20 Cdo 900/2019-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
ve věci žalobce J. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem
Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovaným 1)
S. R. T. a 2) N. H. O., soudem ustanoveným likvidátorům společnosti XY, se
sídlem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská 5/49, o vyloučení finančních prostředků z exekuce, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 67/2017, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
16. 8. 2018, č. j. 27 Co 242/2018-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 2 601,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Fráni, Ph.D., do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 2 601,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Fráni,
Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 15 C 67/2017-207,
ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2018, č. j. 15 C 67/2017-215, zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby z exekuce vedené oprávněnými (tj. žalovanými) proti povinnému R. Š., vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem
Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň, exekučním příkazem z 10. 5. 2016, pod č. j. 094 EX 03144/16-022 (exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Pardubicích z
9. 5. 2016, č. j. 11 EXE 7026/2016-20), byly vyloučeny peněžní prostředky ve
výši 232 000 Kč nacházející se na účtu manželky povinného J. Š. u Komerční
banky, a. s., číslo účtu XY (výrok I.). Žalobci bylo uloženo nahradit
žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady
řízení v částce 7 260 Kč (výrok II.). Po zjištění, že Česká pojišťovna, a. s. na účet manželky povinného R. Š. (a matky žalobce) zaslala pojistné plnění v
souhrnné výši 232 000 Kč, a to od srpna 2012 do března 2015, soud uvedl, že
exekuce přikázáním pohledávky z účtu je bankou realizována tak, že v rozsahu
realizovaného plnění, limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem,
zanikne pohledávka majitele účtu za bankou. Peněžní prostředky na účtu vedeném
peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu totiž již nejsou v majetku
majitele účtu, v jehož prospěch byl účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního
ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu
byly vypláceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje toliko
pohledávku z účtu peněžního ústavu při splnění sjednaných podmínek, nikoliv věc
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3418/2012). Proto žalobce nemůže být se svým požadavkem úspěšný. Není vůbec rozhodné, jaký
zůstatek na předmětném účtu aktuálně je, jaký na něm byl v okamžiku vydání či
doručení exekučního příkazu a jak se zůstatek bude vyvíjet. Žalobce se případně
musí po své matce dožadovat vydání bezdůvodného obohacení, pokud má za to, že
nadále jemu patřící pojistné plnění drží. Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil, a to ve
výroku I. v tom správném znění, že žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby z
exekuce vedené oprávněnými a) S. R. T. a b) N. H. O., soudem ustanovenými
likvidátory společnosti XY, proti povinnému R. Š., narozenému XY, bytem XY,
soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň, exekučním
příkazem z 10. 5. 2016, pod č. j. 094 EX 03144/16-022 (exekuce nařízena
usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 9. 5. 2016, č. j. 11 EXE
7026/2016-20), byly vyloučeny peněžní prostředky ve výši 232 000 Kč nacházející
se na účtu manželky povinného J. Š. u Komerční banky, a. s., číslo účtu XY, se
zamítá (výrok I.). Žalobci uložil nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení
ve výši 3 267 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.). Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a poukázal na to, že
rozhodnutí, na základě nichž žalobce dovozuje oprávněnost své žaloby, byla
zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo
1411/2011.
Dodal, že judikatura Nejvyššího soudu stojí na závěrech, že peněžní
prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu
nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v
jehož prospěch byl účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Okamžikem
připsání finanční částky na účet v exekuci osoby povinné, resp. manželky
povinného, ztratil žalobce k této finanční hodnotě jakékoliv majetkové právo,
protože hodnota těchto peněz se stala majetkem banky. Proto se žalobce nemůže
postupem podle § 267 o. s. ř. domáhat vyloučení peněz z probíhající exekuce. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání spojuje se dvěma
otázkami, které dle jeho názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu
vyřešeny (případně mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny
jinak). První otázkou je, zda aplikace § 2464 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, může být důvodem pro vyloučení majetku komisionáře z exekuce
ve smyslu § 267 o. s. ř., když se na takový majetek ve vztahu k žalovaným (tj.
věřitelům) hledí jako na žalobcovu pohledávku. V daném případě žalobce po
dohodě s matkou (manželkou povinného) jako komisionářem převedl (nechal
převést) jemu náležející peněžní prostředky na její účet, aby je pro něj svým
jménem a na jeho účet za odměnu spravovala.
Druhou právní otázku žalobce pojí s extrémní nespravedlností a rozporem s
dobrými mravy; jde o otázku, „zda může být postupováno podle § 267 o. s. ř. a
vyloučit majetek v případě, že by nevyloučení majetku, s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem případu, znamenalo vyvolání extrémní nespravedlnosti a
rozporu s dobrými mravy (například jako v dotčeném případě, kdy byly exekucí
postiženy prostředky ‚fakticky‘ náležející nezletilému, který je obdržel za
újmu na zdraví s celoživotními následky)“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že první dovolací námitka povinného
již byla dovolacím soudem vyřešena např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2012, sp.
zn. 20 Cdo 1411/2011, nebo ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 48/2009; tam
uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci. Nejvyšší soud se rovněž
zabýval výkladem dobrých mravů (např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29
Cdo 228/2000, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004), stejně tak se touž
otázkou zabýval Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II.
ÚS 249/97). Dodali, že k námitce uzavření komisionářské smlouvy mezi žalobcem a
manželkou povinného nelze přihlédnout, neboť tuto námitku žalobce uplatnil až v
dovolacím řízení. Uvedli rovněž, že není odepřením spravedlnosti a porušením
práva na spravedlivý proces skutečnost, že soud zamítne žalobu proto, že
uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání
žalobce odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Ze zjištění učiněných v řízení před soudy nižších stupňů vyplývá, že soudním
exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň, je pod sp. zn. 094 EX
03144/16 vedena exekuce k uspokojení pohledávky žalovaných za povinným R. Š., v
jejímž průběhu soudní exekutor vydal exekuční příkaz přikázáním pohledávky z
účtu manželky povinného J. Š. Žalobce se domáhá, aby z exekuce byly vyloučeny
finanční prostředky ve výši 232 000 Kč nacházející se na tomto účtu, neboť se
jedná o jeho peněžní prostředky, které obdržel jako pojistné plnění.
V souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu předmětem výkonu
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu není věc ani jiný
majetek, ale nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z účtu
(pohledávka z účtu). Okamžikem připsání finanční částky na účet se hodnota
peněz stává majetkem banky. Plní-li banka podle exekučního příkazu přikázáním
pohledávky z účtu, plní „ze svého“ (nikoli za použití peněžních prostředků
majitele účtu) a na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v
rozsahu realizovaného plnění zaniká pohledávka majitele účtu za bankou.
Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se týká
pohledávky, kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu za peněžním
ústavem, je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet
uloženy [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo
1411/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo
48/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2501/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo
801/2002 (uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)].
Námitka dovolatele – že v tomto konkrétním případě nevyloučení majetku znamená
vyvolání extrémní nespravedlnosti a rozporu s dobrými mravy, neboť v exekuci
byly postiženy prostředky „fakticky“ náležející nezletilému, který je obdržel
za újmu na zdraví s celoživotními následky – není s ohledem na výše uvedené
závěry relevantní, neboť (jak již bylo výše vysvětleno) v předmětné exekuci
byla postižena pohledávka z účtu manželky povinného, nikoli prostředky třetí
osoby (syna manželky povinného). Z hlediska závazkového vztahu mezi bankou a
majitelem účtu je nepodstatné, kdo a čí prostředky ukládá na bankovní účet,
protože okamžikem jejich připsání na účet se stávají majetkem banky a majiteli
účtu vzniká pohledávka za bankou (právě tato pohledávka je přitom postižena
exekučním příkazem).
Argument dovolatele, že se jedná o správu cizího majetku (finančních prostředků
dovolatele, které spravuje jeho matka), není v této souvislosti relevantní.
Nejvyšší soud totiž již dříve uzavřel, že úschova peněz (včetně úschovy
prostředků uložených na bankovním účtu) je tzv. úschovou nepravidelnou, při níž
se předmět úschovy stává majetkem schovatele, neboť svěřené finanční prostředky
se smísí s vlastními penězi schovatele, jenž proto může s předmětem úschovy
nakládat a složiteli je posléze povinen vrátit toliko stejné množství věcí
téhož druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33
Cdo 2677/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
975/2013). V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval institutem
advokátní úschovy s tím závěrem, že se nejedná o úschovu nepravidelnou, protože
advokát ukládá peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od
jeho vlastních prostředků a prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz
každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými
prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klienta. Dovodil,
že při advokátní úschově nepřechází předmět úschovy do majetkové sféry
schovatele (advokáta), ale jedná se o závazek, v jehož rámci mají být svěřené
hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem, a na
pohledávku vůči peněžnímu ústavu, která koresponduje obnosu složenému do
advokátní úschovy, tak v určitých kontextech lze nahlížet jako na majetkovou
hodnotu náležející klientovi. Z uvedeného je pak zřejmé, že specifika advokátní
úschovy neodpovídají situaci v projednávané věci.
Závěr odvolacího soudu, že se žalobce nemůže úspěšně domáhat, aby z exekuce
byla vyloučena peněžní částka nacházející se na bankovním účtu manželky
povinného, neboť okamžikem připsání finanční částky na účet se hodnota těchto
peněz stala majetkem banky, je tedy správný a v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
Pojil-li dále žalobce přípustnost dovolání s aplikací § 2464 odst. 2 o. z.,
jedná se o novotu (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní měli ve věci plný úspěch, mají
tedy právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za
jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 1. 3.
2019) jednotlivě ve výši 2 000 Kč [sazba z tarifní hodnoty 35 000 Kč, snížená o
20 %, neboť jde o společný úkon při zastupování dvou účastníků; viz § 1 odst.
2, § 9 odst. 3 písm. a) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2016, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif)], z paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), resp. ve výši 150
Kč připadající na každého z žalovaných (za společný úkon při zastupování více
osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů –
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),
a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a náhrad odvést (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 451,50 Kč. Celkem
tedy náleží náhrada nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných ve výši 2
601,50 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu