USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné SMO PRAHA, s. r. o., „v likvidaci“, se sídlem v Kvítkovicích, Zlínská č. 172, identifikační číslo osoby 27892212, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, proti povinným 1) LInZA - DEVELOPMENT, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Schöfflerova č. 2013/33, identifikační číslo osoby 27122646, a 2) M. L., narozenému dne XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 572/63, pro 4 409 982,42 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu 14 883,67 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 1305/2019, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. 72 Co 439/2021-329, takto:
Dovolání povinných se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 5. listopadu 2021, č. j. 36 EXE 1305/2019-276, doplněným usnesením ze dne 12. ledna 2022, č. j. 36 EXE 1305/2019-298, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce, neboť neshledal důvodnou námitku povinných, že vymáhaná pohledávka zanikla v důsledku uplatněného započtení. Městský soud v Praze k odvolání povinných usnesením ze dne 15. června 2022, č. j. 72 Co 439/2021-329, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že základním předpokladem zániku pohledávek započtením je mimo existence a započitatelnosti pohledávek kompenzační projev vůle, tedy právní úkon směřující k započtení.
Ke kompenzačním projevům povinných ze dne 27. března 2013 a ze dne 15. srpna 2013, kterými uplatňovali svou tvrzenou pohledávku ve výši 3 033 397 Kč (z titulu úroku z prodlení z částky 5 590 000 Kč) k započtení již v nalézacím řízení, nelze přihlížet, neboť by tím došlo v podstatě k přezkumu exekučního titulu, což je v exekučním řízení zásadně nepřípustné. Další úkony směřující k započtení pohledávek (ze dne 11. srpna 2019, 30. srpna 2019, 18. června 2020, resp.
19. června 2020) potom nevyhovují požadavkům na určitost právního úkonu zápočtu, a jsou proto absolutně neplatné. Nadto odvolací soud přisvědčil argumentaci oprávněné, že povinnými započítávané pohledávky nelze považovat za existentní, neboť povinní zjevně nemají právo na úrok z prodlení z peněžité náhrady 5 950 000 Kč za nevydanou projektovou dokumentaci ani právo na úrok z prodlení z částky 31 000 000 Kč, o nichž tvrdí, že je započetli na vymáhanou pohledávku.
Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, v němž uvedli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 1. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 5443/2015, když uvedl, že nelze přihlížet ke kompenzačním projevům povinných, neboť by tím došlo k přezkumu exekučního titulu. Povinní tvrdí, že se nesnaží prolomit účinky pravomocného rozhodnutí, ale pouze poukazují na skutečnost, že z jejich strany byla vznesena námitka započtení a pohledávka oprávněné tak zanikla jiným způsobem než jejím vymožením v rámci exekuce, k čemuž odkazují „na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g), resp. h) o. s. ř., které ve větě první explicitně počítá se situací, kdy vykonatelná pohledávka zanikne po vydání rozhodnutí.“ Dále se měl podle povinných odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, tím, že uvedl, „že se lze ztotožnit s názorem oprávněné o neexistenci pohledávek povinných, resp. se lze ztotožnit s názorem, že pohledávky povinných jsou neurčité a nejisté.“ Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Co se týče námitky povinných, že odvolací soud nepřihlédl k jejich kompenzačním projevům vůle učiněným v době před vydáním exekučního titulu, jimi citované
rozhodnutí není případné, neboť Nejvyšší soud se v něm zabýval situací, kdy povinný provedl jednostranný zápočet pohledávky po nařízení exekuce. Soud v daném rozhodnutí toliko uvedl, že k započtení může dojít i v exekučním řízení, a to bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež je podkladem výkonu rozhodnutí/exekuce, nebo až po jeho vydání. Rozhodnutí odvolacího soudu však není a ani nemůže být s danou judikaturou v rozporu, neboť v nyní řešené věci se odvolací soud kompenzačními projevy povinných provedenými po vydání exekučního titulu řádně zabýval, nepřihlédl pouze k těm učiněným před vydáním exekučního titulu.
Povinní se rovněž mýlí, tvrdí-li dále, že odvolací soud uvedl, že pohledávky povinných jsou neurčité a nejisté. Odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí (navzdory tvrzení povinných) dospěl k odůvodněnému závěru, že tvrzené pohledávky povinných vůbec neexistují. Ani v tomto ohledu tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu není a ani nemůže být v rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, která se zabývá nejistotou a neurčitostí započítávaných pohledávek.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu