25 Cdo 1483/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Ing. S. S. a b) J. S., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Rybářem,
advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému T. R.,
zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III,
Politických vězňů 98, o odstranění stavby a vyklizení nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 927/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 26 Co
293/2010-281, ve znění usnesení ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 26 Co
293/2010-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3870,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Rybáře, advokáta se sídlem v Kolíně
IV, Politických vězňů 27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kolíně poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek zrušen
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 26 Co 379,
380/2008-187, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 16.
prosince 2009, č. j. 13 C 927/2003-260, ve znění opravného usnesení ze dne 20.
dubna 2010, č. j. 13 C 927/2003-275, uložil žalovanému povinnost odstranit na
jižní hranici stavební parcely č. v katastrálním území Zibohlavy betonovou
opěrnou zeď, odstranit zeminu v rozsahu popsaném ve výroku, a dále odstranit
zeminu mezi severní obvodovou zdí domu čp. a betonovou opěrnou zdí, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaný provedl na svých
nemovitostech stavební úpravy (přístavbu prádelny, kůlny a garáže, úpravu
opěrných zdí a dvora), v jejichž důsledku dochází k vlhnutí nemovitosti
žalobců. Stavbou kůlny, vybudováním opěrné zdi a neexistencí odtokových rour v
betonové podezdívce dochází k porušení přirozeného odtoku srážkových vod a k
jejich soustředění do žlabu mezi pozemky účastníků a k propouštění vody pod
základy domu žalovaných, což může při dlouhodobém působení vody vyvolat
deformaci základové spáry a pokles základů, v budoucnu i trhliny v obvodovém
zdivu a ztrátu stability obvodového zdiva. Severní stěna nemovitosti č. žalobců
není řádně odizolována proti zemní vlhkosti, to je pouze jedním z důvodů
vlhnutí nemovitosti. Stavební úpravy provedené žalovaným sice v současné době
bezprostředně majetek žalobců neohrožují, avšak vyvolávají nebezpečí pro
nemovitost žalobců spočívající v hromadění zvýšené vlhkosti, která se vsakuje
pod základy a obvodové zdi jejich domu. Odstranění opěrné zdi a části navezené
zeminy povede ke zlepšení vlhkostních poměrů v obvodovém zdivu domu žalobců,
obvodová zeď také brání v provádění stavebních prací na nemovitosti žalobců,
nemá žádné základy a při odstranění navážky ze dna koryta hrozí její zborcení a
ohrožení nemovitosti žalobců. Znalec navrhl odstranění této opěrné zdi a
vytvoření prostoru o šíři cca 1,5 m mezi stavbami účastníků, aby žalobci mohli
provádět nutnou údržbu své severní zdi. Soud věc posoudil podle § 126, § 127
odst. 1 a § 417 odst. 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že vybudováním opěrné zdi
a terénními úpravami již došlo a v budoucnu by dále docházelo ke vzniku škody
na majetku žalobců, proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2010, č.
j. 26 Co 293/2010-281, ve znění opravného usnesení ze dne 24. listopadu 2010,
č. j. 26 Co 293/2010-287, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování dokazování se odvolací soud
ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Dům žalobců
sousedí severní zdí s jižní stranou pozemku žalovaného. Ze závěrů znaleckého
posudku Ing. Levého jednoznačně vyplývá, že stavební činností žalovaného a
terénními úpravami na jeho pozemku došlo k porušení odtoku srážkových vod a k
prosakování vody do základů a obvodové zdi domu žalobců, což může vést ke
ztrátě stability domu. Není podstatné, zda opěrná zeď přesahuje na pozemek
žalobců a ani otázka umístění okna kuchyně žalobců, protože to nijak nesouvisí
s vážným ohrožením nemovitosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že dům žalobců je vážně ohrožen a navrhované stavební úpravy
jsou vhodným a přiměřeným opatřením k odvrácení hrozící škody ve smyslu § 417
odst. 2 obč. zák. Námitku žalovaného, že mezi účastníky byl uzavřen ohledně
předmětných úprav správní smír, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť
ujednání účastníků dne 17. 10. 2000 před Městským úřadem v Kolíně nesplňuje
náležitosti správního smíru podle ust. § 48 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení, a nedošlo k jeho schválení správním orgánem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně § 237 odst. 1 písm. c) a odst.
3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.
s. ř. Namítá, že odvodňovací příkop v byl vybudován na základě jednání
Městského úřadu v Kolíně ze dne 17. 10. 2000, žalobci tehdy akceptovali
existenci opěrné zídky nad odvodňovacím příkopem i zbudování plotu nad zídkou a
toto ujednání zachycené v protokolu Městského úřadu v Kolíně má charakter
správního smíru podle § 48 tehdy platného správního řádu. Jako právní otázku
zásadního významu dovolatel vymezuje otázku, zda správní smír zavazuje
účastníky i v soukromoprávních vztazích. Dovozuje, že pokud účastníci v
minulosti učinili úpravy podle tohoto smíru, nelze ho nyní činit odpovědným za
to, že z jeho činnosti vznikla vlhkost v domě žalobců. Uvádí, že pro rozhodnutí
je zcela bez významu, zda opěrná zeď přesahuje jeho pozemek o 0,09 m nebo 0,13
m, a je otázkou zásadního právního významu, zda bagatelní přesah hraničního
oplocení oproti geometrem vyměřené hranici je z hlediska vlastnictví významný a
zda je možno takovouto hranici vymezit i jinak, než oproti skutečnému průběhu
hranice. Nesouhlasí s názorem znalce Ing. Levého, že příkop znemožňuje
provádění stavebních prací, a uvádí možnosti, jak lze podle jeho názoru
udržovací práce provést, a konstatuje různé metody odstranění zemní vlhkosti
uvedené v odborné publikaci. Dovozuje, že příčinou vlhkosti domu žalobců není
jeho činnost, ale umístění domu pod skalou a jeho stavební založení v
minulosti, není proto dána příčinná souvislost mezi vlhnutím domu žalobců a
jeho činností, nelze mu proto uložit, aby závadný stav domu žalobců odstranil.
Další zásadní význam spatřuje žalovaný v posouzení, zda může být opatření podle
§ 417 odst. 2 obč. zák. uloženo tomu, z jehož jednání újma nevznikla. Namítá,
že ohrožení spočívající podle znalce v podmáčení a poklesech základů domu není
reálné, neboť dům žalobců je založen na skalnatém podloží, závěr znalce je
neodborný a nepodložený a není z oboru statiky staveb. Tím, že soudy založily
své rozhodnutí na tomto posudku, zatížily řízení vadou podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že nejsou splněny podmínky pro
uložení opatření podle § 417 odst. 2 obč. zák., stavba žalobců není vážně
ohrožena, neboť vlhkost zdiva není ohrožením samotným a pokles zdiva vzhledem
ke skalnatému podloží nehrozí, vlhkost domu vznikla před terénními úpravami,
jež provedl. Otázku zásadního významu spatřuje v posouzení, zda uzavřený
správní smír vylučuje odpovědnost žalovaného podle § 417 odst. 2 obč. zák.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatel zeminou ze svého pozemku
zasypal obvodovou zeď jejich domu a zlikvidoval proluku sloužící k větrání
zdiva, znemožnil jim tím údržbu nemovitosti a způsobil vlhnutí jejich domu. O
správní smír mezi nimi nešlo, městský úřad pouze do protokolu zachytil
existenci odvodňovacího příkopu. Úvahy ohledně vymezení hranic pozemků nejsou
pro posouzení věci potřebné a dovolatel účelově zkresluje a převrací skutečný,
dokazováním zjištěný stav věci i závěry znalce. Znalecké posudky jednoznačně
uvádí, že příčinou vlhnutí domu žalobců je zvýšení terénu navážkou,
nedostatečné provětrávání koridoru mezi stěnou domu žalobců a opěrnou zdí a
prosakování srážkové vody nasypanou zeminou. Proto je bezpředmětná i otázka,
zda může být opatření podle § 417 odst. 2 obč. zák. uloženo tomu, z jehož
jednání újma nevznikla. Žalobci navrhli, aby dovolání žalovaného jako zjevně
bezdůvodné bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Pro posouzení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je rozhodné, zda odlišné rozhodnutí
soudu prvního stupně po zrušení původního rozsudku v odvolacím řízení je
důsledkem vázanosti právním názorem soudu odvolacího vysloveným ve zrušovacím
usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je rozhodnutí soudu prvního
stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze
závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor
odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci.
Právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je
názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být
aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen; za právní názor nelze
považovat pokyny k doplnění dokazování, jestliže je rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v
Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, pod č. 16, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 216/2009, jež je veřejnosti
k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Soud prvního stupně rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu, rozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku, nikoli však
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho
zrušujícím usnesení ze dne 25. 3. 2009, č. j. 26 Co 379, 380/2008-187. Jak
totiž vyplývá z uvedeného usnesení odvolacího soudu, zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně byl zrušen z důvodu, že soud prvního stupně nepostupoval v
souladu s ust. § 127 odst. 1 o. s. ř. a posoudil sám skutečnosti, k nimž je
třeba odborných znalostí. Rozsudek soudu prvního stupně tedy byl zrušen v
důsledku vady řízení. Přípustnost dovolání v dané věci tak není založena ust. §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a řídí se podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 se nepřihlíží.
Otázka předložená dovolatelem k přezkumu, zda správní smír zavazuje i účastníky
občanskoprávních vztahů a vylučuje odpovědnost žalovaného podle § 417 odst. 2
obč. zák., nemá v dané věci právní význam. Jak vyplývá z výsledků řízení a z
protokolu sepsaného dne 17. 10. 2000 o jednání před Městským úřadem v Kolíně,
je zde sice zachyceno určité ujednání účastníků, nikoliv však rozhodnutí
správního úřadu, jímž by byl schválen správní smír ve smyslu § 84 zákona č.
71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném ke dni 17. 10. 2000. Vzhledem k
tomu otázka předložená dovolatelem, jež je založena na existenci správního
smíru, který však uzavřen nebyl, je tedy pouze hypotetická, bez reálného vztahu
k dané věci, a není tak právní otázkou zásadního významu podle § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ani další předložená otázka o bagatelním přesahu hraničního oplocení nemá
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., soudy obou
stupňů ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že bagatelní přesah hraničního
oplocení žalovaného na pozemek žalobců není rozhodný. Své rozhodnutí založily
na skutkovém zjištění, že příčinou zvýšeného vlhnutí domu žalobců je vybudovaná
opěrná zeď a navezená zemina k ní. Z hlediska § 417 odst. 2 obč. zák. se
zabývaly okolnostmi, jež znamenají hrozící nebezpečí pro stavbu žalobců, a z
povahy věci je zřejmé, že touto okolností není přesah hraničního oplocení v
řádu centimetrů na pozemek žalobců. Dovolatel nedůvodně namítá, že vyhověním
žalobě se změnilo vymezení hranice mezi pozemky v jeho neprospěch a že se jedná
o nepřípustné vyvlastnění. Jeho vlastnické právo k pozemku v rozsahu, v němž je
zanesen do katastrální mapy, nebylo dotčeno, byla mu pouze uložena povinnost
svůj pozemek na hranici upravit tak, aby bylo zabráněno vzniku škod na
sousedící nemovitosti, neboť předchozí úpravou pozemku na jižní hranici vyvolal
nebezpečí vzniku škody na majetku žalobců.
Otázka, zda může být opatření podle § 417 odst. 2 obč. zák. uloženo tomu, z
jehož jednání újma nevznikla, je otázkou hypotetickou, neboť její podstatou je
skutkový stav prezentovaný dovolatelem, nikoli skutkový stav, jak byl zjištěn v
soudním řízení, který není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (srov. § 237
odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř.) a z něhož vyplývá, že nebezpečí škody
vzniklo z jednání žalovaného. Navíc tato otázka předložená dovolatelem byla
řešena judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 3. 6. 1970, sp. zn.
6 Cz 42/70, uveřejněným pod číslem 3/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Pokud dovolatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku a nesouhlasí se skutkovým
stavem zjištěným soudy nižších stupňů, uplatňuje těmito námitkami dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Užití
tohoto dovolacího důvodu je však výslovně vyloučeno ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.
stejně jako námitky, jež naplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání proti němu tak není podle § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon
(vyjádření) v částce 2.925,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3 a §
8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená dvakrát
o polovinu podle § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky a zvýšená o 30
% podle § 19a této vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč,
tj. celkem 3.225,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % z této
částky podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (645,- Kč), celkem tedy 3.870,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu