25 Cdo 1457/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce K. S., zastoupeného JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze
5, Ostrovského 911/30, proti žalovanému JUDr. P. P., zastoupenému JUDr. Janem
Honzalem, advokátem se sídlem v Říčanech, Černokostelecká 1621, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 536/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č.
j. 28 Co 391/2007-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. 28 Co 391/2007-64,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
co do částky 37.429,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že otec žalobce J. S. dne 18. 1. 1996 pořídil ve prospěch žalobce
závěť, kterou sepsal žalovaný v rámci své advokátní praxe. V závěti otec
žalobci odkázal 1/3 rekreační chaty, stavební parcely a zahrady v obci Č. V. a
vyjádřil přání ohledně zápočtu 2/3 těchto nemovitostí darovaných druhému synovi
J. S. Tato závěť byla usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9.
2004, č. j. D 838/2003-64 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 19. 1. 2005, č. j. 21 Co 458/2004-75), shledána absolutně neplatnou s
odůvodněním, že svědkyní při sepsání závěti byla dcera manželky zůstavitele,
což zákon nepřipouští. Tím, že žalovaný mylně informoval zůstavitele, že nedědí-
li jeho manželka ze závěti, může jeho nevlastní dcera svědčit při sepsání
závěti, porušil své povinnosti advokáta a žalobci tak vznikla škoda, neboť pro
neplatnost závěti dědil jen jako jeden z dědiců ze zákona v první dědické
skupině. S ostatními zákonnými dědici uzavřel v průběhu dědického řízení dohodu
o vypořádání dědictví, kterou Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 24.
10. 2005, č.j. D 838/2003-132, schválil. Při určení výše škody vyšel soud z
čisté hodnoty dědictví a po odečtení jedné poloviny zákonného podílu
opomenutého dědice a částky 97.775,- Kč, která již byla žalobci vyplacena,
přiznal žalobci 164.227,- Kč na náhradě škody způsobené porušením povinnosti
žalovaného jako advokáta (§ 420 obč. zák.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, č. j.
28 Co 391/2007-64, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, změnil jej ve výroku o náhradě
nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že
žalovaný nesprávně informoval zůstavitele o zákonné úpravě allografní závěti,
že svědkem takové závěti může být i osoba blízká zákonnému dědici, pokud ten
sám není dědicem závětním. Odvolací soud dovodil, že žalovaný sice porušil
prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., čímž žalobci způsobil škodu, neboť
nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetku, jak mohl na základě závěti důvodně
očekávat, avšak příčinná souvislost se vznikem škody byla přerušena tím, že
zákonní dědici v dědickém řízení po zůstaviteli uzavřeli dědickou dohodu,
kterou bylo dědictví vypořádáno odlišně nejen od závěti, ale i od vypořádání
dědictví podle zákona. Dohodu dědiců odvolací soud označil za novou okolnost,
která působila jako výlučná a samostatná příčina způsobující následek (škodu
žalobci) bez ohledu na jednání žalovaného.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a které odůvodňuje podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje v posouzení příčinné
souvislosti mezi porušením právní povinnosti advokáta a vznikem škody, tj. zda
mohlo dojít uzavřením dědické dohody k přerušení příčinné souvislosti.
Zdůraznil, že dědictví se nabývá ke dni smrti zůstavitele (§ 460 obč. zák.) a
tento moment je podle něj zcela zásadní právní skutečností, kterou nelze změnit
žádnou dědickou dohodou. Tou lze pouze upravit okruh dědiců nebo rozsah podílu
majetku. Dovolatel namítá, že ke vzniku škody došlo dnem úmrtí zůstavitele a
jestliže bylo prokázáno, že žalovaný porušil svou právní povinnost, je zřejmé,
že mezi vznikem škody a chybným sepsáním závěti je příčinná souvislost, která
nemohla později z jakéhokoliv důvodu odpadnout. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl důvody, pro které nesouhlasí s
rozhodnutím soudu prvního stupně. Obsah dohody, kterou dědicové uzavřeli s
přihlédnutím k případným nárokům žalobce v případě, že by se nedohodli, je
další významnou skutečností, pro kterou podle něj nelze žalobě vyhovět, a není
ani možno učinit jednoznačný závěr, že z jeho strany došlo k porušení
povinnosti. Navrhl, aby dovolací soud dovolání v plném rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, projednal dovolání a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 6. 2007.
Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., je důvodné.
K právnímu posouzení porušení povinnosti žalovaného advokáta odvolacím soudem
je třeba uvést, že sepsání závěti, jež pro nesplnění zákonných podmínek je
absolutně neplatná, není jen porušením tzv. generální prevence ve smyslu § 415
obč. zák., ale je přímým porušením povinností advokáta, které mu ukládá zákon
č. 85/1996 Sb., o advokacii. Právní závěry odvolacího soudu a ostatně i soudu
prvního stupně o tom, že porušení povinnosti žalovaného advokáta způsobilo
žalobci (jenž nebyl jeho klientem) majetkovou újmu tím, že se mu nedostalo
závětí odkázaného majetku, a o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou
žalobci podle § 420 obč. zák. jsou správné a ani dovolatel v tomto směru
nevznáší námitky. V dovolání nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že příčinná
souvislost mezi pochybením advokáta coby příčinou a majetkovou újmou žalobce
coby následkem byla přerušena tím, že žalobce s ostatními zákonnými dědici
uzavřel dědickou dohodu, která – bez ohledu na jednání žalovaného – mu
způsobila škodu.
Ani dovolací soud s tímto právním názorem odvolacího soudu nemůže souhlasit.
Škodou v daném případě je ušlý zisk, spočívající v tom, že závětí povolanému
dědici se nedostalo dědictví pro vady závěti, takže mu ušel majetkový přínos v
hodnotě dědictví a nezvětšil se tak jeho majetkový stav, ačkoliv na základě
závěti to bylo možno důvodně očekávat (srov. např. rozhodnutí NS ČR ze dne 25.
2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001). Je-li v důsledku neplatnosti závěti závětní
dědic z dědického práva po zůstaviteli zcela vyloučen, výše jeho škody je dána
hodnotou dědictví, o něž přišel. V případě, že dědil po zůstaviteli jako jeden
z jeho zákonných dědiců, je jeho majetkovou újmou způsobenou neplatnou závětí
rozdíl mezi tím, co by jako závětní dědic získal v případě platné závěti, a
tím, co skutečně z dědictví získal jako dědic ze zákona. Obsah dědické dohody
jakožto výsledek dědického řízení může mít význam pouze z hlediska výše škody.
Avšak v případě, že se poškozenému jakožto zákonnému dědici nedostalo na
základě uzavřené dědické dohody ani tolik, co činí jeho zákonný dědický podíl,
není obsah dědické dohody rozhodující. V takovém případě je jeho majetkovou
újmou rozdíl mezi hodnotou toho, co by získal jako závětní dědic podle platné
závěti, a hodnotou jeho podílu z dědictví, jež by mu jako zákonnému dědici
podle zákona náležela, a to bez ohledu na to, zda se mu podle dohody, kterou
uzavřel s ostatními dědici, dostalo méně. Pouze v tomto smyslu lze hodnotit
obsah dědické dohody.
Dovodil-li odvolací soud, že uzavřením dohody o vypořádání dědictví došlo k
přerušení příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného při sepisu závěti
zůstavitele a majetkovou újmou žalobce jakožto závětního dědice, je jeho
rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nesprávné. Okolnost, jež
přerušuje příčinnou souvislost, musí totiž působit jako samostatná příčina
vzniku téže újmy a musí být způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal
působením původní příčiny, tedy nikoliv souběžně s ní. Příčinou majetkové újmy
způsobené neplatnou závětí závětnímu dědici nemůže proto být okolnost, že dědil
po zůstaviteli z jiného důvodu a zda a jakým způsobem se následně vypořádal s
ostatními dědici v dědickém řízení. Je tedy zřejmé, že příčinou toho, proč
žalobce nedědil podle odkazu v závěti, není obsah dohody, již žalobce uzavřel v
dědickém řízení s ostatními zákonnými dědici.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn,
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu