20 Cdo 739/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy
Jirmanové ve věci žalobců a) P. V., b) A. V., zastoupených JUDr. Vladimírem
Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 28, proti žalované A. Š.,
zastoupené JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 37,
adresa pro doručení Štěpánská 39, o vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 132/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 7. 2009, č. j. 29 Co
104/2009-100, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze 16. 7. 2009, č. j. 29 Co
104/2009-100, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem z 20.8.2001, č.j 5 C 1/97-143, ve znění rozsudku městského
soudu ze 6.1.2002, č.j. 58 Co 10/2002-162, obvodní soud zamítl žalobu o
vyloučení tam specifikovaných pozemků z výkonu rozhodnutí vedeného prodejem
nemovitostí u téhož soudu pod sp. zn. E 349/94 ve prospěch žalované jako
oprávněné proti povinnému J. S.
Usnesením z 1.8.2006, č.j. 9 C 132/2004-28, ve znění potvrzujícího
usnesení městského soudu z 12.7.2007, č.j. 29 Co 39/2007-55, obvodní soud
povolil obnovu původního řízení sp. zn. 5 C 1/97 s odůvodněním, že rozhodnutím
z 11.2.2004 (tedy asi 2 roky po skončení původního řízení o vylučovací žalobě),
č.j. V-8070/1995-101, katastrální úřad s účinky ke dni 9.10.1995 povolil vklad
vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům podle kupní smlouvy a smlouvy
o zřízení věcného břemene, uzavřené žalobci dne 2.10.1995 s prodávajícím (ve
vykonávacím řízení sp. zn. E 349/94 povinným) J. S.
Poté obvodní soud věc znovu bez dalšího návrhu projednal (§ 235h odst.
1 o. s. ř.) a usnesením z 2.7.2008, č.j. 9 C 132/2004-81, návrh žalobců na
změnu původního (zamítavého) rozhodnutí vydaného v řízení o vyloučení věcí
zamítl s odůvodněním, že kupní smlouvu s žalobci uzavřel prodávající J. S.
2.10.1995 přesto, že 31.12.1994 nabylo právní moci usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem (mimo jiné i) předmětných nemovitostí, obsahující zákaz
dispozice s nimi (§ 335 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.1994), v důsledku
čehož již byla v katastru vyznačena poznámka podle § 9 zákona č. 265/1992. Soud
prvního stupně proto „v předběžné otázce uzavřel, že kupní smlouva z 2.10.1995
je absolutně neplatná“, a dále zdůraznil, že „neplatnost tohoto úkonu nemůže
být zhojena zápisem vlastnického práva ve prospěch kupujících do katastru
nemovitostí“, a že „samotná skutečnost zápisu vlastnického práva do katastru na
základě neplatné smlouvy nemá za následek vznik vlastnického práva; jelikož
katastrální úřad při rozhodování o zápisu vlastnických práv nepřezkoumává
platnost účastníky předkládaných smluv,“ žalobci tedy v obnoveném řízení právo,
jež by vylučovalo výkon rozhodnutí, neprokázali.
V záhlaví označeným rozsudkem městský soud k odvolání žalobců usnesení
soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek obvodního soudu z 20.8.2001, č.j 5
C 1/97-143, ve znění rozsudku městského soudu ze 6.1.2002, č.j. 58 Co
10/2002-16, se (ve smyslu § 235h odst. 1 věty třetí o. s. ř.) mění tak, že z
výkonu rozhodnutí vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 349/94
jsou vyloučeny pozemky parc. č. 980/47 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře
202m2 a parc. č. 980/46 – ostatní plocha o výměře 538m2, vše v katastrálním
území P., obec P. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že se soud
prvního stupně nevypořádal s ustanovením § 133 odst. 2 občanského zákoníku
stanovícím, kdy se nabývá vlastnictví, převádí-li se nemovitá věc na základě
smlouvy, a že přehlédl, že vlastnické právo v takovém případě vzniká, mění se
či zaniká ve smyslu zákona č. 265/92 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, dnem vkladu do katastru nemovitostí, nestanoví-li
občanský zákoník či jiný zákon jinak, a že právní účinky vkladu vznikají na
základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni doručení návrhu na vklad
katastrálnímu úřadu. Za situace, kdy byla pravomocně povolena obnova řízení
vedeného pod sp. zn. 5 C 1/97 právě se zřetelem k tomu, že katastrální úřad (po
kasaci svého původního zamítavého rozhodnutí ze 17. 5. 2001 rozsudkem městského
soudu z 29.11.2002, č. j. 33Ch 35/2002-19) rozhodl o povolení zápisu
vlastnického práva žalobců ke sporným pozemkům, je podle odvolacího soudu
zřejmé, že ti se svého práva na vyloučení předmětných pozemků z výkonu
rozhodnutí domáhají v souladu s ustanovením § 267 odst. 1 o. s. ř.
V dovolání žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1
písm. b/ o. s. ř.), které spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož
vlastnické právo k nemovitosti je převedeno dnem vkladu do katastru bez
dalšího, tedy i za stavu, kdy kupní smlouva je neplatná. Odvolací soud podle
dovolatelky zcela pominul okolnost, že katastrální úřady platnost smluv z
hlediska občanskoprávního neposuzují, a že výpis z katastru ještě nesděluje,
kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti, ale pouze to, kdo je jako její
vlastník v katastru zapsán. V řízení bylo podle jejího názoru nepochybně
prokázáno, že povinný J. S. s předmětnými pozemky v rozhodné době disponovat
nesměl, a že tato skutečnost měla být žalobcům při zachování obvyklé opatrnosti
při uzavírání podobných smluv „z důvodu veřejnosti zápisu v katastru“ známa.
Neplatnost kupní smlouvy tak zhojena zápisem vlastnického práva ve prospěch
žalobců být nemůže.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je
důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež
by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu,
že žalobci – bylo-li jejich vlastnické právo a právo odpovídající věcnému
břemeni vloženo do katastru nemovitostí – tato svá práva skutečně nabyli bez
ohledu na to, že nabývací tituly byly neplatné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v souzené
věci.
V rozsudku z 24.8.1999, sp. zn. 2 Cdon 756/1997, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 7/2000, Nejvyšší soud uzavřel, že
vlastnické právo k nemovitosti, vložené do katastru po rozhodnutí katastrálního
úřadu v řízení o povolení vkladu (§ 3 a násl. zákona č. 265/1992 Sb.), lze
zpochybnit. Skutečnost, že smlouva o převodu nemovitostí byla v souladu s
ustanovením § 5 uvedeného zákona přezkoumána katastrálním úřadem, a že ten
pravomocně rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele, nebrání
tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil platnost či účinnost
sporné smlouvy podle příslušných ustanovení zákona. Obsahem rozhodnutí
katastrálního úřadu o povolení vkladu není prohlášení smlouvy o převodu
nemovitosti za platnou či účinnou (neplatnou či neúčinnou), ale povolení vkladu
vlastnického práva pro nabyvatele (srov. též rozsudek z 21.6.2005, sp. zn. 30
Cdo 2237/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3505).
V rozsudku z 2.11.2010, sp. zn. 22 Cdo 4422/2008, Nejvyšší soud
formuloval a vysvětlil závěr, že zápis věcného práva do katastru nemovitostí
soudu nijak nebrání ve zjištění, že takový zápis neodpovídá skutečnosti.
Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k
nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by
byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku
vlastnictví k nemovitosti, resp. odchýlit se při posuzování otázky, kdo je
vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru nemovitostí (viz. též rozsudek
Nejvyššího soudu z 21.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy č. 5/2000 na s. 142, na nějž se v odůvodnění rozhodnutí sp.
zn. 22 Cdo 4422/2008 poukazuje).
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí z 18.10.2001,
uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2002 na s. 46, dovodil, že „o
údajích vyplývajících z výpisu z katastru nemovitostí platí presumpce jejich
správnosti, není-li právně relevantním způsobem prokázán opak. Stav zápisů v
katastru však nemusí odpovídat právnímu stavu; proto zjistí-li se takový
nesoulad, má přednost právní stav věci (právní realita) před stavem zápisů v
katastru. Ten, kdo se však dovolává právní reality vůči stavu zápisů v
katastru, musí tvrzený věcněprávní stav k nemovitosti prokázat.“
Pokud jde o neplatnost kupní (či jiné věcněprávní) smlouvy porušující
zákaz dispozice s exekucí postiženými nemovitostmi (tzv. inhibitorium),
Nejvyšší soud připomíná svůj rozsudek z 15.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 30/2005,
podle nějž kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když
usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal (§ 335b odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.), je neplatná pro rozpor se zákonem podle 39 občanského zákoníku).
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné;
protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle
první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
V tomto řízení se odvolací soud bude zabývat i otázkou doručení usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí, obsahujícího inhibitorium, povinnému, jíž se pro
svůj nesprávný právní názor – přestože ji žalobci v odvolání otevřeli –
nezabýval, a na jejímž řešení tudíž napadené rozhodnutí nespočívá (takže nebyla
otevřena dovolacímu přezkumu, ač ji žalovaná tomuto přezkumu nabídla).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu