NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 741/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní
věci žalobce S. č. a m. v. d., proti žalovaným 1) F., a. s., a 2) E. spol. s
r. o. - v likvidaci, o zaplacení částky 38,700.620,- Kč, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 5/7 Cm 559/94, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 496/2002-256,
ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2005, č.j. 8 Cmo 496/2002-265,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. března 2002, č.j. 5/7 Cm
559/94-214, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalovaným
zaplacení částky 19,985.627,- Kč (jako dlužné jistiny z dosud nesplacených
úvěrů), včetně „úroků vypočtených k datu 30. června 1994 a částky 18,714.993,-
Kč jako úroků vypočtených z dlužné jistiny za dobu od 1. července 1994 do 14.
ledna 2002“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odkazuje na výsledky provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k
závěru, že mezi žalobcem a F., v. d. (dále jen „úvěrový dlužník“) byly
uzavřeny smlouvy o úvěru č. I-51-61/86 ze dne 7. srpna 1986, č. 190-60/89 ze
dne 29. června 1989 a č. III-19-61/89 ze dne 17. května 1989 (dále jen „smlouvy
o úvěru“), přičemž úvěrový dlužník závazky z výše uvedených smluv o úvěru v
rozsahu žalobou uplatněném nesplnil.
V situaci, kdy pasivní legitimaci žalovaných k úhradě žalované částky žalobce
dovozoval ze smlouvy o přistoupení k závazku a zástavní smlouvy datované 31.
října 1992 uzavřené mezi ním (jako věřitelem a zástavním věřitelem) a druhou
žalovanou (jako přistoupivší dlužnicí a zástavní dlužnicí) [dále jen „sporná
smlouva“] a ze skutečnosti, že první žalovaná nabyla vlastnické právo k
nemovitostem - předmětu zástavy smlouvou o nepeněžitém vkladu uzavřenou s
druhou žalovanou 5. října 1993, zabýval se soud prvního stupně dále především
povahou a platností sporné smlouvy.
Jelikož smlouvy o úvěru byly uzavřeny v letech 1986 až 1989, t.j. za účinnosti
zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), i
případné změny takto vzniklých závazkových vztahů, včetně změn v jejich
subjektech, byly možné „jen za použití právního režimu daného hospodářským
zákoníkem“. Podle kogentního ustanovení § 128 odst. 2 hosp. zák., upravujícího
změnu v osobě dlužníka hospodářsko právního závazkového vztahu, tak přicházelo
v úvahu - pokračoval soud prvního stupně - pouze převzetí dluhu, a to za
podmínky písemně (§ 24 odst. 2 hosp. zák.) uzavřené dohody mezi původním a
přebírajícím dlužníkem a se souhlasem věřitele.
V této souvislosti dále soud prvního stupně zdůraznil, že na shora uvedených
právních závěrech ničeho nemění ani to, že k 1. lednu 1992 byl hospodářský
zákoník zrušen zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch.
zák.“). Podle ustanovení § 763 obch. zák. se právní vztahy vzniklé přede dnem
účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, jakož i práva z
odpovědnosti za porušení závazku z hospodářských a jiných smluv uzavřených
přede dnem účinnosti obchodního zákoníku řídí dosavadními předpisy, pročež i
případná změna v subjektech hospodářsko právních závazků ze smluv o úvěru byla
možná jen v intencích ustanovení § 128 hosp. zák.
Sporná smlouva tak nemohla vyvolat zamýšlené právní účinky (přistoupení dalšího
dlužníka k závazku ze smluv o úvěru), když a/ podle občanského zákoníku nemohla
být platně uzavřena, b/ hospodářský zákoník změnu dlužníka „ve formě
přistoupení k dluhu“ neupravoval a c/ bez dohody s původním dlužníkem ke změně
v osobě dlužníka dojít nemohlo. Proto soud prvního stupně uzavřel, že druhé
žalované podle sporné smlouvy „žádný dluh vůči žalobci nevznikl“. Závěr o
neplatnosti sporné smlouvy a o neexistenci dluhu druhé žalované pak - podle
soudu prvního stupně - „vede i k závěru o neplatnosti dalšího ujednání
obsaženého v téže listině, a to smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitosti, sledující výslovně i výhradně zajištění závazku přistoupivší
dlužnice“ (druhé žalované).
Konečně soud prvního stupně zkoumal, zda druhá žalovaná neodpovídá za splnění
závazků ze smluv o úvěru z jiného právního důvodu než z titulu sporné
smlouvy. Posuzuje hospodářskou smlouvu ze dne 23. září 1991 uzavřenou mezi
původním dlužníkem (F., v. d.) a druhou žalovanou podle ustanovení 347 hosp.
zák., kterou původní dlužník převedl ve smlouvě popsaný majetek na druhou
žalovanou, však dovodil, že žalobce neprokázal, jaká práva a závazky
související s převáděným majetkem byly předmětem převodu, pročež „odpovědnost“
druhé žalované za zaplacení uplatněné pohledávky nebyla založena ani touto
smlouvou.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. listopadu
2004, č.j. 8 Cmo 496/2002-256, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna
2005, č.j. 8 Cmo 496/2002-265, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a
druhou žalovanou potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení před soudem
prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou jej změnil tak, že
žalobci uložil zaplatit první žalované na jejich náhradu částku 230.851,- Kč
(výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok III.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně, zcela přitakal i právním závěrům, na nichž soud prvního stupně
založil své právní posouzení věci.
V této souvislosti především zdůraznil, že druhá žalovaná „nenabyla žalovaný
závazek“ hospodářskou smlouvou ze dne 23. září 1991, když z této smlouvy „nelze
jednoznačně žalovaný závazek identifikovat“.
Dále odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 24 odst. 2, § 125 odst. 1 a § 128
hosp. zák. a § 763 obch. zák., uzavřel, že dosavadními právními předpisy
(hospodářským zákoníkem) se řídí vznik, změna i zánik právních vztahů, které
vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku (před 1. lednem 1992). Jelikož
hospodářský zákoník „přistoupení k dluhu nezná“, potom ke změně v osobách
subjektů (ke změně hospodářského závazku) mohlo dojít pouze „v intencích
hospodářského zákoníku, a to konkrétně písemnou dohodou s ohledem na ustanovení
§ 24 odst. 2 a § 125 odst. 1 hosp. zák.“ Taková smlouva ale podle obsahu spisu
uzavřena nebyla, přičemž sporná smlouva nevyhovuje ani požadavkům ustanovení §
128 hosp. zák., když podle tohoto ustanovení byla k převzetí dluhu nutná dohoda
mezi původním a přebírajícím dlužníkem a souhlas věřitele.
Nevznikl-li druhé žalované závazek, jehož úhrada je předmětem tohoto
řízení, nelze považovat za platnou - pokračoval odvolací soud - ani
zástavní smlouvu, neboť „jak správně uzavřel soud prvního stupně, zástavní
právo je právem akcesorickým, svojí právní existencí závislým na existenci
závazku, který zajišťuje“. Nevznikl-li platně závazek, který měl být zajištěn,
nemohlo platně vzniknout ani zástavní právo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [odstavec 2 písm. b)].
Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje v řešení otázky,
zda „protiprávní nesplácení závazku, ke kterému se žalovaný zavázal, může být
chráněno soudem s poukazem na nesprávnou aplikaci právní normy přesto, že v
době uzavření smlouvy bylo možno použít novějších právních norem“.
Zároveň žalobce ve smyslu ustanovení čl. 234 Smlouvy o založení Evropského
společenství navrhuje, aby Nejvyšší soud „zahájil v souvislosti s předmětem a
obsahem daného soudního sporu řízení o předběžné otázce u Evropského soudního
dvora, neboť závěrečné rozhodnutí dovolacího soudu má evropskou dimenzi“.
Zodpovězena by měla být otázka možné aplikace „novějších právních norem přesto,
že soudy prvního a druhého stupně trvají na použití dřívějšího a
socialistickému zřízení poplatného hospodářského zákoníku“ a otázka
„retroaktivity totalitních právních norem“.
Dovolatel akcentuje, že mezi ním a druhou žalovanou byl spornou smlouvou
založen „nový právní vztah“ řídící se občanským zákoníkem a obchodním
zákoníkem, pročež právní posouzení věci soudy nižších stupňů založené na
aplikaci a výkladu ustanovení § 763 obch. zák. a hospodářského zákoníku
považuje za nesprávné. Podle dovolatele měla být sporná smlouva posuzována
podle ustanovení § 533 a § 151a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §
299 obch. zák. Co do existence závazku druhé žalované pak dovolatel poukazuje
na skutečnost, že tato po uzavření sporné smlouvy svůj závazek „řádně
splácela“, čímž došlo ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. i k jeho
uznání.
Dále dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů svými rozhodnutími posílily
„rozpor s dobrými mravy“, když žalovaným, které vědomě porušily povinnosti,
poskytly „svoji právní konstrukcí neplatností smluv ochranu jako oprávněnému
věřiteli“. Současně soudy porušily zásadu zakotvenou v ustanovení § 1 o. s. ř.;
nepostupovaly totiž v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna
spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k
zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných
osob.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V situaci, kdy v době po vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem, a předtím než
bylo písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí účastníkům doručeno, byla druhá
žalovaná k datu 25. listopadu 2004 vymazána z obchodního rejstříku, a to bez
právního nástupnictví, soud prvního stupně usnesením ze dne 24. března 2005,
č.j. 5/7 Cm 559/94-284, s poukazem na ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., zrušil
ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozhodnutí soudů obou stupňů a
řízení v tomto rozsahu zastavil.
Nejvyšší soud se tak zabýval dovoláním pouze ve vztahu mezi žalobcem a první
žalovanou.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu
bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem
132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě
podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení
úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní
přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Výhrada, jejímž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu (a soudu prvního
stupně) vytýká, že v řízení postupoval v rozporu s ustanovením § 1 o. s. ř.,
tak založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
způsobilá není.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani námitky
dovolatele co do možných změn v subjektech hospodářsko právních závazkových
vztahů v době od 1. ledna 1992. Jak ostatně správně uvedl odvolací soud,
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98,
dospěl při výkladu ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. k závěru, že určujícím
pro posouzení toho, zda se právní vztah řídí dosavadními předpisy či nikoli, je
okamžik vzniku tohoto vztahu, tedy zejména okamžik uzavření hospodářské
smlouvy. Jelikož se v ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neuvádí, že se
dosavadními předpisy řídí např. jen vznik těchto právních vztahů, jako je tomu
např. podle ustanovení § 868 obč. zák., je nutné vycházet z toho, že
dosavadními předpisy se řídí vznik, změna i zánik těchto vztahů, t.j. zejména
posouzení výkladu a platnosti právního úkonu, změn subjektů nebo obsahu závazku
a podobně.
Byť odkazované rozhodnutí dále řeší problematiku změny v osobě věřitele (§ 128
odst. 1 hosp. zák.) a nikoli v osobě dlužníka (§ 128 odst. 2 hosp. zák.) nemá
Nejvyšší soud důvod na jeho obecných závěrech, podle nichž se změny v
subjektech závazků vzniklých podle hospodářského zákoníku, byť k nim došlo až
po 31. prosinci 1991, řídí příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku a
nikoli občanským či obchodním zákoníkem, cokoli měnit.
Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou pak na zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat i proto, že na výsledek řízení mezi
nimi by neměla vliv ani akceptace právního názoru dovolatele co do platnosti
„přistoupení k dluhu“ a vzniku zástavního práva. Z obsahu spisu je totiž
zřejmé, že vůči první žalované je uplatněn nárok na peněžité plnění jako vůči
zástavní dlužnici (osobě, jež nabyla vlastnické právo k nemovitosti zatížené
zástavním právem, o jehož existenci věděla). Právo zástavního věřitele domáhat
se „uspokojení ze zástavy“ (§ 151f odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění) totiž
může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky, s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel
může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (k tomu srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 46/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), čemuž
žaloba v projednávané věci evidentně neodpovídá.
Požadoval-li dovolatel, aby Nejvyšší soud předložil věc Evropskému soudnímu
dvoru k řešení shora vymezené předběžné otázky, v tomto směru Nejvyšší soud
pouze konstatuje, že o případ předvídaný čl. 234 Smlouvy o založení Evropského
společenství nejde.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce
bylo odmítnuto a první žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustné opravný prostředek.
V Brně 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu