25 Cdo 2075/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Z.
Č., a b) M. V., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se
sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně, a. s., se sídlem
v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 60/2006, o dovolání žalobce a) proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 51 Co
291/2011-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce a) ani žalovaná nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č. j. 21 C
60/2006-122, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2010, č. j. 21 C
60/2006-121, uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 4.336.864,50 Kč a
platit mu rentu 8.444,- Kč měsíčně, co do částky 5.657.983,- Kč a zbytku renty
ve výši 2.111,- Kč měsíčně žalobu zamítl, žalované uložil zaplatit žalobkyni b)
částku 898.257,- Kč a co do 178.314,- Kč její žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Dne 10. 2. 2002 při dopravní nehodě vozidla, jež bylo pojištěno
u žalované a které řídil T. B. s 1,48 promile alkoholu v krvi, žalobce, který
jel v tomto voze jako spolujezdec, měl 2,48 promile alkoholu v krvi a při
nehodě zaviněné řidičem utrpěl závažné poškození zdraví. Soud po provedeném
řízení dospěl k závěru, že žalobce a) ze 20 % spoluzavinil svou škodu na zdraví
(§ 441 obč. zák.), neboť věděl, že jede na diskotéku autem a jestliže se
rozhodl požívat alkoholické nápoje, musel vědět, že auto nebude moci řídit,
neřídil, protože toho nebyl schopen, ale ve voze jel s řidičem, který alkohol
požil. Námitce žalobce, že byl tak opilý, že nebyl schopen posoudit následky
svého jednání, když se posadil vedle opilého řidiče, soud nepřisvědčil. Podle §
444 obč. zák. a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soud žalobci a) přiznal
náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši trojnásobku základního
bodového ohodnocení, jež činilo celkem 8800 bodů, a podle § 446, § 447 a § 449
obč. zák. náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů spojených s léčením a
žalobkyni b) přiznal podle § 449 obč. zák. náhradu nákladů spojených s léčením
žalobce, rovněž krácenou o 20 %. K odvolání žalobce a) a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 51 Co 291/2011-157, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ohledně částky 4.336.864,50 Kč potvrdil, v zamítavém výroku
jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) dalších 1.295.571,40
Kč a ohledně částky 2.173.296,60 Kč jej v tomto výroku potvrdil, ve vyhovujícím
výroku ohledně renty jej co do částky 6.333,- Kč potvrdil a ohledně částky
2.111,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k žalobkyni b) rozsudek soudu prvního
stupě ve věci samé ohledně částky 898.257,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalším
řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dovodil
však, že vzhledem k okolnostem případu je míra spoluúčasti žalobce a) na škodě
mu vzniklé při havárii vozu, stanovená soudem prvního stupně, nepřiměřeně
nízká. Za situace, že žalobce a) si půjčil automobil a s přáteli odjel na
diskotéku, kde konzumoval alkohol, musel si být vědom rizika, že buď on nebo
někdo z jeho přátel bude při návratu řídit vypůjčený automobil pod vlivem
alkoholu. Jestliže se uvedl do takového stavu opilosti, že do vozu řízeného
jinou osobou pod vlivem alkoholu byl posazen, lze to přirovnat k situaci, kdy
se osoba dobrovolně rozhodne absolvovat jízdu s řidičem v podnapilém stavu, a
tomu odpovídá vyšší míra spoluzavinění, a to 40 %. Kdyby se žalobce neopil, ke
škodě by nedošlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na věk, v němž
žalobce utrpěl úraz, na jeho bezvadný zdravotní stav před úrazem a na trvalé
závažné následky úrazu, je namístě výrazněji zvýšit odškodnění ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb., a to na 7,5
násobek základního bodového ohodnocení. Po krácení náhrady o 40 % spoluzavinění
činí celková částka náhrady 5.310.000,- Kč a odvolací soud adekvátně snížil i
náhradu za ztrátu na výdělku ve formě renty. Ohledně částky 898.257,- Kč
přiznané soudem prvního stupně žalobkyni b) odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalobce a) podal dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky
2.173.296,60 Kč, a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba ohledně renty ve výši 2.111,- Kč
měsíčně se zamítá. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. s tím, že je podává do rozsahu 20 % spoluzavinění, o něž odvolací soud
oproti soudu prvního stupně zvýšil rozsah spoluzavinění, a uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení
spatřuje v tom, že odvolací soud, který vycházel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, nesprávně stanovil míru spoluzavinění podle § 441 obč.
zák. ve výši 40 %. Za nesprávnou považuje zejména úvahu, že jeho jednání je
srovnatelné s jednáním toho, kdo se dobrovolně rozhodne absolvovat jízdu s
podnapilým řidičem. Poukazuje na to, že bylo zjištěno, že neusedl sám do vozu,
neboť byl tak opilý, že nebyl schopen chodit, do vozu byl přáteli odveden a
usazen, a tuto situaci nelze srovnávat s dobrovolným rozhodnutím absolvovat
jízdu s řidičem v podnapilém stavu. Lze mu sice přičítat, že se uvedl do stavu
opilosti, kdy nebyl schopen plně odpovídat za své jednání a nemohl tak zamezit
svým přátelům, aby byl usazen do vozu, avšak příčinná souvislost mezi uvedením
se do stavu opilosti a následky dopravní nehody je přetržena jednáním jeho
přátel, kteří jej do vozu odvedli a usadili. Spoluzavinění v rozsahu
převyšujícím 20 % považuje za zcela zjevně nepřiměřené okolnostem daného
případu. Kromě toho úvaha odvolacího soudu, že si žalobce musel být vědom, že
on nebo někdo z jeho přátel bude při návratu řídit automobil pod vlivem
alkoholu, je hypotetická, neboť s ohledem na stupeň opilosti mohl žalobce a)
např. v místě diskotéky usnout a s vozem odjet až druhý den. Dovozuje, že nebýt
jednání přátel, kteří ho do vozu naložili, žádnou škodu na zdraví z dopravní
nehody by neutrpěl a převažující příčinou vzniku škody bylo jednání řidiče,
který v důsledku požití většího množství alkoholu nezvládl řízení vozidla a
havaroval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné do měnícího výroku podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a do potvrzujícího výroku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není
důvodné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne
21. listopadu 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12.
2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolateli je třeba přisvědčit, že ustanovení § 441 obč. zák. o podílu
poškozeného na způsobení vlastní škody je normou s relativně neurčitou
hypotézou, kdy hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a je tak na
soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, v
jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, pak dovolací
soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci
právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V tom rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného,
je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů
odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a
protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný
odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).
Při úvaze o poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a zvažují se všechny skutečnosti, jež přispěly ke
způsobení škody. Jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové
jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).
V daném případě odvolací soud shledal rozhodující příčinu poškození zdraví
žalobce v nezodpovědném počínání řidiče vozu, který řídil pod vlivem alkoholu a
havaroval, avšak nezanedbatelnou příčinu tohoto poškození shledal i na straně
žalobce a), který svým jednáním a svou opilostí umožnil, aby došlo k situaci,
kdy namísto poškozeného se podnapilá osoba ujala řízení vozidla, které měl
poškozený půjčeno. Žalobce a), který si půjčil automobil, s nímž jako řidič
přijel s přáteli na diskotéku, kde všichni konzumovali alkohol, si musel být
vědom rizika, že on nebo někdo z jeho přátel bude na zpáteční cestě řídit jím
vypůjčený automobil pod vlivem alkoholu. Okolnost, zda žalobce a) vzhledem k
vlivu opilosti na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti mohl či nemohl
ovlivnit své jednání a nástup do vozidla na zpáteční cestu, je v této
souvislosti bez významu. Poškozenému se totiž přičítají veškeré okolnosti na
jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez ohledu na jeho deliktní
způsobilost či nezpůsobilost. Stále platí, že při vzniku škody může
spolupůsobit i nezaviněný úkon poškozeného, jde o objektivní skutečnost, jež má
zatěžovat toho, koho postihla (srov. stanovisko publikované pod č. 3/1984
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 33), a že příčinou škody může být
jednání poškozeného, jemuž pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a
posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
Pokud dovolatel namítá, že příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou na
zdraví byla přerušena jednáním jeho přátel, kteří jej do vozu odvedli a
posadili, nelze mu přisvědčit. K přerušení příčinné souvislosti dojde, jestliže
by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila
následek bez ohledu na jednání poškozeného. Okolnost, jež přerušuje příčinnou
souvislost, musí totiž působit jako samostatná příčina, nikoliv když k původní
příčině, kterou je jednání poškozeného, přistoupí další skutečnost, která
spolupůsobí při vzniku následku, avšak jeho jednání zůstává tou skutečností,
bez níž by k následku nedošlo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008).
Rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího
soudu o míře účasti poškozeného na vzniku škody (§ 441 obč. zák.) nevybočuje z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu o podílu poškozeného na vzniklé škodě
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008,
ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007), dovolací soud dovolání zamítl (§
243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce a) nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu