25 Cdo 657/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) městu H. K., 2) T. s.
H. K., p. o., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 8 C 33/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2005, č. j. 21 Co 400/2005-111, ve
spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 17. října 2005, č. j. 21 Co
400/2005-118 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
částku 95.625,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním
poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti prvního žalovaného zaplatit
žalobkyni částku 31.875,- Kč, se odmítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví v celkové výši 127.500,- Kč,
která jí vznikla následkem pádu na namrzlé, řádně neošetřené komunikaci v
parku, a to na prvním žalovaném jako vlastníkovi předmětné komunikace a na
druhém žalovaném, který je podle jejího názoru povinen o komunikaci pečovat.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 8 C
33/2004-70, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
31.875,- Kč, co do částky 95.625,- Kč žalobu proti němu zamítl, proti druhému
žalovanému zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně dne 25. 2. 2002 cca v 6.00 hod. při cestě do zaměstnání
upadla na namrzlé a zasněžené veřejně přístupné účelové komunikaci v parku na
S. n. v H. K. a utrpěla tříštivé zlomeniny nohy, které byly léčeny operativně.
Uvedeného dne začalo sněžit v 5.50 hod. a v době úrazu žalobkyně byla
komunikace pokryta slabou vrstvou sněhu, místy byla i zamrzlá louže. Vzhledem k
tomu, že k úrazu došlo na účelové komunikaci, soud posoudil uplatněný nárok
podle ust. § 420 obč. zák. Uvedl, že ze skutečnosti, že během 10 – 15 min.
nebyl zabezpečen úklid komunikace, nelze dovozovat porušení tzv. obecné
prevenční povinnosti prvního žalovaného (§ 415 obč. zák.). Předmětná komunikace
však již po několik dní předtím byla pokryta náledím a první žalovaný neučinil
přiměřená opatření způsobilá snížit možnost úrazu chodců na namrzlé komunikaci
(např. ošetřením povrchu, upozorněním, že komunikace není ošetřována), a proto
odpovídá jako vlastník veřejně přístupné účelové komunikace za vzniklou škodu z
důvodu porušení svých prevenčních povinností. Vzhledem k tomu, že obecná
prevenční povinnost ukládá každému chovat se natolik opatrně, aby nevznikla
škoda na zdraví, byla i sama žalobkyně povinna počínat si v souladu s ust. §
415 obč. zák. Pokud věděla o zvýšeném nebezpečí uklouznutí či pádu na sněhem a
ledem pokryté komunikaci a nepřizpůsobila rychlost a způsob chůze reálně
hrozícímu nebezpečí, porušila i ona obecnou prevenční povinnost, neboť riziko
úrazu mohla eliminovat zvýšenou opatrností při chůzi. Soud proto uzavřel, že
žalobkyně se na vzniku škody podílela větší měrou než první žalovaný, a
stanovil rozsah jejího spoluzavinění na ¾. Žalovanému proto uložil
povinnost zaplatit žalobkyni ¼ z celkové náhrady bolestného a z náhrady
za ztrátu na výdělku (z částek 74.400,- Kč a 53.100,- Kč). Protože druhý
žalovaný není ze smlouvy ani ze zákona povinen pečovat o účelovou komunikaci,
žalobu proti němu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 21 Co 400/2005-111, ve spojení s
doplňujícím usnesením ze dne 17. 10. 2005, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném zamítavém výroku změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni 95.625,- Kč, ve výroku o jeho povinnosti zaplatit částku ve výši
31.875,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací
soud řízení doplnil zopakováním důkazu výpovědí žalobkyně a svědka Ing. P. R. a
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je dána odpovědnost prvního
žalovaného za škodu vzniklou na zdraví žalobkyně, neboť žalovaný jako vlastník
předmětné komunikace porušil prevenční povinnost, když veřejně přístupnou
komunikaci neošetřil od následků povětrnostní situace trvající delší dobu a ani
neučinil žádná opatření k tomu, aby zamezil veřejnosti v přístupu na tuto
komunikaci; neprovedl tedy žádná opatření zamezující či snižující možnost
vzniku škody. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně
ohledně spoluzavinění poškozené, neboť pro závěry o tom, že nepřizpůsobila
rychlost a způsob chůze reálně hrozícímu nebezpečí, nejsou ve spise žádné
podklady, když při pádu ji nikdo neviděl a o způsobu její chůze nebyl proveden
žádný důkaz. Navíc důkazní břemeno k prokázání spoluzavinění žalobkyně tíží
žalovaného a nikoliv poškozenou.
Proti tomuto rozsudku podal první žalovaný dovolání, které odůvodňuje
nesprávným právním posouzením jeho odpovědnosti a spoluzavinění žalobkyně.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušil obecnou prevenční povinnost
zakotvenou v § 415 obč. zák., a namítá, že toto ustanovení nelze na daný případ
aplikovat, neboť odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti
komunikace upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který
obsahuje speciální úpravu, která má ve vztahu k obecné úpravě obsažené v
občanském zákoníku přednost. Tento zákon upravuje odpovědnost a povinnosti
údržby pro vlastníky dálnic, silnic I., II., III. třídy a místních komunikací,
a protože nestanoví odpovědnost vlastníků účelových komunikací za závady ve
schůdnosti, nelze podle názoru dovolatele jejich odpovědnost vyvozovat z
obecného předpisu. Poukazuje na to, že ani prováděcí vyhláška č. 104/1997 Sb. k
zákonu o pozemních komunikacích neukládá povinnosti vlastníkům účelových
komunikací zmírňovat závady ve schůdnosti v zimním období nebo na tyto závady
upozornit, právě na rozdíl od vlastníků místních komunikací, kteří provádějí
údržbu silnic v zimním období na základě plánu zimní údržby. Je přesvědčen, že
v případě účelových komunikací jejich vlastník žádnou povinnost k zimní údržbě
nemá. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na jeho straně leží důkazní
břemeno k prokázání spoluzavinění poškozené, a s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 732/1998 uvádí, že nemůže podat „negativní
důkaz“ o tom, že žalobkyně nepřizpůsobila svou chůzi stavu a povaze komunikace.
Poukazuje na to, že počasí stejného charakteru převládalo již několik dní před
úrazem žalobkyně, takže povětrnostní podmínky a z nich vyplývající následky pro
stav komunikace jí proto musely být známy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a pokud
směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, je podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Pokud jde o odpovědnost prvního žalovaného coby vlastníka účelové komunikace za
škodu vzniklou na zdraví žalobkyně, rozhodnutí odvolacího soudu (a ostatně i
soudu prvního stupně) spočívá na správném právním názoru, že tato odpovědnost
se řídí obecným právním předpisem, kterým je občanský zákoník, konkrétně jeho
§ 420. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, upravující odpovědnost
vlastníků (správců) komunikací za škodu, je ve vztahu k § 420 obč. zák.
speciálním předpisem. Tím, že v tomto zákoně není upravena objektivní
odpovědnost žalovaného jako vlastníka veřejné účelové komunikace za škodu
způsobenou závadou ve schůdnosti, však není vyloučena jeho obecná odpovědnost
za porušení právní povinnosti. Zákon o pozemních komunikacích upravuje totiž
jen objektivní odpovědnost za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti
či ve schůdnosti na některých – tam vyjmenovaných komunikacích, a nikoliv
obecnou odpovědnost za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s porušením
právní povinnosti. Rovněž v případě, že by škoda vznikla nikoliv v důsledku
konkrétní závady ve sjízdnosti, za níž podle silničního zákona určitý subjekt
odpovídá, nýbrž v důsledku porušení některé z jeho právních povinností,
posuzovala by se jeho odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák.
Odpovědnost za škodu vzniklou uživateli účelové komunikace se posuzuje podle
občanského zákoníku, jak ostatně i za předchozí právní úpravy dovodila
judikatura (rozsudek 1 Cz 61/1988, na něž odkázal soud prvního stupně), a za
účinnosti nynější právní úpravy pak dovolací soud např. ve svém rozhodnutí ze
dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005. Základ odpovědnosti prvního
žalovaného za škodu na zdraví žalobkyně dovodil tedy odvolací soud správně z
ust. § 420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti prvního žalovaného při
zimní údržbě komunikace ve smyslu § 415 obč. zák., a v tomto směru mu nelze
vytknout pochybení při právním posouzení věci. Porušení prevenční povinnosti
žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší v parku,
nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění
následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by
totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit, nehledě k tomu, že – jak vyplývá z
výsledků řízení – cesta nebyla proti náledí řádně ošetřena delší dobu než jen
kritického dne ráno, přestože v předchozích dnech bylo mrazivé počasí se slabým
sněžením.
Avšak v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána
odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody
a protiprávním jednáním škůdce. Ustanovení § 415 obč. zák. ukládá povinnost
každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu
ke vzniku škody, a platí tedy i pro chování poškozeného. Obecná prevenční
povinnost se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, tedy i na
toho, komu riziko vzniku škody hrozí. Porušení prevenční povinnosti samotným
poškozeným může zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody (§ 441 obč. zák.),
neboť je povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a to nejen ve
vztahu k ostatním, ale i vůči sobě samému. Každý je podle § 415 obč. zák.
povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke
konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně
posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku
škod na životě, zdraví či majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto
obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a je-li toto jednání
jednou z příčin vzniku škody na jeho straně, nese svou škodu poměrně ve smyslu
§ 441 obč. zák. Stejně jako u škůdce tak i u poškozeného přichází v úvahu
takové jednání, jež bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody.
Odvolací soud spoluodpovědnost poškozené za škodu vzniklou na jejím zdraví
vyloučil v podstatě tím, že první žalovaný nesplnil svou důkazní povinnost
ohledně skutečností, zakládajících porušení prevenční povinnosti žalobkyně,
konkrétně ohledně rychlosti a způsobu její chůze.
Podle § 120 odst. 1, věty první o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Podle § 120 odst. 3, věty druhé o. s. ř. neoznačí-li
účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Nelze přisvědčit námitce v dovolání, že žalobkyně měla důkazní povinnost v
uvedeném směru. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které
konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená
právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Nesplnění této povinnosti
stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Povinností
soudu ovšem je vycházet z důkazů, které byly provedeny, a při jejich hodnocení
ve smyslu § 132 o. s. ř. přihlížet pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a zjištěný skutkový stav posoudit po
právní stránce (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Takové právní posouzení zahrnuje i
posouzení skutečností významných z hlediska případného spoluzavinění škody
poškozeným. Vyjdou-li takové skutečnosti v řízení najevo, jak tomu bylo v
posuzovaném případě podle popisu skutkových okolností, zejména ve výpovědi
žalobkyně a svědka Ing. R., pak je nelze přehlížet a soud s nimi zachází jako
se zjištěným skutkovým stavem, který právně posuzuje.
Míru spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody na zdraví následkem pádu při
chůzi na cestě v parku při náledí, v šeru a za nepříznivých povětrnostních
podmínek bylo třeba zvážit z hlediska možnosti chodce předejít riziku vzniku
škody na zdraví v daném místě a čase a přizpůsobit svou cestu okolnostem, jež
mohl předvídat (§ 415 obč. zák.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobkyně uklouzla v časných ranních
hodinách při pravidelné cestě do zaměstnání, kdy si krátila cestu chůzí po
účelové komunikaci přes park. V době úrazu byla snížená viditelnost, padal sníh
a nepříznivé klimatické podmínky trvaly již několik dní. Žalobkyně znala místní
podmínky, chodila tudy několik let, cesta v parku nebývala pravidelně
ošetřována (od vlivů povětrnostních podmínek). Tím, že nevyužila místní
komunikaci kolem parku a zvolila raději průchod parkem, zjevně si nepočínala
tak, aby předešla možnému úrazu. Je tedy zřejmé, že k porušení prevenčních
povinností v daném případě došlo též na straně poškozené, která svým jednáním
přispěla – a to nikoliv jen nepatrně – ke vzniku škody na svém zdraví.
Ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, není z hlediska
důvodů uplatněných v dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) rozhodnutí
odvolacího soudu správné, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
tomto výroku a v závislých výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam; podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod, spočívající v nesprávném
právním posouzení odpovědnosti prvního žalovaného za škodu podle § 420 obč.
zák., nebyl uplatněn důvodně, tím méně může být tato otázka zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Protože není důvodu pro závěr, že by
rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, mělo po právní stránce zásadní
význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu
odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2008
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu