Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v
exekuční věci oprávněné International Property Invest, spol. s. r. o., se
sídlem v Praze 1, náměstí Republiky č. 1078/1, identifikační číslo osoby
64581748, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti povinné Atos IT Solutions and Services,
s. r. o., se sídlem v Praze 4, Doudlebská č. 1699/5, identifikační číslo osoby
44851391, zastoupené JUDr. Otou Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 3,
Vinohradská č. 89/90, o návrhu na prohlášení vykonatelnosti a exekučním návrhu
pro pohledávku ve výši 1 307 427,88 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 EXE 1004/2015, o dovolání povinné proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 12 Co
156/2016-98, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 12 Co
156/2016-98, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.
února 2016, č. j. 13 EXE 1004/2015-6, se mění tak, že návrh na prohlášení
vykonatelnosti rozhodnutí vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská
republika, dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 12 E 1396/14g-2, na území České
republiky, se zamítá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně, a že oprávněná je povinna zaplatit povinné na
nákladech odvolacího řízení 6 534 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Oty Kunze, advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 89/90.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení
2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oty Kunze,
advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 89/90.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. února 2016, č. j. 13 EXE
1004/2015-6, prohlásil rozhodnutí vydané Okresním soudem ve Floridsdorfu,
Rakouská republika, dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 12 E 1396/14g-2, za
vykonatelné na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny
formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.
prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“) pro prohlášení
rozhodnutí za vykonatelné, s tím, že nerozhodoval o návrhu oprávněné na
nařízení exekuce, neboť dle novely exekučního řádu platné od 1. ledna 2013 soud
již nenařizuje exekuci, nýbrž na návrh exekutora jej pověřuje provedením
exekuce.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2016, č.
j. 12 Co 156/2016-98, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. K námitkám
odvolatelky, že oprávněná návrhem na prohlášení vykonatelnosti rakouského
rozhodnutí o nařízení exekuce fakticky usiluje o exekuci rozsudků Knížecího
zemského soudu ve Vaduzu, Lichtenštejnské knížectví, které nelze vzhledem k
tomu, že Lichtenštejnské knížectví není členem Evropské unie, rovněž mezi
Českou republikou a Lichtenštejnským knížectvím nebyla uzavřena dvoustranná
smlouva o právní pomoci, ani nejsou účastníky mnohostranné smlouvy o právní
pomoci a neexistuje mezi těmito státy vzájemnost, prohlásit za vykonatelné,
uvedl, že postup oprávněné neshledal za obcházení zákona, nýbrž za využití
možností, které jí poskytuje jak rakouský, tak český právní řád. Soud prvního
stupně tak podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, když se zabýval
pouze zjištěním, zda rakouské rozhodnutí splňuje náležitosti potřebné pro
prohlášení vykonatelnosti, a když dospěl k závěru, že prohlášení vykonatelnosti
je zcela v souladu s čl. 32 Nařízení, které mimo jiné umožňuje prohlásit
vykonatelným rozhodnutí, jímž byl nařízen soudem členského státu výkon
rozhodnutí. Dle odvolacího soudu přitom z Nařízení nevyplývá, že rozhodnutí,
podle něhož by byl výkon rozhodnutí v členském státě nařízen, tedy exekuční
titul, by muselo být vydáno v členském státě Evropské unie, případně ve státě,
s nímž je dodržována v právních vztazích vzájemnost.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém
(mimo jiné) namítá nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že usnesení o
nařízení exekuce je podřaditelné pod čl. 32 Nařízení, neboť zprostředkované
exekuční řízení není možné, a nelze tak v jednom státě rozhodnout o nařízení
exekuce s tím, že v dalším státě bude toto rozhodnutí vykonáno. Dle názoru
povinné je postup oprávněné zjevně účelový, protože oprávněná si je vědoma
nemožnosti vykonatelnosti rozsudků soudu Lichtenštejnského knížectví. Navrhla,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a
přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení.
Oprávněná se k dovolání povinné vyjádřila tak, že se ztotožňuje s právním
posouzením věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně a navrhla, aby
dovolací soud dovolání povinné odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to zda lze účinky nařízení
exekuce v jiném státě rozšiřovat na území České republiky, která nebyla doposud
v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle nařízení Rady (ES)
č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – s ohledem na to, že se v dané
věci jedná o návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních titulů),
která byla vydána v řízení zahájeném před 10. lednem 2015 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016).
V projednávané věci podala oprávněná dne 11. listopadu 2015 návrh na prohlášení
vykonatelnosti rozhodnutí Okresního soudu ve Floridsdorfu, Rakouská republika,
ze dne 14. listopadu 2014, č. j. 12 E 1396/14g-2, kterým byla nařízena exekuce
přikázáním pohledávky z účtu povinné a prodejem movitých věcí povinné, to vše
pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 307 427,88 EUR s příslušenstvím.
Exekuce byla nařízena podle vykonatelných rozsudků Knížecího soudu ve Vaduzu,
Lichtenštejnské knížectví, ze dne 30. prosince 2003, sp. zn. 02 CG.2001.408 ON
65, ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 02 CG.2001.408 ON 79, ze dne 2. června 2005,
sp. zn. 02 CG.2001.408 ON 92, ze dne 11. prosince 2006, sp. zn. 01 CG.2005.194
ON 56, ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 01 CG 2005.194 ON 106, ze dne 3. září
2009, sp. zn. 01 CG.2005.194 ON 120, ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 08
CG.2006.27 ON 92, ze dne 20. května 2010, sp. zn. 08 CG.2006.27 ON 102, které
byly prohlášeny za vykonatelné na území Rakouské republiky dne 27. ledna 2014,
sp. zn. Ne7/14p, na základě dohody mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským
knížectvím o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí. Oprávněná zároveň navrhla
nařízení exekuce na základě výše uvedeného exekučního titulu a pověření
soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka, Exekutorský úřad Praha 10, vedením
exekuce.
Podle ustanovení čl. 38 bodu 1 Nařízení rozhodnutí vydané v jednom členském
státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě
poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za
vykonatelné.
Prohlášení vykonatelnosti je řízením, které se zahajuje na návrh, a jeho
výsledkem je prohlášení cizího rozhodnutí za vykonatelné nebo zamítnutí návrhu.
V případě, že je rozhodnutí za vykonatelné prohlášeno, lze vést výkon
rozhodnutí nebo exekuci. Zároveň platí, že prohlášení vykonatelnosti je omezeno
pouze na stát, v němž k němu došlo. Chce-li oprávněný vést exekuci ve více
členských státech Evropské unie, musí o prohlášení vykonatelnosti požádat v
každém z nich samostatně. Ze zásady omezenosti prohlášení vykonatelnosti pouze
na stát uznání též vyplývá, že následně vedená exekuce může být provedena pouze
v rámci tohoto státu. Nařízení neumožňuje, aby exekuce nařízená soudem jednoho
členského státu byla fakticky provedena na území jiného členského státu
Evropské unie, neboť tím by bylo zasaženo do jeho svrchovanosti. U výkonu
rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí je tato zásada vcelku
samozřejmá, platí však stejně bezvýhradně u výkonu rozhodnutí přikázáním
pohledávky (Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice,
1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, 491 s., s. 67).
Podle ustanovení čl. 32 Nařízení pro účely tohoto nařízení se "rozhodnutím"
rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li
označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí,
včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.
Rozhodnutím se rozumí pouze akt státní moci, jenž autoritativním způsobem
potvrzuje, zakládá, mění či ruší práva a povinnosti účastníků občanskoprávního
či obchodního právního vztahu. Zároveň se musí jednat o rozhodnutí vydané
soudem členského státu Evropské unie, a to až po vstupu nařízení v platnost v
obou státech.
V závěru příkladného výčtu typů rozhodnutí je v české jazykové verzi ustanovení
čl. 32 Nařízení uvedeno nařízení výkonu rozhodnutí. Odborná literatura uvádí,
že uznání a prohlášení nařízení výkonu rozhodnutí vykonatelným přichází ovšem v
úvahu pouze ohledně těch výroků, které jsou titulem pro jiné, samostatné
exekuční řízení. V českém právu je takovým výrokem kupříkladu výrok o nákladech
výkonu rozhodnutí k vymožení nepeněžitého plnění, jestliže oprávněný nenavrhl
výkon rozhodnutí též k jejich vymožení (§ 339 odst. 2 o. s. ř.); v takovém
případě mu je soud v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pouze přizná a tento
výrok je titulem pro samostatný výkon rozhodnutí. Vlastní výrok o nařízení
exekuce režimu Nařízení nepodléhá. V České republice tudíž nelze přiznat žádné
(ani hmotněprávní) účinky kupříkladu rozhodnutí, kterým soud členského státu
Evropské unie přikázal dlužníku povinného se sídlem v České republice zaplatit
pohledávku povinného (s účinky splnění dluhu) přímo oprávněnému, nebo
rozhodnutí, kterým tento soud zakázal bance se sídlem v České republice
vyplácet peněžní prostředky povinnému. Zároveň nelze postupovat ani tak, že by
české usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky bylo v jiném
členském státě Evropské unie prohlášeno vykonatelným a následně vykonáno, neboť
nejde o exekuční titul ve smyslu čl. 32 Nařízení (Viktor Vaške: Uznání a výkon
cizích rozhodnutí v České republice, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, 491
s., s. 30-35).
V projednávané věci oprávněná navrhla prohlásit rozhodnutí rakouského soudu o
nařízení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné a prodejem movitých věcí
povinné vykonatelným na území České republiky. Dovolací soud se přiklání k
závěru odborné literatury, že chce-li oprávněná vést exekuci ve více členských
státech Evropské unie, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení
vykonatelnosti exekučního titulu. Následně vedená exekuce může být provedena
pouze v rámci státu, v němž byla nařízena. Jestliže byla v cizím státě nařízena
exekuce podle cizozemského rozhodnutí, nelze daný výrok o nařízení exekuce
prohlásit vykonatelným na území České republiky.
Jelikož všechny výroky vykonávaného rozhodnutí jsou akty provádění vlastní
exekuce, přičemž jako takové do režimu Nařízení na základě čl. 32 nespadají,
bylo na místě návrh oprávněné na prohlášení vykonatelnosti zamítnout, neboť
účinky nařízení exekuce ve členském státě Evropské unie nelze rozšiřovat na
území jiného členského státu Evropské unie. Chce-li oprávněná dosáhnout
exekučního postižení peněžních prostředků povinné na účtech v České republice,
může tak učinit pouze český soud v exekuci nařízené jím na podkladě
cizozemského exekučního titulu, jenž byl v České republice prohlášen
vykonatelným.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na
chybném právním posouzení věci, a protože na základě dosavadních výsledků
řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 12 Co 156/2016-98, změnil tak, že
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. února 2016, č. j. 13 EXE
1004/2015-6, změnil tak, že návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí
vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, dne 14. listopadu
2014, sp. zn. 12 E 1396/14g-2, na území České republiky, zamítl.
Jelikož dovolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu,
rozhodl i o nákladech řízení před těmito soudy (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 2 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Oprávněná s návrhem na prohlášení vykonatelnosti
exekučního titulu neuspěla, takže povinné přísluší jako procesně úspěšné straně
sporu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak povinné v řízení před
soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Povinná s odvoláním uspěla, takže jí přísluší jako procesně úspěšné straně
sporu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Při
stanovení výše této náhrady vycházel dovolací soud z úvahy, že při absenci
zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle ustanovení § 151
odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tj. výši náhrady nákladů
řízení určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v
době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (srov. například rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15.
května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tarifní hodnota, z níž se vypočítává
mimosmluvní odměna za úkon právní služby v odvolacím řízení, činí v souladu s
ustanovením § 9 odst. 1 advokátního tarifu částku 10 000 Kč (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015). Odměna za
zastoupení z tarifní hodnoty vypočtena podle ustanovení § 7 bod 4. a § 11 odst.
1 písm. k) advokátního tarifu činí 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Odměna
byla přiznána za 3 úkony, a to za převzetí zastoupení, podání odvolání a za
účast u jednání odvolacího soudu dne 6. října 2016, tedy ve výši 4 500 Kč, dále
náklady zastoupení činí 3 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení § 13 odst.
3 advokátního tarifu a částku 1 134 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty
z částky 5 400 Kč. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinné v odvolacím
řízení určeny částkou ve výši 6 534 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Tarifní
hodnota, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v
dovolacím řízení, činí v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 advokátního tarifu
částku 10 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn.
26 Cdo 3078/2015). Odměna za zastoupení z tarifní hodnoty vypočtena v souladu s
ustanovením § 7 bod 4. advokátního tarifu na částku ve výši 1 500 Kč za jeden
úkon právní služby. Odměna byla v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. k)
přiznána za 1 úkon, a to za podání dovolání, tedy ve výši 1 500 Kč, dále
náklady zastoupení činí 1 x 300 Kč za hotové výdaje podle ustanovení § 13 odst.
3 advokátního tarifu a částku 378 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z
částky 1 800 Kč. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinné v dovolacím
řízení určeny částkou ve výši 2 178 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 20 Cdo 776/2017
Datum rozhodnutí: 01.06.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Právní moc rozhodnutí
Dotčené předpisy: § 243 písm. b) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
20 Cdo 776/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v
exekuční věci oprávněné International Property Invest, spol. s r. o., se sídlem
v Praze 1, náměstí Republiky č. 1078/1, identifikační číslo osoby 64581748,
zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Florenci č. 2116/15, proti povinné Atos IT Solutions and Services, s. r. o., se
sídlem v Praze 4, Doudlebská č. 1699/5, identifikační číslo osoby 44851391,
zastoupené JUDr. Otou Kunzem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská č.
89/90, o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 13 EXE 1004/2015, o dovolání povinné proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 12 Co 156/2016-98,
takto:
Právní moc usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 12
Co 156/2016-98, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.
února 2016, č. j. 13 EXE 1004/2015-6, se odkládá do právní moci rozhodnutí o
dovolání podaném povinnou.
O d ů v o d n ě n í :
Povinná podala včas dovolání proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 12 Co 156/2016-98, kterým bylo potvrzeno
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. února 2016, č. j. 13 EXE
1004/2015-6, jímž soud prvního stupně prohlásil rozhodnutí Okresního soudu ve
Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. 12 E
1396/14g-2, za vykonatelné na území České republiky. Dovolatelka zároveň
navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“), před rozhodnutím
o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného
rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila
dovolateli závažná újma.
Podle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může
dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li
dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních
vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka je závažně ohrožena ve svých právech, přičemž
odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v daném případě není možný a k
ochraně práv dovolatelky nepostačuje, a že odklad právní moci se nedotkne
právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, dovolací soud (aniž by tím
předjímal rozhodnutí o dovolání) rozhodl, že se právní moc napadeného
rozhodnutí odkládá až do právní moci rozhodnutí o dovolání [§ 243 písm. b) o.
s. ř.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu