25 Cdo 1610/2014

25 Cdo 1610/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobců a) J. K. a b) S. K., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Ježkem,

advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Dvořákova 26, proti žalovanému

Bc. J. G., zastoupenému Mgr. Ing. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Ostrava

– Moravská Ostrava, Dlouhá 6, o 3.788.608,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 311/2007, o dovolání zástupce

žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2013, č.j. 11

Co 418/2013-357, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2013, č.j. 11 Co

418/2013-357, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 19. 6. 2013, č.j. 18 C

311/2007-335, přiznal žalobcům ustanovenému zástupci advokátu JUDr. Vladimíru

Ježkovi odměnu, náhradu hotových výdajů včetně cestovních výdajů, náhradu za

promeškaný čas a DPH ve výši 412.433,34 Kč.

K odvolání zástupce žalobců Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 10.

2013, č.j. 11 Co 418/2013-357, změnil usnesení okresního soudu tak, že

ustanovenému zástupci přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování

obou žalobců ve výši 261.135,- Kč. Odvolací soud náklady ustanovenému zástupci

snížil, neboť v původně určené výši je neshledal účelnými. Podrobně se zabýval

výší odměny a náhrady hotových výdajů požadovaných advokátem za jednotlivé

úkony právní služby a posuzoval jejich účelnost.

Proti usnesení odvolacího soudu podal zástupce žalobců dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací

soud řešil otázky hmotného i procesního práva, které nebyly v rozhodování

1) Nesouhlasí s tím, že mu nebyla přiznána odměna za podání ze dne 23. 10. 2009

a 5. 2. 2011 z důvodu jejich neúčelnosti s tím, že upřesnění a doplnění žaloby

v nich učiněné mohl zástupce učinit již v doplnění žaloby z 5. 9. 2008,

popřípadě u přípravného jednání. Má za to, že vyvstala-li v průběhu řízení

potřeba doplnit tvrzení či upřesnit žalobní požadavek a soud k tomu žalobce

vyzval, nelze podání, jímž bylo na takovou výzvu reagováno, označit za

neúčelné. 2) Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že za přípravné jednání z 26. 10. 2009 (které probíhalo od 8.30 do 14.05 hod.) mu přísluší pouze odměna ve výši

jedné poloviny, neboť v advokátním tarifu není výslovně uvedeno, že základní

sazba náleží za každé započaté dvě hodiny přípravného jednání, jako je tomu

např. u účasti při jednání soudu, a proto nelze odměnu násobit. Má za to, že

jde o nesprávný výklad advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění

pozdějších předpisů), neboť i přípravné jednání je jednáním před soudem, a

náleží za něj podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu odměna sice v

rozsahu jedné poloviny (§ 11 odst. 2 písm. g/ advokátního tarifu), ale za každé

započaté dvě hodiny. 3) Nesouhlasí s odepřením odměny za účast na přípravném jednání dne 4. 9. 2009

s odůvodněním, že odměna je zahrnuta v odměně za přípravné jednání dne 26. 10. 2009 a že se jeho klient po jedné a půl hodině omluvil potřebou vzdálit se na

lékařské vyšetření, takže v přípravném jednání nemohlo být pokračováno pro

překážku na straně klienta. Má za nelogické, aby klient nebyl povinen

advokátovi zaplatit odměnu proto, že sám způsobil předčasné ukončení nějakého

jednání. 4) Nesouhlasí s tím, že podání ze dne 10. 4. 2009 neobsahuje žádné podstatné

skutečnosti ani právní rozbor. Je přesvědčen, že pokud účastník písemně reaguje

na písemné podání druhé strany a uvede k němu svoji protiargumentaci, pak nelze

takové podání označit za neúčelné. 5) Nesouhlasí se závěrem o neúčelnosti podání ze dne 3. 9. 2009 – rozšíření

žaloby - , jenž byl odůvodněn tím, že návrhu na rozšíření žaloby soud

nevyhověl. Má za to, že pro přiznání odměny je určující to, zda úkon právní

služby byl proveden, a neposuzuje se jeho úspěšnost. 6) Nesouhlasí s neúčelností podání ze dne 5. 2. 2011, když v něm obsažené

doplnění žalobních tvrzení mělo být dle odvolacího soudu obsaženo již v žalobě. 7) Nesouhlasí s označením porady s klienty dne 29. 7. 2009 za neúčelnou proto,

že jejím smyslem byla příprava sepisu návrhu na rozšíření žaloby, jenž byl

shledán neúčelným, a proto byla neúčelná i jemu předcházející porada. 8) Nesouhlasí s tím, že by byla neúčelná i porada s klienty dne 11. 1. 2011 s

tím, že byla přípravou na sepis podání ze dne 5. 2. 2011, jež byla shledána

rovněž neúčelnou. 9) Nesouhlasí se závěrem, že k poradě s klienty dne 29. 11. 2012, jež byla

přípravou na výslech svědka, postačovala „s ohledem na zadané otázky vznesené

soudem I. stupně“ doba nepřesahující jednu hodinu. Tím, že svědek byl navržen

žalující stranou, která mu chtěla pokládat otázky, se odvolací soud nezabýval.

Považuje za nepřijatelné, aby odvolací soud hodnotil účelnost porad s klienty

podle toho, jaký jim přiřkne smysl či obsah. Poukazuje na skutkovou a právní

obtížnost věci i délku řízení a má za to, že počet porad s klienty nebyl

nepřiměřený. 10) Vytýká krajskému soudu, že mu nepřiznal „režijní paušál“ (správně paušální

náhradu hotových výdajů) za každý úkon právní služby s odůvodněním, že při

zastoupení více účastníků má advokát nárok pouze na jeden paušál za společný

úkon a rovněž při soudním jednání v trvání přes 2 hodiny náleží pouze 1 paušál. V této souvislosti s poukazem na judikaturu trestních soudů namítal, že jde o

chybný výklad advokátního tarifu. 11) Vytýká krajskému soudu překvapivé použití kritéria účelnosti, které okresní

soud nepoužil, a k němuž se proto nemohl vyjádřit. 12) Nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že k odvolání ustanoveného

zástupce lze přezkoumat i tu část rozhodnutí, proti níž nevznesl námitky, a

důsledku toho přiznanou odměnu a náhradu výdajů snížit. Domnívá se, že

rozhodování o odměně a náhradě výdajů ustanoveného advokáta je „nárokovou

záležitostí“, tzn. že o ní nelze rozhodnout bez návrhu, že je soud návrhem

vázán, že pokud soud uzná uplatněný nárok pouze zčásti, mělo by rozhodnutí

obsahovat nejen vyhovující, ale i zamítavý výrok, že ustanovený zástupce by měl

právo odvolat se jen do zamítavého výroku a jen v tomto rozsahu by odvolací

soud mohl napadené rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat. Na podporu

tohoto názoru uvádí, že pokud by soud neshledal ve spise podklady pro přiznání

nároku, avšak nevydal o tom zamítavé rozhodnutí, nemohl by se ustanovený

zástupce nijak bránit, což je závěr neudržitelný. Rovněž by neexistovala

překážka věci rozsouzené. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovoláním napadené rozhodnutí

odvolacího soudu dovolací soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo

podáno včas, osobou oprávněnou – zástupcem žalobců, který je účastníkem té

části řízení, v níž je rozhodováno o jeho odměně a náhradě hotových výdajů (§

240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o.

s. ř.], je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právních otázek

předestřených námitkami uvedenými shora pod body 2), 3), 10) a 12) a je zčásti

důvodné.

Podle § 140 odst. 1 o. s. ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo

opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování,

popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady

hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení

zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. podle advokátního

tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a

z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené

zvláštním právním předpisem (tj. zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané

hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).

V obecné rovině tedy platí, že ustanovený advokát má právo na odměnu a náhradu

hotových výdajů ve výši určené podle advokátního tarifu. Jde o odměnu za práci,

advokát má legitimní očekávání, že tuto odměnu obdrží, a jde rovněž o zajištění

právní pomoci a přístupu ke spravedlnosti i osobám, jejichž sociální poměry jim

neumožňují obstarat si placenou právní pomoc. Na místo nemajetného účastníka

zde tedy vstupuje stát, jenž ukládá advokátu povinnost poskytnout účastníku

právní službu, je však povinen za tuto službu zaplatit advokátu adekvátní

odměnu a náhradu výdajů. Soud však přizná odměnu a náhradu výdajů, pouze pokud

úkony právní služby byly provedeny účelně, tj. byly-li potřebné k účelnému

uplatnění nebo bránění práva v konkrétně projednávaném případě, a to s ohledem

na obecně platnou zásadu přiměřenosti, zákaz zneužití práv (§ 2 o. s. ř. ) a

ochranu zájmů státu (jehož prostředky se k úhradě nákladů zastoupení používají,

sám však v řízení jako účastník nevystupuje, a své zájmy tak bránit nemůže) i

ochranu práv všech účastníků řízení (s přihlédnutím k možné povinnosti uhradit

státu jím placené náklady ustanoveného zástupce, jež vzniká tomu účastníkovi,

který je podle výsledku řízení povinen nahradit náklady řízení ostatním

účastníkům ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř.). Výslovně je požadavek účelnosti

stanoven v § 142 odst. 1 o. s. ř. pro účely náhrady nákladů řízení mezi

účastníky, uplatní se však i při rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů

ustanoveného zástupce, neboť není žádný důvod, aby neúčelné úkony byly, ať již

z prostředků státu anebo účastníků, advokátu hrazeny. I Ústavní soud opakovaně

uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat účelnost vynaložených

nákladů ustanovených zástupců (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4.

2007, sp. zn. II. ÚS 782/07, ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2336/09, nebo

ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13). Odepření (části) advokátem

vyúčtované odměny a nákladů však musí být řádně (racionálně a přesvědčivě)

zdůvodněno.

Takto dovozená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní

normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu

vymezuje nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného

okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly

či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné

nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov.

např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,

ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn.

25 Cdo 2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom

posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s

ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a

poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva

nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat

účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným

zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které

zjevně postrádají racionální základ.

Vzhledem k výše uvedenému námitky ad 1), 4), 5), 6), 7), 8) a 9) přípustnost

dovolání nezakládají.

K dalším dovolacím námitkám je pak třeba uvést následující:

Ad 2) Lze přisvědčit argumentaci dovolatele, jenž požaduje za účast při

přípravě jednání mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny za každé započaté

dvě hodiny. Praxe trestních soudů při rozhodování o odměně a hotových výdajích

ustanovených obhájců dovodila, že účastní-li se ustanovený obhájce jednání, při

kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, má s ohledem na dobu jeho trvání

nárok na mimosmluvní odměnu, stanovenou podle § 11 odst. 2 písm. f) s

přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (srov. usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2001, sp. zn. 4 To 57/2001, uveřejněné

pod číslem 46/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní část).

Obdobně lze dovodit, že účastní-li se ustanovený zástupce přípravného jednání

trvajícího déle než dvě hodiny, má nárok na mimosmluvní odměnu za každé

započaté dvě hodiny přípravného jednání stanovenou podle § 11 odst. 1 písm. g)

advokátního tarifu, krácenou ovšem na polovinu podle § 11 odst. 2 písm. g)

advokátního tarifu. Bylo by totiž zjevně nepřiměřené, aby účast na přípravném

jednání, jehož povaha je zohledněna právě zkrácením odměny za účast na něm na

polovinu, byla ohodnocena touto sníženou odměnou bez ohledu na dobu trvání

takového přípravného jednání (jež v projednávaném případě trvalo cca 4,5

hodiny, a mohlo by případně trvat i déle).

Ad 3) Přípravné jednání, které se koná (pokračuje) v jiný den, je třeba

odměňovat zvlášť, neboť je nutné je považovat za jiný, samostatný úkon právní

služby - srov. mutatis mutandis usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

července 2001, sp. zn. 12 To 97/2001, uveřejněné pod číslem 13/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, v němž byl vysloven právní

názor, že při určování a účtování úkonů právní pomoci advokátem v trestním

řízení je třeba vycházet ze zásady, že první a každý další den hlavního líčení

se začíná nový úkon a že dobu úkonů provedených v této souvislosti v různých

dnech nelze sčítat. Přerušení přípravného jednání z důvodu překážky na straně

klienta ustanoveného zástupce nemůže být důvodem pro odepření odměny tomuto

zástupci za účast u přípravného jednání.

Ad 10) Otázka, kolik paušálních náhrad hotových výdajů přísluší advokátu

zastupujícímu více účastníků, je v soudní praxi řešena nejednotně. Podle § 13

odst. 3 advokátního tarifu zahrnuje paušální náhrada hotové výdaje na

vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Tato paušální náhrada má

zjednodušit výpočet nákladů právního zastoupení, aby nebylo třeba evidovat a

dokládat drobné výdaje pravidelně spojené s poskytováním právních služeb. Z

paušální povahy náhrady pak vyplývá, že v konkrétním případě mohou být skutečné

náklady nižší či vyšší. Při určení paušální náhrady normotvůrce patrně vycházel

z průměrných výdajů, které jsou s poskytnutím jednoho úkonu právní služby

obvykle spojeny. S ohledem na paušální povahu náhrady pak není významné, že při

zastoupení více osob uvedené náklady mohou (ale nemusí) být vyšší. Tato úvaha

vede k závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu

ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Ve prospěch tohoto

výkladu svědčí i dikce § 13 odst. 3 advokátního tarifu, dle něhož paušální

náhrada výdajů činí částku 300 Kč na jeden úkon právní služby, neboť i v

případě, že advokát zastupuje dva a více účastníků a provede při tom nějaký

úkon právní služby, jde stále o jeden úkon (např. podání žaloby), bez ohledu na

to, kolik účastníků advokát zastupuje. Tomuto názoru odpovídá i praxe řady

senátů Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo

42/2014, 21 Cdo 43/2014, ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1263/2012, ze dne

29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo

2158/2011, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014, a ze dne 24. 6. 2013,

sp. zn. 32 Cdo 3295/2012) a rovněž praxe Nejvyššího správního soudu (srov.

např. jeho rozsudky ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 2 Aos 1/2013, nebo ze dne 25.

6. 2014, sp. zn. 6 As 95/2014).

Dovolací soud však nesdílí názor odvolacího soudu, že za jednání trvající déle

než dvě hodiny náleží advokátovi pouze jedna paušální náhrada hotových výdajů.

Dikce § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu („Mimosmluvní odměna náleží za

každý z těchto úkonů právní služby ... účast při úkonu správního nebo jiného

orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to každé započaté

dvě hodiny...“) nasvědčuje tomu, že každé započaté dvě hodiny jednání jsou

považovány za jeden samostatný úkon právní služby, proto za každé započaté dvě

hodiny jednání přísluší advokátu jedna paušální náhrada hotových výdajů. Shodné

stanovisko zastává i odborná literatura (srov. Svejkovský, J., Vychopeň, M.,

Krym, L. Pejchal, A. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. 1. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2012, s. 575) a judikatura trestních soudů (srov. usnesení Krajského

soudu v Plzni ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. 6 To 649/2007, uveřejněné pod číslem

31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní).

Ad 11) Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je zrušeno z jiných

důvodů a věc je vrácena odvolacímu soudu k dalším řízení, přičemž dovolatel

dostal možnost uplatnit své výhrady k rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím

řízení, je nadbytečné zabývat se jeho námitkou překvapivosti napadeného

rozhodnutí.

Ad 12) O přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta podle

ustálené soudní praxe, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat, rozhoduje

soud (stejně jako o náhradě nákladů řízení) z úřední povinnosti. Z toho pak

vyplývá, že není návrhem vázán, rozhoduje jediným výrokem, tedy nezamítá

případný návrh v rozsahu, v němž mu nevyhověl, odvolací soud pak rovněž není

vázán rozsahem odvolání, a může tedy k odvolání ustanoveného zástupce odměnu a

náhradu přiznanou soudem prvního stupně i snížit. Jde o standardní postupy

známé soudní praxi v tzv. nesporných řízeních (například v řízení ve věcech

péče o nezletilé) a obdobně jako v nich jsou řešitelné otázky, které v dovolání

nastoluje dovolatel a které podle jeho přesvědčení brání přijetí uvedeného

výkladu (údajná nemožnost obrany zástupce proti neexistujícímu zamítavému

výroku, překážka věci pravomocně rozhodnuté). Účelem uvedené úpravy, respektive

jejího výkladu, je mimo jiné shora zmíněný požadavek ochrany fiskálních zájmů

státu i dalších účastníků řízení, jemuž by bránilo uplatnění zásady projednací

a dispozitivní, jimiž se jinak řídí sporné občanskoprávní řízení. Není však

žádného důvodu, aby rozhodování o otázkách nákladových (stejně jako

poplatkových) bylo ovládáno týmiž zásadami, naopak specifika rozhodování o

těchto otázkách vyložená výše vyžadují, aby před zásadou projednací a zásadou

dispozivity měly přednost zásada vyšetřovací a zásada oficiality.

Rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá na nesprávném právním posouzení (§

241a o. s. ř.) a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu,

napadené usnesení bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1

o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta

první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta

první o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2014

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu