21 Cdo 4059/2007

21 Cdo 4059/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobce V. H., proti žalované I. CZ, s.r.o., zastoupené advokátkou, o

neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá,

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 212/99, o dovolání žalované

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2006 č.j. 15 Co

333/2005-118, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dopisem ze dne 12.3.1999 žalovaná (její právní předchůdkyně I. N. P., s.r.o.)

sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46

odst. 1 písm. e) zák. práce „z důvodu neplnění požadavků pro řádný výkon funkce

podle pracovní smlouvy“. Nesplňování požadavků spatřovala v neuspokojivých

pracovních výsledcích spočívajících v tom, že žalobce „opakovaně neplní měsíční

stanovený obrat“ (při měsíčním plánovaném obratu 90.000,- Kč žalobce tento plán

splnil v srpnu 1998 v rozsahu 4.230,- Kč, v září 1998 v rozsahu 0,- Kč, v říjnu

1998 v rozsahu 88.220,- Kč, v listopadu 1998 v rozsahu 55.380,- Kč, v prosinci

1998 v rozsahu 1.900,- Kč, v lednu 1999 v rozsahu 0,- Kč a v únoru 1999 v

rozsahu 59.392,- Kč). Přestože žalovaná žalobce na „špatné plnění plánovaných

výkonů (obratu)“ opakovaně upozornila dopisy ze dne 7.11.1998 a 3.2.1999 s tím,

že v případě neodstranění těchto nedostatků s ním může být rozvázán pracovní

poměr výpovědí, „k nápravě dosud nedošlo“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „skončení pracovního poměru ze strany

žalované je neplatné“, že „pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá“ a že

„žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu mzdy“. Žalobu odůvodnil tím, že u

žalované pracoval od 1.4.1998 jako obchodní zástupce a že dne 7.7.1999 obdržel

potvrzení o zaměstnání, „kde je uveden důvod ukončení pracovního poměru § 46

odst. 1 písm. e)“, ačkoli „písemná výpověď žalobci nebyla zaslána“. Žalobce

„popírá pravdivost tvrzení žalované uvedených v potvrzení o zaměstnání a

současně poukazuje na neplatnost výpovědi dle ust. § 44 zák. práce“. Podle jeho

názoru se stal pro žalovanou „pravděpodobně nepohodlným pro kritické postoje k

nezaplacené mzdě a cestovním náhradám“. Žalovaná „ústně sdělila žalobci, že u

ní končí ke dni 31.5.1999“, s čímž však žalobce „nesouhlasil a dožadoval se

přidělení práce“.

Městský soud v Brně (poté, co řízení o náhradu mzdy vyloučil k samostatnému

projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 23.1.2001 č.j. 49 C 212/99-31 určil,

že „skončení pracovního poměru ze strany žalované formou výpovědi dané žalobci

je neplatné“, že „pracovní poměr žalobce u žalované trvá“, a rozhodl, že

žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.296,- Kč. Ve věci

samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď splňuje všechny formální

náležitosti, „které má výpověď mít“, včetně řádného doručení žalobci, k němuž

došlo dne 12.3.1999, kdy žalobce odmítl písemnou výpověď převzít. Protože však

žalovaná „neprokázala, jaký měsíční plán na měsíce, jejichž plnění žalobci

vytýkala, stanovila“, a protože „navíc má soud za prokázané, že na plnění

měsíčního plánu byl žalobce finančně zainteresován“, není podle názoru soudu

prvního stupně možné „neplnění tohoto plánu žalobci vytýkat jako neuspokojivé

pracovní výsledky“. Jelikož žalovaná rovněž „neprokázala, že by žalobci nabídla

jiné pracovní uplatnění nebo že pro něj žádné jiné pracovní uplatnění neměla“,

soud prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď je neplatná a že pracovní

poměr účastníků - s ohledem na žádost žalobce o přidělování práce podle

pracovní smlouvy - trvá.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4.6.2003 č.j. 49 Co

631/2001-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přehlédl, že

žalobce „v rozhodujících skutečnostech žaloby nezmiňuje žádný úkon žalované

směřující k rozvázání jeho pracovního poměru, naopak tvrdí, že takový úkon

žalovaná neučinila“, přesto se však – mimo jiné – domáhá vydání rozhodnutí,

jímž by bylo určeno, že „skončení pracovního poměru ze straně žalované je

neplatné“. Mezi rozhodujícími skutečnostmi žaloby a žalobním petitem je tedy

„logický rozpor, jenž činí žalobu neurčitou“. Odvolací soud proto uložil soudu

prvního stupně, aby postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. zjednal nápravu.

Městský soud v Brně (poté, co žalobce doplnil žalobu podle pokynů soudu)

rozsudkem ze dne 10.3.2005 č.j. 49 C 212/99-95, ve znění usnesení ze dne

17.5.2005 č.j. 49 C 212/99-101, určil, že „skončení pracovního poměru ze strany

žalované formou výpovědi dané žalobci je neplatné“, zamítl žalobu o určení

trvání pracovního poměru a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na

náhradě nákladů řízení 3.504,- Kč. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že

žalovaná dne 10.11.1998 a 3.2.1999 písemně upozornila žalobce na „řádné

neplnění předpokladu (správně požadavku) pro výkon práce, které mělo spočívat v

neuspokojivých pracovních výsledcích“, a že dne 12.3.1999 „dala žalobci

výpověď“. Podle jeho názoru však žalovaná „neprokázala“, že by žalobce

opakovaně neplnil měsíční plán obratu tak, jak po něm požadovala (tedy ve výši

90.000,- Kč měsíčně), neboť v pracovní smlouvě je uvedeno, že se žalobci

„stanovuje plán ve výši 60.000,- Kč měsíčně“ (s tím, že další složka mzdy –

provize je odvislá od plnění plánu), a také z vnitřních předpisů žalované

vyplývá, že „obchodní zástupce je povinen plnit minimální (měsíční) limit

hodnoty podepsaných smluv ve výši 60.000,- Kč“. Jestliže se z těchto dokumentů

rovněž podává, že „na plnění měsíčního plánu byl žalobce zainteresován

finančně“, pak podle názoru soudu prvního stupně „z tohoto důvodu nebylo možné

neplnění tohoto plánu vytýkat žalobci jako neuspokojivé pracovní výsledky“,

když navíc lhůta 13-ti, resp. 19-ti dnů, kterou žalovaná dala žalobci k

odstranění vytčených nedostatků, „nebyla dostatečná“. Protože „neplnění plánu,

od kterého se zároveň odvíjelo finanční ohodnocení, nebylo možné přičíst

žalobci k tíži jako neuspokojivé pracovní výsledky“, a protože žalovaná

„nesplnila ani druhou hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi“ uvedenou v

ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, když „nenabídla žalobci jiné pracovní

uplatnění, ač takové měla“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď je

neplatná. Požadavek žalobce na určení trvání pracovního poměru však shledal

neopodstatněným, neboť žalobce v průběhu řízení sdělil, že z důvodu přiznání

starobního důchodu již nemá zájem na trvání pracovní poměru u žalované.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.5.2006 č.j. 15 Co

333/2005-118 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku I.“ (o určení

neplatnosti výpovědi) potvrdil, „v napadeném výroku III.“ tento rozsudek změnil

tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že

žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 643,-

Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná sice

splnila formální náležitosti výpovědi, včetně předchozí písemné výzvy k

odstranění neupokojivých pracovních výsledků, avšak že „výpovědní důvod podle §

46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro nesplňování požadavků spočívajících v

neupokojivých pracovních výsledcích nebyl dán“. Vycházel ze zjištění, že

neuspokojivé pracovní výsledky měly spočívat „výlučně v tom, že žalobce

nedosahoval plánovaného měsíčního obratu“, který byl ve směrnici žalované o

odměňování obchodních zástupců ze dne 1.4.1998 stanoven v minimální výši

60.000,- Kč; v následujících měsících byl tento původní plán na každý měsíc do

budoucna upravován (zvyšován) až na 136.000,- Kč měsíčně, přičemž plán obratu

od nástupu žalobce do zaměstnání „prakticky každý měsíc převyšoval minimální

limit“. Jestliže podle provizních uzávěrek žalobce od dubna 1998, kdy nastoupil

do zaměstnání k žalované, do března 1999, kdy žalovaná dala žalobci předmětnou

výpověď, „měl obrat dosažený žalobcem v součtu 670.365,- Kč, přičemž minimální

limit, kterého by měl žalobce za stejnou dobu dosáhnout činil 702.000,- Kč“,

pak podle výpočtu odvolacího soudu „žalobce tedy v průměru plnil minimální plán

na 93,1%“. Za stavu, kdy k pracovním povinnostem obchodních zástupců žalované -

kromě plnění plánu obratu - „patřila i řada dalších činností, které byly

nezbytné pro úspěch v oblasti prodeje produktů žalované“, nemůže být podle

názoru odvolacího soudu „100% plnění plánu obratu jediným hlediskem pro

posuzování pracovních výsledků žalobce zvláště za situace, kdy původně

stanovený minimální limit hodnoty podepsaných smluv 60.000,- Kč měsíčně byl

žalovanou měněn měsíc od měsíce v závislosti na výsledku provizních uzávěrek, a

to prakticky vždy směrem nahoru“. Uspokojivost či neuspokojivost pracovních

výsledků žalobce „nelze hodnotit zúženě pouze podle splňování plánu obratu,

když výsledek tohoto plnění nemůže být předem předvídatelný a záleží na mnoha

okolnostech (solventnost zákazníků v určeném obvodu, osobnost obchodního

zástupce, jeho vztahy se zákazníky, náhoda, kvalita nabízených produktů)“. Nelze přitom pominout, že i žalovaná si zřejmě „byla vědoma nepravidelných

výsledků v obchodní činnosti obchodních zástupců“, jestliže „tyto motivovala

právě vyplácením provizí“ tak, že již při plnění plánovaného obratu na 80% měl

zaměstnanec nárok na nejnižší provizi 3%, která se zvyšovala v souvislosti s

plněním měsíčního plánu až na 16%.

Za těchto okolností, kdy žalobce „minimální

plán obratu splňoval v průměru na 93,1%“, a též „plnil své povinnosti

vyplývající z pracovní smlouvy“, nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit

důvod k rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nesplňování požadavků pro

řádný výkon sjednané práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož

přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že „dosud nebyla

publikována judikatura týkající se otázky právního posouzení uspokojivosti

pracovních výsledků“ v tom smyslu „co lze považovat za uspokojivé a co naopak

za již neuspokojivé pracovní výsledky“. Žalovaná „má za to, že je výhradně

právem zaměstnavatele stanovit kritéria, která zejména z ekonomického hlediska

rentability hodlá u svých zaměstnanců očekávat a vyžadovat, a právě podle nich

hodnotit pracovní výsledky jako uspokojivé či nikoliv“. V daném případě

„považuje za zcela přirozené“, že u žalobce, který byl u ní zaměstnán jako

obchodní zástupce, bylo „hlavním a prakticky jediným objektivně zjistitelným

pracovním výsledkem právě uzavření obchodní smlouvy za konkrétní cenu, což bylo

vyjádřeno ve stanoveném měsíčním plánu obratu“. Měsíční plán obratu byl vždy

stanoven předem, „zohledňoval předpokládané známé skutečnosti, zejména cenu v

daném období nabízených produktů, čerpání dovolené obchodního zástupce apod.“,

a „z provedených důkazů vyplynulo“, že „byl reálný“ a že „jeho splnění záviselo

především na pracovní – obchodní zdatnosti každého obchodního zástupce“. Pro

ostatní zaměstnance byly plány obratu téměř shodné a převážně byly plněny, z

čehož je podle názoru dovolatelky „zřejmé, že nároky zaměstnavatele byly

přiměřené“. Zdůraznila, že vnitřními předpisy žalované byl sice stanoven

minimální měsíční obrat 60.000,- Kč, pravidla pro zvyšování základní mzdy ovšem

vycházela „z procentuelního plnění měsíčního (ne minimálního) plánu obratu“.

Odvolací soud však při svém rozhodování vyhodnotil pouze procentuelní plnění

minimálního plánu obratu, a to navíc nejen za období od srpna 1998 do února

1999, kterého se týkala písemná upozornění žalobce na neplnění měsíčního plánu

ze dne 10.11.1998 a 3.2.1999, nýbrž „za dobu podstatně delší, již od dubna

1998“, kdy vznikl pracovní poměr účastníků, a vypočetl tak, že žalobce průměrně

plnil plán na 93,1%. Kdyby však bylo hodnoceno procentuelní plnění plánu pouze

za vytčených sedm měsíců, pak při minimálním plánu obratu vychází „v průměru za

dané období plnění žalobce ve výši 49,8%“, a při stanoveném měsíčního plánu

obratu „pak skutečnost odpovídá plnění žalobce ještě v nižším rozsahu, a to cca

31%“. Protože „podstatné neplnění plánu obratu bylo dlouhodobé“, a „situace se

nezměnila“ ani poté, co žalobci byla poskytnuta „přiměřená“ lhůta k nápravě

vytýkaných nedostatků, byl podle názoru dovolatelky dán důvod k výpovědi podle

ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací

soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Po vydání rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaná I. N. P., s.r.o., dnem

30.9.2006 zanikla sloučením s nástupnickou společností I. CZ, s.r.o., na

základě smlouvy o fúzi sloučením uzavřené dne 14.6.2006. Pravomocným usnesením

Městského soudu v Brně ze dne 24.5.2007 č.j. 49 C 212/99-149 bylo rozhodnuto,

že do řízení „vstupuje na místo (dosavadní) žalované“ společnost I. CZ, s.r.o.

(§ 107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou

pokračoval v dovolacím řízení na místě žalované.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,

se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu,

kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání

žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve věci

samé bylo soudem prvního stupně rozhodnuto vždy stejně - žalobě bylo vyhověno),

může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je

odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li

právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 12.3.1999 -

podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.1999, tedy přede

dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991

Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o

zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění

pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku

práce) – dále jen „zák. práce“.

V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku

- řešil mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák.

práce z hlediska otázky nesplňování požadavků spočívajících v neupokojivých

pracovních výsledcích zaměstnance a způsobu hodnocení této skutečnosti

[nesprávnost posouzení (ne)uspokojivosti pracovních výsledků dovolatelka

napadá]. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu

řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci

významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto

hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud

proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto

směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesplňuje-li zaměstnanec

předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-

li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li

nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze

zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v

době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v

přiměřené době neodstranil.

Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je

třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§ 272

odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon

práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u

konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny

na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z

pracovní smlouvy, organizačního, řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z

pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou

pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu

ze dne 24.3.1978 sp.zn. Cpjf 44/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod poř. č. 15, ročník 1978, str. 500). Nesmí jít však o požadavky

svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných

skutečností po delší dobu. Požadavky ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)

zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z

předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu vykonávané práce

dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit zaměstnance

či jeho řídících a organizačních schopností, ale mohou být také stanoveny jako

kvantitativní výkonový ukazatel, jehož dosažení zaměstnavatel požaduje, tedy –

jako tomu bylo v projednávané věci – ve formě předpokládané (očekávané)

minimální měsíční „hodnoty podepsaných smluv o dílo“ (plán prodeje).

Pro výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem

zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance – jak

z toho správně vychází rovněž odvolací soud – je současně typické, že se vůbec

nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že

neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že

některé své povinnosti porušuje). Ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za

středníkem zák. práce vychází z objektivního zjištění, že zaměstnanec

neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je

v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je

přitom zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem

zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění

pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé

pracovní výsledky existují.

I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví - jak uvedeno výše -

sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; stanovené požadavky musí

být ospravedlnitelné a přiměřené okolnostem případu, neboť v opačném případě by

se jednalo o nepřípustnou libovůli resp. o zneužití práva. Z těchto důvodů lze

sdílet názor, že je „výhradně právem zaměstnavatele stanovit kritéria…, která

hodlá u svých zaměstnanců očekávat“, jen je-li přitom splněna podmínka

přiměřenosti takto stanovených požadavků. Jsou-li zaměstnavatelem stanovené

požadavky na pracovní výkon zaměstnance objektivně přiměřené, je pak dalším

předpokladem pro přijetí závěru o neuspokojivých pracovních výsledcích

zjištění, že k pracovnímu výkonu, který byl objektivně nižší, než by odpovídalo

stanoveným požadavkům, došlo „bez zavinění zaměstnavatele“, tedy, že k

neuspokojivým pracovním výsledkům nedošlo kupříkladu proto, že zaměstnavatel

(jeho vedoucí zaměstnanci) nevytvořil zaměstnanci přiměřené pracovní

podmínky.

Nejsou-li tedy požadavky na očekávaný pracovní výkon zaměstnance (které jsou

jinak objektivně přiměřené) bez zavinění zaměstnavatele naplněny, je další

okolností, kterou nutno zvažovat, zda - jak k této otázce dovolatelka směřuje

podané dovolání - je za této situace také „výhradně právem zaměstnavatele“

hodnotit dosažené pracovní výsledky jako uspokojivé či nikoliv, anebo, zda je

zde dána možnost, aby dosažené výsledky podléhaly z hlediska uspokojivosti

přezkoumání soudu, který by mohl do rámce svých úvah zahrnout i jiné než

zaměstnavatelem uvažované okolnosti případu.

Úvahu v tomto směru je třeba odvíjet ze skutečnosti, že pro posouzení, zda jsou

v daném případě dány takové okolnosti, které odůvodňují závěr, že zaměstnanec s

ohledem na požadavky zaměstnavatele dosahuje neuspokojivých pracovních

výsledků, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek nutno vycházet (zákon

pojem „neuspokojivé pracovní výsledky“ nijak blíže nedefinuje). Z žádného

zákonného ustanovení také nevyplývá, že hodnocení dosažených pracovních

výsledků náleží jedině zaměstnavateli, a že soudu v řízení podle ustanovení §

64 zák. práce nepřísluší závěr zaměstnavatele přezkoumávat. Dovolatelka

náležitě nezvážila, že ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák.

práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tedy k takovým

právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které

tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě

vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu

okolností; závěr o tom, jak pracovní výsledky zaměstnance subjektivně hodnotí

sám zaměstnavatel, není určující. Jestliže soud nepřihlédne ke všem rozhodným

skutečnostem a hypotézu právní normy vymezí v konkrétním případě nesprávně, je

odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Byla-li však hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí

soudu ve věci spočívat na nesprávném právním posouzení proto, že nebylo

přihlédnuto k dalším okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za

podstatné (významné); tyto okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní

normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení

věci vycházel.

Při zkoumání, zda v tom, že „žalobce nedosahoval plánovaného měsíčního obratu“,

lze v daném případě spatřovat neuspokojivé pracovní výsledky, odvolací soud -

jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel zejména k druhu práce,

obsahu pracovních povinností žalobce, míře plnění plánu prodeje (obratu) ze

strany žalobce a charakteru tohoto požadavku žalované. Důvodně přitom

akcentoval, že žalobce „v průměru plnil minimální plán obratu na 93,1%“, a

náležitě uvážil rovněž význam „minimálního“, respektive „měsíčního plánovaného

obratu“, z hlediska odměňování žalobce, a také skutečnost, že splňování plánu

obratu „nemůže být předem předvídatelné a záleží na mnoha okolnostech

(solventnost zákazníků v určeném obvodu, osobnost obchodního zástupce, jeho

vztahy se zákazníky, náhoda, kvalita nabízených produktů)“. Z hlediska

požadavku vymezení rozsahu hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá

z ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce (tedy pro

právní závěr, zda žalobce dosahoval neupokojivých pracovních výsledků), lze

proto úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou

a správnou.

Jestliže vymezení relativně neurčité (abstraktní) hypotézy právní normy

obsažené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce

závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, a jestliže jeho úvaha - jak

zmíněno výše - byla úplná a správná, nelze – jak to činí dovolatelka – určovat

soudu, jaké okolnosti z uvažovaného okruhu relevantních skutečností je či není

oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem z hlediska jejich

závažnosti přihlížet, a nelze mu ani vytýkat, že nepřihlédl pouze (nebo také) k

okolnostem, které za rozhodující považovala žalovaná; relativně neurčitou

(abstraktní) hypotézu vymezuje soud, nikoli účastníci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou

tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v

ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.

nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2

části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť

žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a

žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142

odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu