25 Cdo 1500/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. K., zastoupenému
advokátem, za vedlejší účasti Č. p., a. s., na straně žalovaného, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 262/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince
2005, č. j. 56 Co 609/2005-104, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Karlových Varech mezitímním rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č.
j. 11 C 262/2002-86, rozhodl, že nárok žalobce na odškodnění úrazu ze škodné
události ze dne 1. 12. 2000 je dán co do výše 50 %. Vyšel ze zjištění, že dne
1. 12. 2000 v době kolem 18.50 hod. při řízení osobního automobilu Škoda v
přímém úseku silnice v blízkosti restaurace přehlédl žalovaný chodce – žalobce,
který zde přecházel vozovku mimo označený přechod zleva doprava ve směru jízdy
žalovaného, a srazil jej pravou přední stranou vozidla u pravé krajnice, čímž
mu způsobil zlomeniny obou stehenních kostí. Žalobce byl dlouhodobě
hospitalizován a následně uznán občanem se změněnou pracovní schopností.
Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2002,
č. j. 7 T 76/2001-89, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1 tr. zák. Ze znaleckého posudku obsaženého v trestním spise soud
zjistil, že možnost odvrácení střetu měl jak žalovaný tak žalobce. Žalobce,
který měl po nehodě naměřeno 1,69 promile alkoholu v krvi, přecházel silnici
mimo přechod pro chodce a žalovaný se nedostatečně věnoval řízení osobního
vozu, na přítomnost žalobce ve vozovce nijak nereagoval a nezahájil příslušný
brzdný proces. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 427 a § 441 obč. zák.
s tím, že nelze akceptovat názor žalovaného, že to byl pouze žalobce, kdo
svým jednáním zavinil škodnou událost, a nelze akceptovat ani názor žalobce, že
jeho zavinění je dáno v podstatně nižším rozsahu. Při určení rozsahu
spoluzavinění dle § 441 obč. zák. poukázal soud na to, že žalobce svým jednáním
přispěl ke vzniku škodné události tím, že bez vážného důvodu přecházel
komunikaci mimo vyznačené přechody, které se nacházely v bezprostřední
blízkosti, a že jako účastník silničního provozu požil alkoholické nápoje v
takovém rozsahu, že hladina alkoholu v jeho krvi byla naměřena ve výši 1,69
promile.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 56 Co 609/2005-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok
žalobce na odškodnění úrazu ze škodné události ze dne 1. 12. 2000 je dán do
výše 60%. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
dovodil, že oba účastníci měli v době škodné události postavení účastníků
silničního provozu, žalovaný jako řidič osobního automobilu porušil závažným
způsobem povinnosti stanovené § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/1997 Sb. a
dále povinnost dle § 5 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 99/1989 Sb. tím, že nesledoval
situaci v provozu a nijak nereagoval na chodce, neboť jej ve skutečnosti ani
nezaregistroval. Žalobce rovněž porušil ust. § 7 odst. 1 písm. a) zák. č.
12/1997 Sb. tím, že při přecházení vozovky vůbec nereagoval či nereagoval
přiměřeně na skutečnost, že se z jeho pravé strany přibližuje k němu vozidlo
žalovaného, ačkoli místo střetu bylo přehledné a vozidlo žalovaného bylo
osvětlené a viditelné na dostatečnou vzdálenost. Dle názoru odvolacího soudu
nebylo v daném případě povinností žalobce použít při přecházení vozovky
přechodu pro chodce, neboť ten se nenacházel v blízkosti místa, kde žalobce
přecházel. Odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem dospěl k závěru, že
účast poškozeného na způsobení škody je nižší. Žalobce se bezpochyby nacházel
ve stavu střední opilosti, jeho rozpoznávací schopnosti byly zajisté omezené,
nicméně ze žádných skutečností nevyplývá, že by podnapilost žalobce byla
rozhodujícím činitelem při zvažování jeho účasti na způsobení škody. Jeho účast
spočívala především v porušením povinností chodce jako účastníka silničního
provozu. Uzavřel, že spoluzavinění žalobce je v rozsahu 40 % a odpovědnost
žalovaného je pak 60 %.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel
namítá, že jeho podíl na předmětné nehodě je přeceňován, když její okolnosti
svědčí o vině žalovaného, jehož odpovědnost dle § 427 obč. zák. je objektivní,
a k vyvinění žalovaný neučinil žádný právně relevantní úkon. Zcela přehlédl
žalobce a zachytil ho při posledním kroku na silnici, když již došlapoval na
chodník. Dovozuje, že žalovaný odpovídá za škodu jak dle ust. § 428 obč. zák.,
tak ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák, neboť jako řidič zavinil dopravní
nehodu. Namítá, že zjištění skutečné hladiny alkoholu v jeho krvi v době
dopravní nehody nebylo provedeno, a je přesvědčen, že na nehodě nemá žádný
podíl a že alkohol jeho rozhodovací činnost neovlivnil. Nesouhlasí se závěrem,
že jeho nárok je dán pouze v rozsahu 60 %. Výlučnou vinu na škodné události
připisuje žalovanému, který měl rychlost jízdy přizpůsobit svým schopnostem a
dalším okolnostem. Svým způsobem přecházení vozovky rozhodně neohrozil
žalovaného, mohl jej maximálně omezit, pokud by žalovaný přibrzdil či se mu
vyhnul. Toto omezení je však zanedbatelné a nemůže mít vliv na spoluzavinění.
Za rozhodující považuje, že k nehodě došlo za situace, kdy ho žalovaný zcela
přehlédl a na jeho přítomnost na vozovce nereagoval. Odmítá proto stanovení
svého podílu na škodě ve výši 40% a má za to, že prokázal oprávněnost svého
nároku v plné výši. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalobce, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, v němž nebylo návrhu žalobce vyhověno, se v daném případě řídí dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne
23. 9. 2004, č. j. 11 C 262/2002-41, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 12. 2004, č. j. 56 Co 585/2004-54, bylo rozhodnuto shodně
s následným rozsudkem, tj. že základ nároku žalobce je dán v rozsahu 50%.
Nepřichází proto v úvahu aplikace § 237 odst. 1 písm. b)o. s. ř. Rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byl shledán nárok žalobce v rozsahu 50% důvodným, byl
odvolacím soudem změněn tak, že nárok je co do základu po právu z 60 %.
Rozhodnutí soudů obou stupňů o nedůvodnosti základu nároku jsou tedy v rozsahu
40% souhlasná a dovolání je proto v tomto rozsahu přípustné podle ust. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací
soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje jen takové právní
otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto
označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen
pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 3080, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na
zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatel sám otázku zásadního právního významu nevymezil a ani dovolací
soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným. Odvolací soud správně aplikoval §
427 a § 441 obč. zák., tato ustanovení na nárok uplatněný žalobou plně dopadají.
Škoda byla způsobena provozem dopravního prostředku – osobního automobilu,
jehož provozovatelem je žalovaný, a proto je správná aplikace § 427 obč. zák.,
což ovšem nevylučuje současnou odpovědnost řidiče podle ust. § 420 obč. zák.
Odpovědnost podle § 427 obč. zák. ani podle § 420 odst. 1 obč. zák. nevylučuje
však možnost spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.). Jde o určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry
zavinění každého z nich a u objektivní odpovědnosti se přihlíží k tomu, jak
která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují
se proto i příčiny na straně poškozeného, které vedly ke škodě. V rozsahu, v
jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost
provozovatele, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi jeho
jednáním a skutečnostmi, za něž nese odpovědnost, a totéž platí pro odpovědnost
řidiče podle § 420 obč. zák. Odvolací soud zvažoval příčiny střetu na straně
žalovaného i žalobce a vzal v úvahu, že oba se podíleli na nehodě, když ani
jeden z nich nereagoval na přítomnost druhého na vozovce.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o 40% spoluzavinění poškozeného
ve smyslu ust. § 441 obč. zák., a nikoli o zproštění odpovědnosti provozovatele
dle ust. § 428 obč. zák. či o vyvinění řidiče (§ 420 odst. 3 obč. zák.), jak
mylně dovozuje dovolatel.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže
zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných,
obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. Z hlediska aplikace § 427 a § 441 obč. zák. na daný
skutkový stav nelze odvolacímu soudu vytýkat žádné pochybení a z hlediska
stanoveného rozsahu odpovědnosti žalovaného nemá rozhodnutí odvolací soudu
obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů, neboť je založeno na skutkově
jedinečném základě. Stanovení poměru, v němž se na vzniku škody podílelo
jednání poškozeného, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; zobecnění,
tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je
zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy skutkové
okolnosti jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze
považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek
odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně
významný.
Namítá-li dovolatel nesprávný závěr o množství alkoholu v jeho krvi v době
dopravní nehody, napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu. Tato
námitka směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu věci a nikoliv proti řešení
otázky právní (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně může být otázkou zásadního
právního významu. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť posuzoval
důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu; o všech
dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve
svém konečném rozsudku (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst.
1 věta před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu