by tato skutečnost z hlediska vymáhání závazku z majetku
patřícího do společného jmění manželů, resp. z majetku, na který se takto
pohlíží, rovněž bezpředmětná, neboť je relevantní jen to, zda jde o závazek
vzniklý jednomu z manželů za trvání manželství, který lze vymoci postižením z
majetku patřícího do společného jmění manželů (§ 267 odst. 2 o. s.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť má za
to, že „právní názory v napadeném rozsudku uvedené jsou v rozporu se zákonem a
řeší právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“.
Uvedla, že „ve smyslu § 143 odst. 1 b) obč. zák. předmětné závazky vznikly za
trvání manželství a týkají se majetku, který náležel výhradně manželu
žalobkyně“, že „rozsah závazků přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům
manželů, které převzal jeden z nich (manžel žalobkyně) bez souhlasu druhého
(žalobkyně)“, že „splnění podmínek 2. věty shora nebylo zpochybněno a
rozporováno“, že „převzetí závazků pouze manželem žalobkyně nemůže vyvrátit ani
jejich povaha směnečných závazků“, že „podmínky uvedené ve 2. větě shora lze
tedy považovat za splněné, což postačuje k vyloučení závazků ze SJM („a
závazků“)“. Podle názoru dovolatelky „byla splněna i podmínka 1., neboť
předmětné závazky se týkaly majetku, který náležel výhradně jen manželovi
povinné. Šlo totiž o majetek pořízený jen manželem povinné před uzavřením
manželství, což se nepochybně týkalo zařízení provozovny, v níž manžel povinné
i nadále podnikal, ale i zboží, které bylo bezprostředně zakoupeno výhradně z
financí, které manžel získal z prodeje předchozího zboží, aniž by dosahoval v
konečném důsledku nějakého zisku. Transformaci majetku nelze… dovozovat jen při
výměně zboží, jak uvedl soud 2. stupně, ale i při postupu podle předchozí věty,
když finance obdržené za původní manželovo zboží nepřešly fakticky a tedy ani
právně do SJM a nové věci byly pořízeny z výtěžku z prodeje původních. To vše
dokresluje ta skutečnost, že se vše realizovalo v provozovně, včetně jejího
zařízení, pořízené před uzavřením manželství. Také ve smyslu § 267 odst. 2
písm. b) o.s.ř., kde je výslovně uveden i majetek získaný za majetek náležející
do výlučného majetku manžela (viz shora). O ten také před v souvislosti s
podnikáním manžela žalobkyně šlo, neboť o jiný jít s ohledem na záporné
výsledky podnikání manžela ani jí nemohlo. Přitom nešlo o transformaci
podnikání ale o transformaci konkrétních věcí – zboží. Pokud odvolací soud
posuzoval vyloučení majetku z exekuce jinak, než jak shora uvedeno, činil tak v
rozporu se zákonem a to při řešení právních otázek, které dovolací soud dosud
neřešil“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil
věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou
advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Jelikož napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku potvrzen a o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde, může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3
větu první o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť
žádnou otázku, jež by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila a ani na
základě námitek v něm uvedených (které jsou ostatně jen velmi obtížně
srozumitelné), nelze k tomuto závěru dospět.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998,
pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama
okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod
podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém
případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním
napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného
nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním závěrům
přihlásil pro účely založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž v usnesení
uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto
usnesení dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o
sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není
splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj
potvrzující výrok rozsudku na dvou na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání,
které by vedlo jen ke zpochybnění jednoho z obou právních závěrů, nemůže
založit předpoklad, aby mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam. Od těchto závěrů, který jsou uplatnitelné i v řízení o
excindační žalobě, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci
samé založeno jednak na závěru, že „jde-li o závazek ze směnky, nelze uvažovat
o tom, že jde o závazek vzniklý při používání majetku patřícího výlučně
povinnému, neboť souvislost s jakýmkoliv majetkem dlužníka nelze s ohledem na
charakter tohoto závazku vůbec dovozovat“, a dále na závěru, že „ani pokud by
vymáhaný závazek povinného prokazatelně souvisel s jeho podnikatelskou
činností, nebylo by možno akceptovat argumentaci žalobkyně o tom, že jde o
závazek vzniklý při používání věcí patřících výlučně povinnému“. Dovolatelka -
jak je zřejmé z obsahu dovolání - uplatnila ve vztahu k dovoláním dotčenému
výroku rozsudku odvolacího soudu námitky pouze proti druhému právnímu závěru
tohoto soudu, nikoliv ovšem proti závěru prvnímu, ohledně nějž v dovolání jen
uvedla, že „převzetí závazků pouze manželem žalobkyně nemůže vyvrátit ani
jejich povaha směnečných závazků“, dovolací důvod [zřejmě podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.] však po obsahové stránce řádně nevymezila. Nemohl-li tedy
být první důvod k zamítnutí žaloby, na němž odvolací soud založil své
rozhodnutí, podroben dovolacímu přezkumu, nemůže mít rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť
na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku (na
vyloučení movitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně z
exekuce) to nemůže mít vliv.
Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, není podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce
2.250,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 8, snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o
dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce
300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 510,- Kč. Celkovou
náhradu nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 3.060,- Kč je žalobkyně
povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu