20 Cdo 807/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s.r.o., sídlem Olivova 948/6,
110 00 Praha 1, identifikační číslo 24830801, zastoupené Mgr. Soňou
Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti povinnému Z. H.,
zastoupenému Mgr. Jiřím Štanclem, advokátem, sídlem Československých legií 172,
Klatovy, pro 2 913 562,65 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora
JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX
14422/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
21. 10. 2015, č. j. 15 Co 324/2015-159, a o návrhu na odklad vykonatelnosti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2015, č. j. 15 Co 324/2015-159,
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Plzni potvrdil dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 7. 2015, č. j. 11 EXE 2235/2014-128,
jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž provedením byl
dne 18. 8. 2014 pod č. j. EXE 2235/2014-15, pověřen JUDr. Juraj Podkonický,
Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5. Oba soudy dospěly k závěru, že exekucí
vymáhané právo, které bylo právní předchůdkyni oprávněné přiznáno rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2004 pod č. j. 22 Cm 2629/94-93, není
promlčeno, neboť oprávněná zahájila exekuční řízení včas v průběhu desetileté
lhůty podle §131b odst. 5 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „hospodářský zákoník“); základ vymáhaného práva
pak představovaly úvěrové smlouvy sjednané v jeho režimu.
V dovolání povinný namítá nesprávný právní závěr soudů co do jejich hodnocení
úvěrových smluv jako smluv hospodářských; přípustnost dovolání potom má
zakládat ta skutečnost, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny následující
otázky:
1) zda okamžikem rozhodným pro posouzení promlčení práva přiznaného rozhodnutím
příslušného orgánu podle hospodářského zákoníku nemá být okamžik podání
exekučního návrhu, ale až okamžik jeho předání exekučnímu soudu;
2) zda skutečnost, že předmětné úvěrové smlouvy byly bankou vypovězeny,
nezakládá nutnost přímého hodnocení takových smluv jako smluv obchodních z toho
důvodu, že hospodářský zákoník institutu výpovědi nezná.
Přitom dle dovolatele judikatura Nejvyššího soudu požadující, aby režim
promlčení práva přiznaného vykonávaným titulem (v exekučním řízení) odpovídal
právnímu režimu zjištěnému v řízení nalézacím, na posuzovaný případ nedopadá,
neboť z nalézacího rozhodnutí podřazení smluvního vztahu pod konkrétní právní
předpis (hospodářský zákoník) nevyplývá.
Jelikož je rozhodnutí obou soudů založeno na nesprávném právním posouzení věci,
dovolatel navrhl zrušení jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí
soudu prvního stupně, a navrhl současně, aby vykonatelnost odvolacího
rozhodnutí byla odložena.
Ve vyjádření k dovolání oprávněná (CASPER UNION s. r. o.) namítla, že dovolání
není přípustné a obšírně zopakovala svoji dosavadní argumentaci vedoucí k
závěru, že rozhodnutí obou soudů jsou správná. Upozornila též na právní
nástupnictví ku společnosti CLEAR FINANCE s. r. o., na jejíž místo nastoupila
po právní moci usnesení soudního exekutora dle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ze dne
20. 1. 2016, sp. zn. 067 EX 14422/14-173.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov.
čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony),
protože původní exekuční řízení bylo zahájeno dne 16. 6. 2014, a dospěl k
závěru, že není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem
předestřené právní otázky jsou judikaturou Nejvyššího soudu již dostatečně
řešeny, a není důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit.
Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že na projednávanou věc
nedopadají závěry vyslovené judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, publikované pod
číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž ve svém
odůvodnění nižší soudy odkazují, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4699/2014; podle této judikatury je exekuční
soud vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem, a pouze
pro případ, kdy z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, podle kterého
právního předpisu byl vztah mezi účastníky hodnocen, učiní takové zhodnocení
sám soud exekuční, a to podle obsahu příslušného procesního spisu. V nyní
posuzované věci nalézací soud (stejně jako soudy exekuční) právní vztah
účastníků podřadil pod režim zákoníku hospodářského, pročež se odvolací soud od
této rozhodovací (ustálené) praxe nikterak neodchýlil; naopak z ní vycházel a
vychází odtud i dovolatel, pročež nejde o nic jiného, než o požadavek, aby
dovolací soud na tomto judikaturním základě rozhodl jinak, než jak rozhodl soud
odvolací, což však doložení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř.
nezakládá. Není důvod k úsudku, že tato judikatura na danou věc „nedopadá“, jak
míní dovolatel.
Ke shodnému závěru dovolací soud dospěl i co do tvrzené přípustnosti dovolání
spočívající v dosud neřešené otázce nemožnosti vypovědět hospodářský závazkový
vztah podle hospodářského zákoníku, přičemž pro případ, že by k takové výpovědi
došlo, má se nejen výpověď sama, ale i všechna práva ze zaniklého závazku
vzniklá, řídit zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), pakliže institut výpovědi není
hospodářským zákoníkem (na rozdíl od zákoníku obchodního) upraven. Právo
vypovědět hospodářskou smlouvu dle hospodářského zákoníku (byť samu možnost
výpovědi přináší až zákoník obchodní), aniž by smlouva sama byla podrobena
režimu obchodněprávnímu, je totiž explicite uznáno například rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 24. 05 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněným pod
číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž ve svém usnesení
odkazuje již soud prvního stupně.
Námitku dovolatele, že režimu hospodářského zákoníku byly předmětné úvěrové
smlouvy podrobeny jen co do vzniku, je taktéž nutno odmítnout s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, z nějž
plyne, že jelikož ustanovení § 763 odst. 1 obchodního zákoníku neuvádí, že se
dosavadními předpisy řídí jen vznik právních vztahů vzniklých přede dnem
účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, je nutné vycházet z toho,
že se dosavadními předpisy řídí vznik, změna i zánik takových vztahů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani přesvědčení dovolatele, že rozhodným
okamžikem pro posouzení promlčení práva přiznaného příslušným orgánem dle §131b
odst. 5 hospodářského zákoníku je až okamžik předání exekučního návrhu
exekutorovi. V usnesení ze dne 20. 10 2005, sp. zn. 20 Cdo 884/2005,
uveřejněném pod číslem 58/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení §131d hospodářského zákoníku
upravuje stavení promlčecí lhůty pouze u soudem či jiným příslušným orgánem
dosud nepřiznaných práv, nikoli práv již pravomocně přiznaných; pro taková
práva je nutno užít ustanovení obecná, tj. konkrétně ustanovení § 112 věty
druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle které je ke stavení
promlčecí lhůty u práv již pravomocně přiznaných (v daném případě podle § 131b
odst. 5 hospodářského zákoníku) třeba, aby v desetileté lhůtě byl podán návrh
na výkon rozhodnutí, případně exekuci.
Co do námitky dovolatele ohledně, z jeho pohledu, nedostatečně provedeného
dokazování v průběhu řízení u nižších soudů, čímž se „měly dopustit postupu v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu“, Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém bylo judikováno, že z
dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž
identifikováno, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát. Především
však stojí za zaznamenání, že „nedostatečně provedené dokazování“ samo o sobě
způsobilým dovolacím důvodem – nadto – není.
Shrnutím řečeného je namístě úsudek, že podmínky přípustnosti dovolaní (§ 237
o. s. ř.) v dané věci splněny nejsou. Dovolatel svým podáním míjí účel dovolání
jako mimořádného opravného prostředku, neboť na základě již dostatečně ustálené
judikatury toliko požaduje, aby dovolací soud přehodnotil závěry učiněné
nižšími soudy (a rozhodl jinak), což přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl se stručným odůvodněním podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první, § 243f odst. 2 a 3 o. s. ř.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 písm. a) o.
s. ř.), a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu