NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 851/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška
a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce B. o. v B., zastoupeného advokátkou,
proti žalovanému Mgr. M. P., správci konkursní podstaty úpadce P., státního
podniku, zastoupeného advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 103/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2002, č.j. 17 Co
324/2001-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou
se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Přisvědčil
názoru, že „nebyl-li výměr vymezující rozsah znárodnění“ podle zákona č.
115/1948 Sb. podepsán ministrem, šlo o „postup protiústavní“, resp. provedený
„v rozporu se znárodňovacími předpisy“; ve shodě se soudem prvního stupně pak
dospěl k závěru, že „mimo rámec restitucí“ však toto zjištění (samo o sobě)
neumožňuje, aby bylo určeno vlastnické právo toho, „komu byla věc znárodněna“.
Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že nelze přehlížet existenci
správních aktů, jimiž byl proces znárodnění realizován, pokud nejsou akty
nicotnými; jinak totiž „jsou považovány za bezvadné, a mají právní
účinky“, neboť platí princip presumpce jejich správnosti.
Žalobce (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., namítl především, že
soudy obou stupňů „se dopustily vady skutkových zjištění, když
nehodnotily žalobcem navržený důkaz“ (rozhodnutí Okresního národního výboru v
B. ze dne 2. 7. 1947), v důsledku čeho přehlédly, že „samostatná právnická
osoba“ P. v B. nebyla účastníkem řízení o znárodnění. Nesprávné právní
posouzení věci pak dovolatel spatřoval v závěru, že správní akty, které „měly
způsobit účinky znárodnění“, je skutečně způsobily; podle jeho názoru jsou
totiž akty nicotnými, což lze dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 114/93, IV. ÚS 259/95, III. ÚS 232/96, III. ÚS 329/97, a zejména sp. zn. IV.
163/98.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou
splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/
o.s.ř.
Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího
rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí,
které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci
neplyne zjevně, neboť napadený rozsudek není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna
podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí,
protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; byť soud prvního stupně v
dané věci rozhodoval dvakrát, bylo potvrzeno rozhodnutí, které se od dřívějšího
výsledkem sporu nelišilo.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by
být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Naopak nelze
- jak se dovolatel nesprávně domnívá - v rámci dovolacího přezkumu, jehož
přípustnost má být založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti
skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.
Ta část dovolání, obsahující skutkové námitky proti rozhodnutí odvolacího
soudu, je tedy v daných souvislostech - pro hodnocení, zda je dovolání
přípustné - bezcenná.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatel se mýlí, jestliže tvrdí, že ve vztahu k té relevantní (a jediné)
otázce - účinků správního aktu (výměru), který v procesu znárodnění podle
zákona č. 115/1948 Sb. nebyl podepsán ministrem, nýbrž (jen) pracovníkem
ministerstva - jsou tyto podmínky (alespoň jedna z nich) splněny.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory
nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; naopak bezezbytku
respektoval (stejně jako soud prvního stupně) názory, které vyslovil Nejvyšší
soud již v rozhodnutí ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, příp. ze dne
17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněná pod č. 9/1999 a
11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na nichž nemá důvod ničeho
měnit (viz rozsudek ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003).
I pro správní akt (výměr), jehož hodnocení se stalo určujícím pro výsledek
daného sporu, tedy - ve smyslu tam uvedených závěrů - platí, že mohl být - pro
nedostatek podpisu ministra - toliko „nezákonný“; jelikož jej však nelze
pokládat za akt nicotný, s ním spojované právní účinky si uchoval (že byl
zákonem předepsaným způsobem odstraněn, zjištěno nebylo). Takovým (uchovaným)
účinkem - logicky - je i ten, který měl být tímto aktem ustaven především,
totiž dokončení změny vlastnických poměrů žalobce (znárodněním jeho - určitého
- majetku zestátněním).
Pouhou vadu, nikoli nicotnost, způsobuje i (případná) okolnost, že s určitým
subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení.
Je pravdou, že kupříkladu v nálezu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 163/98,
na který se dovolatel především odvolával, Ústavní soud původní závěry,
vztažené (výlučně) k věcem „restitučním“, uplatnil i ve věci jiné; nelze však
přehlédnout, že důvod tohoto postupu shledal v okolnosti, že bylo potřebné
otevřít prostor výhradám „k zákonným podmínkám vyplývajícím pro určení rozsahu
znárodnění“, což se ve věci této neuplatní. Ustavní soud považoval za nutné též
připomenout, že „v takovýchto sporech nelze pomíjet uplatňování jiných
tradičních právních institutů, sledujících ochranu eventuálních nabyvatelů
sporného majetku“.
I z pohledu Ústavního soudu se ve věcech vlastnické obnovy původně církevního
majetku prosazují - v rozhodovací praxi obecných soudů známé - zvláštnosti (viz
usnesení ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, resp. usnesení ze dne 25. 4.
2000, sp. zn. II ÚS 107/2000); v usnesení ze dne 10. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 232/03, poukázal Ústavní soud též na ustanovení § 29 zákona č. 229/1991
Sb. (podle něhož majetek zde uvedených církevních subjektů nelze převádět do
vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku), a vyložil je tak,
že „zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických
osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání takového zákona je
chráněn“.
Lze tedy shrnout; vzhledem k uvedenému je zřejmé, že dovolatelova oponentura
proti rozhodnutí odvolacího soudu k právním závěrům, jež lze pokládat za
zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen), vést
nemůže. Neobstojí-li argumentace dovolatele z hlediska správnosti, je tím
úsudek, že napadené rozhodnutí není zásadního významu, posílen.
Jestliže není dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl na jejich náhradu
nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu