25 Cdo 895/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně G. P., zastoupené advokátkou, proti žalované G. P., a. s., o
102.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn.
8 C 120/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140,
I. Dovolání žalované, pokud směřuje do části výroku rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2007, č.j. 18 Co
223/2007-140, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se
žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni 12.797,- Kč s příslušenstvím, se
odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
24. října 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost uhradit
žalobkyni 38.392,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
a soudním poplatku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala zaplacení 102.378,- Kč s
příslušenstvím představujících nevyplacenou část (40 %) jednorázového
odškodnění náležejícího jí jako pozůstalé manželce D. P., který utrpěl smrtelný
úraz při dopravní nehodě dne 12. 3. 2005. Dále se domáhala náhrady účelně
vynaložených nákladů ve výši 960,- Kč.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č.j. 8 C 120/2006-116,
uložil žalované pojišťovně povinnost zaplatit žalobkyni 38.392,- Kč s
příslušenstvím a ohledně částky 63.986,- Kč žalobu zamítl; dále žalované uložil
zaplatit žalobkyni 960,- Kč odpovídajících účelně vynaloženým nákladům s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že dne 12. 3. 2005 J. K., který řídil vozidlo bez řidičského
oprávnění a pod vlivem alkoholu, zavinil dopravní nehodu, při níž byl usmrcen
manžel žalobkyně D. P., který nasedl do vozidla rovněž pod vlivem alkoholu a s
vědomím o podnapilosti řidiče. J. K. byl v souvislosti s touto dopravní nehodou
pravomocně odsouzen a trestním rozsudkem mu byla uložena povinnost uhradit
pozůstalé manželce poškozeného jednorázové odškodnění dle § 444 odst. 3 písm.
a) obč. zák. a náklady pohřbu v plné výši. Soud dospěl k závěru, že poškozený
D. P. porušil obecnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), neboť za zhoršené
sjízdnosti vozovky, sám podnapilý, nasedl do vozidla s vědomím, že řidič je pod
vlivem alkoholu, proto ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák. nese škodu poměrně.
Podíl poškozeného na vzniklé škodě s ohledem na uvedené okolnosti stanovil ve
výši 25 %. Žalovaná, u níž žalobkyně ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č.
168/1999 Sb. uplatnila přímý nárok, snížila s odkazem na § 441 obč. zák. plnění
o 40 %, proto soud shledal žalobou uplatněný nárok opodstatněným ve výši
odpovídající rozdílu (15 %). Ukončení šetření škodní události bylo žalobkyni
oznámeno dopisem ze dne 7. 10. 2005; počínaje 23. 10. 2005 tedy žalobkyni podle
§ 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. vzniká právo na úroky prodlení, nikoli však
ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 tohoto zákona, ale podle nařízení vlády č.
142/1994 Sb.
K odvolání obou stran Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 18 Co 223/2007-140, změnil rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně s J. K. 51.189,- Kč, žalovaná sama je zavázána
k úhradě příslušenství z této částky a co do zbývajících 51.189,- Kč s
příslušenstvím se žaloba zamítá. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, dovodil, že podíl poškozeného D. P. na vzniklé škodě spočíval pouze v
pasivní roli spolujezdce, proto nedbalostní spoluzavinění nemůže představovat
25 % vzniklé škody, a určil, že se poškozený na škodě podílel v rozsahu 20 %.
Povinnost žalované pojišťovny poskytnout plnění podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 168/1999 Sb. a odpovědnost J. K. za vzniklou škodu ve smyslu
ustanovení § 427 odst. 1 obč. zák. soud hodnotil jako solidární závazek.
Stanovení počátku prodlení žalované shledal správným, stejně jako aplikaci
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994
Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), a odůvodňuje je tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká
nesprávné stanovení podílu poškozeného na vzniku škody; v odůvodnění jeho
rozhodnutí zejména postrádá rozbor jednotlivých příčin a míry jejich podílu na
následku, tj. vzniklé škodě. Pochybení spatřuje zejména v tom, že odvolací soud
dospěl k závěru o 20% podílu poškozeného na vzniklé škodě, když, vycházeje
zcela ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, shledal na straně poškozeného
jednak porušení prevenční povinnosti spočívající v tom, že poškozený nastoupil
do vozidla s podnapilým řidičem, a jednak porušení povinnosti připoutat se za
jízdy bezpečnostním pásem, a ve skutkově shodné věci vedené pod sp. zn. 4 C
69/2006 stanovil podíl poškozeného rovněž ve výši 20 %, avšak závěr soudu
prvního stupně o nezapnutých bezpečnostních pásech přitom nepřevzal. Odvolací
soud rovněž pochybil, když o úrocích z prodlení rozhodl dle obecné právní
úpravy, namísto aplikace speciálního ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 168/1999
Sb. Nesprávný je také závěr o dlužnické solidaritě žalované a J. K., když
závazek žalované je založen na pojistné smlouvě a závazek J. K. jako škůdce je
závazkem z odpovědnosti za škodu. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označuje dovolání za nedůvodné. Určení míry
spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě v rozsahu 20 % považuje za
odpovídající, když poškozený se na způsobu jízdy nijak nepodílel, v řízení
nebylo prokázáno, že nebyl připoután bezpečnostním pásem, ani že věděl, že
škůdce není držitelem řidičského oprávnění. Jediné pochybení poškozeného tedy
spočívalo v tom, že usedl do vozidla s podnapilým řidičem. Rozhodnutí
odvolacího soudu lze tedy pokládat za správné, a proto žalobkyně navrhuje, aby
dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky podle § 241 odst. 2 a 4 o. s. ř., je zčásti přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v tomto rozsahu i důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Pokud v posuzované věci soud prvního stupně v odvoláním napadených bodech
výroku rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit 38.392, Kč s
příslušenstvím a ohledně zbývajících 63.986,- Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl, a odvolací soud zavázal žalovanou uhradit společně a nerozdílně s J. K.
51.189,- Kč s příslušenstvím a co do zbývajících 51.189,- Kč žalobu zamítl, byl
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu k žalované
(dovolatelce) po obsahové stránce změněn toliko ohledně 12.797,- Kč s
příslušenstvím. V tomto rozsahu však bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přípustnost dovolání v této části je proto
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání žalované, pokud jím byla napadena měnící část rozsudku odvolacího
soudu, tak bylo podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítnuto.
Ve zbytku, tedy směřuje-li proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu,
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací
soud shledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolací soudu v
otázce posouzení rozsahu spoluzavinění poškozeného.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007,
vydaném ve skutkově shodné věci týkající se pouze jiného žalobce vyslovil
názor, že riziko dopravní nehody při řízení vozu podnapilou osobou při zhoršené
sjízdnosti je natolik vysoké, že přístup spolujezdce, který se rozhodl za
takových podmínek jízdu absolvovat, nelze hodnotit jinak než jako krajně
riskantní. I když rozhodující příčinou škody bylo zcela neodpovědné počínání
řidiče vozu a bez jeho hrubého porušení právních povinností by ke škodnému
následku nedošlo, zásadní podcenění nebezpečnosti situace poškozeným se rovněž
přímo a významnou měrou podílelo na tom, že vedle havárie vozu samotného došlo
i k poranění spolujezdce a ke ztrátě jeho života. Poškozený tím, že vědomě
podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské
schopnosti jsou ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku
škodlivého následku, proto podíl poškozeného na vzniklé škodě je vyšší než jen
20 % a limitně se může blížit až jedné polovině. Závěr odvolacího soudu, který
dovodil, že podíl manžela žalobkyně na vzniklé újmě činí s ohledem na jeho
pasivní roli ve vztahu ke škodnému následku právě 20 %, tak nelze považovat za
správný.
Jelikož byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci shledán
opodstatněným, zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni 38.392,- Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o
nákladech řízení a soudním poplatku, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Námitku dovolatelky ohledně výše úroků z prodlení, resp. aplikace nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., neshledal dovolací soud opodstatněnou, neboť ustanovení
§ 9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. upravuje úrok z prodlení výlučně jako sankci
za nesplnění povinnosti uložené pojistiteli v odst. 3 tohoto ustanovení, tj.
povinnosti provést ve stanovené lhůtě šetření škodní události. O tento případ
se však v dané věci nejedná; předmětem sporu je nárok na výplatu pojistného
plnění, u nějž prodlení pojistitele (žalované) nastává uplynutím 15. dne od
ukončení šetření škodní události (§ 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.), a
protože zákon č. 168/1999 Sb. neobsahuje speciální úpravu pro případ prodlení s
poskytnutím pojistného plnění, nepřichází v úvahu jiný způsob určení výše úroků
z prodlení než aplikace ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č.
142/1994 Sb.
Dovolací soud nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí dodává, že pasivní
solidarita žalované a J. K., jak o ní rozhodl odvolací soud, v dané věci není
možná, neboť ve vztahu žalobkyně k J. K. a k žalované se jedná o dva rozdílné
nároky. Zatímco nárok žalobkyně, pozůstalé manželky poškozeného, za J. K. je
nárokem na náhradu škody (o němž bylo pravomocně rozhodnuto v rámci trestního
řízení), nárok žalobkyně na výplatu pojistného plnění podle § 9 odst. 1 zákona
č. 168/1999 Sb. uplatněný vůči žalované jako pojistiteli je originárním nárokem
na plnění založeným zvláštním právním předpisem (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2008, pod č. 93).
Předpoklady dlužnické solidarity ve smyslu ustanovení § 511 odst. 1 obč. zák.
tedy nejsou splněny, neboť ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. stanoví
solidaritu jako zásadu pouze pro nároky na náhradu škody a nevztahuje se na
nároky na pojistné plnění, pro něž solidarita není stanovena ani jiným právním
předpisem.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu