29 Odo 246/200
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně České pojišťovny a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému B.
S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 5,452.413,61 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 20/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května
2004, č.j. 9 Cmo 147/2003-230, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo 147/2003-230
a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2003, č.j. 28 Cm 20/99-194,
s výjimkou vyhovujícího výroku ve věci samé, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.j. 28 Cm 20/99-194, jsa
vázán právním názorem vysloveným v kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. června 2002, č.j. 9 Cmo 382/2000-150, uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 47.906,87 Kč s 9,3% úrokem z prodlení od 1. března 2000 do
zaplacení (výrok I.), co do částky 5,404.506,74 Kč, 20% úroku z prodlení z
částky 3,135.287,71 Kč od 1. března 2000 do zaplacení a 9,3% úroku z prodlení
z částky 2,269.219,- Kč od 1. března 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že právní předchůdkyně
žalobkyně Kreditní banka Plzeň, a. s. v likvidaci (dále jen „banka“) uzavřela
se žalovaným dne 13. května 1991 smlouvu o úvěru č. 3/S/91 ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou byl žalovanému poskytnut úvěr ve
výši 5,353.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky
stanovenými smlouvou. Podle smlouvy byl žalovaný oprávněn hradit úvěr i v
mimořádných splátkách. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. srpna 1996
postoupila banka pohledávku, jejíž zaplacení je předmětem sporu, žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému doručeno dne 5. září 1996. Žalovaný a město K. nad O. (dále jen „město“) uzavřeli dne 28. srpna 1996
smlouvu o postoupení pohledávky města za bankou ve výši 3,250.000,- Kč ze
smlouvy o běžném účtu vedeném bankou. Postoupení pohledávky město oznámilo
bance 29. srpna 1996. Přípisem ze dne 28. srpna 1996 doručeným bance
následujícího dne žalovaný sdělil, že dne 28. srpna 1996 „došlo smlouvou“ k
započtení závazku ze smlouvy o úvěru podle zůstatků na účtech vedených k úvěru
ke dni 31. července 1996 s uvedeních částek, které z jednotlivých účtů vedených
k úvěru započítává. Předání oznámení o započtení závazku předcházelo jednání
žalovaného s ředitelem pobočky banky, při němž „bylo postaveno najisto, o
kterou pohledávku a který dluh při započtení jde“. Na běžném účtu, z něhož byla
pohledávka postoupena městem žalovanému, byl k 31. srpnu 1996 zůstatek ve výši
5,804.744,46 Kč. Přípisem ze dne 29. května 1997 sdělila banka žalovanému, že
po zápočtu provedeném žalovaným, činí zůstatek jeho závazku z úvěru 47.906,87
Kč, s tím, aby se žalovaný s úhradou této částky
obrátil na žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je v převážné části nedůvodná,
neboť závazek žalovaného zanikl započtením. Odkázal na právní názor odvolacího
soudu vyslovený v usnesení ze dne 5. června 2002, č.j. 9 Cmo 382/2000-150,
podle něhož smyslem právní úpravy obsažené v § 526 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) je až do okamžiku notifikace postoupení pohledávky
zachovat dlužníkovi stejné právní postavení, jaké měl dosud, to znamená, že
dlužníkovi neoznámené postoupení pohledávky nemůže zhoršit jeho postavení a
dlužník nemůže být zbaven možnosti „zapravit“ dluh plněním původnímu věřiteli. Plněním dluhu je i započtení vzájemných pohledávek mající za následek zánik
závazků. Uzavřel, že jednostranným započtením provedeným žalovaným byly
započteny splatné pohledávky, neboť pohledávka z vkladu na běžném účtu byla
splatná a splatnost dluhu ze smlouvy o úvěru byla stanovena ve prospěch
žalovaného podle § 342 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaný byl oprávněn podle smlouvy o úvěru plnit svůj závazek kdykoliv a
toto ujednání je v souladu s ustanovením § 503 odst. 3 obch. zák. Jednostranným započtením provedeným žalovaným pohledávka žalobkyně zanikla
vyjma částky 47.906,87,- Kč, o níž závazek žalovaného ze smlouvy o úvěru
převyšoval jeho pohledávku nabytou postoupením.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. května 2004, č.j. 9 Cmo 147/2003-230, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném
odvoláním, tedy ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a ve výroku o nákladech
řízení, potvrdil (první výrok) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně
a uzavřel, že závazek žalovaného zaplatit žalobkyni dluh ze smlouvy o úvěru
zanikl jednostranným započtením na základě přípisu žalovaného ze dne 28. srpna
1996.
Námitku žalobkyně, že započtení nemohlo být provedeno, neboť nešlo o vzájemné
pohledávky, když pohledávka banky byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne
7. srpna 1996 postoupena již žalobkyni, nepovažoval za důvodnou s odkazem na
právní závěr vyslovený ve svém usnesení ze dne 5. června 2002, č.j. 9 Cmo
328/2000-150. V souladu s ustanovením § 581 odst. 2 obč. zák. byly započtené
pohledávky splatné, neboť podle smlouvy o úvěru mohl dlužník provádět mimořádné
splátky na úhradu svého dluhu a pohledávka ze smlouvy o běžném účtu je splatná
kdykoliv podle příkazu klienta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v řešení
právních otázek:
a) zda se může dlužník před oznámením nebo prokázáním postoupení pohledávky
zprostit svého závazku jednostranným započtením své pohledávky vůči postupiteli,
b) zda je podmínkou splatnosti pohledávky z běžného účtu podání platebního
příkazu k vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu,
c) zda lze jednostranně započíst pohledávku ze smlouvy o úvěru před dobou
stanovenou ve smlouvě o úvěru pro vrácení peněžních prostředků.
Dovolatelka považuje řešení uvedených právních otázek odvolacím soudem za
rozporné s hmotným právem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá nesprávnost
právního posouzení věci.
Konkrétně dovolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož se dlužník do
doby, než je mu oznámeno postoupení pohledávky, může zprostit svého závazku
plněním postupiteli, a to i jednostranným zápočtem pohledávek. Má za to, že
zápočet žalovaného nesplňuje podmínky stanovené v § 580 odst. 1 obč. zák.,
neboť nesměřuje, byla-li pohledávka banky již postoupena žalobkyni, proti
vzájemné pohledávce.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož jsou peněžní prostředky,
které klient svěřil bance na základě smlouvy o běžném účtu, pohledávkou tohoto
klienta splatnou kdykoliv podle příkazu klienta a namítá, že peněžní prostředky
na běžném účtu nelze považovat za permanentně splatnou pohledávku, nýbrž s
odkazem na ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák. a § 563 obč. zák. je podmínkou
vzniku povinnosti banky vyplatit majiteli účtu finanční prostředky, písemný
příkaz. Pohledávka ze smlouvy o běžném účtu se stane splatnou na základě
platebního příkazu majitele účtu nebo jiné oprávněné osoby. Nebyl-li platební
příkaz „proveden“, nestala se pohledávka splatnou a způsobilou k jednostrannému
započtení.
Splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru byla dohodnuta v měsíčních
splátkách, a proto nebyla ke dni jednostranného zápočtu žalovaným splatná a
tudíž způsobilá k započtení tímto způsobem.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za
nedůvodné.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 5,404.506,74 Kč s
příslušenstvím, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
a je i důvodné.
Jelikož vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu
spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je
požadavek žalobkyně na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 13. května
1991. Soudy nižších stupňů pak otázku zániku této pohledávky započtením
posuzovaly podle příslušných ustanovení obchodního a občanského zákoníku, aniž
zkoumaly, zda žalobou uplatněná pohledávka je - vzhledem k datu uzavření
smlouvy o úvěru - pohledávkou vzniklou podle těchto předpisů, popř. pohledávkou
vzniklou ze závazkového vztahu upraveného hospodářským zákoníkem. Přitom takové
posouzení je - vzhledem k ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se
právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich
vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a
jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními
předpisy - rozhodující i pro řešení otázky, zda případný zánik takové
pohledávky je nutno zvažovat z pohledu právní úpravy obsažené v hospodářském
zákoníku nebo (jak učinily soudy obou stupňů) v obchodním a občanském zákoníku.
Potud Nejvyšší soud poukazuje na argumentaci obsaženou v rozhodnutích ze dne
16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/1998, ze dne 19. července 2006, sp. zn.
29 Odo 741/2005 a ze dne 24. května 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, podle které
určujícím pro posouzení, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy
(hospodářským zákoníkem) či nikoli, je okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy
zejména okamžik uzavření smlouvy. Jelikož ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák.
neuvádí, že se dosavadními předpisy řídí jen vznik těchto právních vztahů, jako
je tomu např. podle ustanovení § 868 obč. zák., je nutné vycházet z toho, že
dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je
neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu a ze stejného důvodu i rozhodnutí soudu prvního stupně - s
výjimkou vyhovujícího výroku ve věci samé - zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s.
ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2007
JUDr. Petr Gemmel