28 Cdo 5711/2017-262
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. J.,
zastoupeného JUDr. Miroslavem Ďoubalem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, nám.
Národního odboje 48/1, proti žalovanému S. J., zastoupenému JUDr. Jiřím
Kalousem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, o 101.872 Kč,
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 264/2014, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j.
25 Co 75/2017-221, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 25 Co
75/2017-221, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
žalobci 101.872 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i
státu (výroky III. a IV.). Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení [§
451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), respektive § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“)] vzniklého žalovanému nadužíváním spoluvlastněné
nemovitosti bez právního důvodu od 1. 3. 2013 do 31. 12. 2014. Proti tomuto
nároku, jejž shledal soud po právu, žalovaný v řízení započetl pohledávky na
úhradu poloviny nákladů na údržbu a zachování společné věci, jakož i zaplacené
daně z nemovitých věcí. Pokud jde o řečenou daň, žalobce pohledávku žalovaného
zčásti uznal a v odpovídajícím rozsahu vzal svou žalobu zpět, což vyústilo v
parciální zastavení řízení výrokem I. Ostatní žalovaným specifikované náklady
se pak svým charakterem podle soudu převážně vztahovaly k užívání obytného
objektu a musel je hradit sám uživatel (přenášení těchto výdajů na žalobce by
bylo nemravné). Že by provedenými úpravami došlo ke zhodnocení nemovitosti,
žalovaný navzdory poučení neprokázal. Soud tudíž ke zmíněné kompenzační námitce
nepřihlížel a žalobě vyhověl potud, pokud nebyla žalobcem vzata zpět, jelikož
požadavek žalobce odpovídal znalecky vyčíslené výši majetkového prospěchu na
straně žalovaného.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2017, č. j. 25 Co 75/2017-221,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného (jímž nebyl zpochybněn
výrok I. prvoinstančního rozhodnutí) v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud podrobil
přezkumu skutkové i právní úvahy okresního soudu a shledal je přiléhavými,
přičemž nárok žalobce týkající se období do 31. 12. 2013 posoudil dle § 451 a
násl. obč. zák., zatímco požadavek za užívání společných nemovitostí žalovaným
po 1. 1. 2014 subsumoval § 2991 a násl. o. z. Námitku, již vznesl žalovaný v
podání ze dne 3. 12. 2014, doručeném zástupci žalobce dne 9. 12. 2014, soud
hodnotil dle § 1982 a 1987 o. z., jelikož bylo toto jednostranné právní jednání
uskutečněno po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Právo žalobce na náhradu
poloviny zaplacené daně z nemovitostí za roky 2000 až 2007 pak soud označil za
promlčené, a tedy nekompenzabilní (§ 1987 odst. 1 obč. zák.), přičemž ohledně
částky, jež odpovídala dani za roky 2008 až 2014, vzal žalobce žalobu zpět. U
ostatních pohledávek žalovaného neměl soud za prokázané,
že by byly ke dni provedení zápočtu splatné. Podotkl, že v tomto směru by
žalovaného bylo namístě poučit ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ke zmíněnému poučení však
nepřikročil, jelikož dotčené pohledávky pokládal za nekompenzabilní především z
jiného důvodu, a to pro nejistotu a neurčitost dle § 1987 odst. 2 o. z.
Žalovaným tvrzené opravy nebyly podle žalobce nezbytné a směřovaly pouze ke
zlepšení podmínek bydlení uživatelů nemovitosti, „v daném případě je tedy
otázkou, zda je vůbec nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán, a již proto
se jedná o pohledávku nejistou“, pohledávka „je rovněž neurčitá, a to vzhledem
k účtovaným částkám“. Nejistota a neurčitost (jakož i částečné promlčení)
vylučují kompenzabilitu pohledávky na úhradu pojistného placeného žalovaným za
pojištění nemovitostí, nebylo-li ozřejměno, zda šlo o pojištění staveb či
domácnosti. Důvodně zpochybněn byl též tvrzený nárok na náhradu nákladů „údržby
otopné soustavy“, neboť se dle žalobce jednalo o zajištění topení v domě
výlučně užívaném žalovaným, i tato pohledávka je tudíž nejistou. Co se konečně
týče poloviny částek, které žalovaný dle svých tvrzení vynaložil na údržbu
ploch okolo domu (zahrady), jedná se podle žalobce o běžné náklady, které by
měl nést ten, kdo nemovitosti výlučně užíval (navíc je sporné, zda žalovaný
uvedené obnosy vynaložil), pročež lze také tuto pohledávku označit za nejistou.
Okresní soud si tedy počínal správně, když k námitce započtení nepřihlédl a
žalobě v rozsahu, v němž nebyla vzata zpět, vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž zdůrazňuje, že v
rámci své procesní obrany uplatnit protipohledávky za žalobcem v souhrnné výši
jedné poloviny nákladů vynaložených jím na předmětnou nemovitost (její údržbu,
opravy), tyto své nároky přitom náležitě konkretizoval a vyčíslil. Odvolací
soud nicméně označil pohledávky žalovaného za nejisté a neurčité, a tudíž
nezpůsobilé k započtení dle § 1987 odst. 2 o. z. Tento názor je jednak
překvapivý, neboť nebyl krajským soudem dopředu jakkoli avizován, jednak
nesprávný, neboť žalobce neurčitost či nejistotu započítávaných pohledávek
netvrdil ani neprokazoval. Odvolací soud zcela rezignoval na svou povinnost
odstranit případnou nejistotu o existenci žalovaným započtených pohledávek
řádně vedeným dokazováním, s kompenzační námitkou se nikterak nevypořádal a
svůj úkol si ulehčil jejím paušálním odmítnutím. Nadto nelze přehlédnout, že
případná neplatnost kompenzačního projevu vůle by byla podle § 580
a § 586 o. z. toliko neplatností relativní, soud k ní tudíž nemohl přihlížet,
jelikož se jí žalobce nedovolal. Vedle toho dovolatel namítá, že ustanovení
občanského zákoníku z roku 2012 byla aplikována na všechny jeho pohledávky,
přestože část z nich vznikla před 31. 12. 2013, a podle § 3028 odst. 3 o. z. by
se tedy jejich zánik měl řídit dosavadní právní úpravou.
Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který navrhl jeho zamítnutí, neboť započítávané
pohledávky žalovaného jsou nejen nejisté a neurčité, ale též neexistentní
(náklady vynaložené dovolatelem směřovaly ke zvýšení jeho životního standardu v
užívané nemovitosti či udržování jeho domácnosti, proto není důvodu, aby se na
jejich úhradě podílel žalobce).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu při řešení otázky, podle jakého právního předpisu se posuzuje
způsobilost pohledávky vzniklé před 31. 12. 2013 k započtení.
Odvolací soud pokládal za rozhodující pro aplikaci § 1987 odst. 2 o. z. na
všechny žalovaným započítávané pohledávky skutečnost, že bylo započtení
provedeno po 1. 1. 2014, tedy datu účinnosti nového civilního kodexu. Jak ovšem
Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo
5234/2016, pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3, věty
první, o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z
něhož pohledávka vznikla (fakt, že v citovaném judikátu byla řešena
problematika závazků smluvních, zatímco pohledávky namítané k započtení
žalovaným mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní, nezakládá podle
dovolacího soudu relevantní odlišnost, jež by činila právě uvedený závěr v
řešené věci neaplikovatelným). Použití § 1987 odst. 2 o. z. na ty z tvrzených
pohledávek žalovaného, jež měly vzniknout do 31. 12. 2013, je tedy ve zjevném
rozporu s aktuální judikaturou vykládající § 3028 odst. 3 o. z., a již z tohoto
důvodu nemůže rozhodnutí odvolacího soudu obstát jako správné (dovolání bylo
tedy podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že některé z kompenzovaných pohledávek měly vzniknout až po 1.
1. 2014, pokládá ovšem Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se stručně i k
dovolacím námitkám týkajícím se výkladu § 1987 odst. 2 o. z., jež nejsou
korekcí úsudku o tom, jaký právní předpis aplikovat na řešený spor, náležitě
vypořádány. Předně je třeba dovolateli přitakat v tom směru, že právní jednání,
jímž by byla k započtení namítnuta pohledávka nekompenzabilní dle § 1987 odst.
2 o. z., by mohlo být stiženo toliko neplatností relativní
[k tomu viz Jäger, M. Zánik závazků započtením: současný právní stav a změny v
novém soukromém právu. Praha: Linde, 2013. s. 284, Šilhán, J. In: Hulmák, M. a
kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář.
1. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2014. s. 1118, a Výtisk, M. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 1997],
ledaže by zde byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo
vypočtené v § 588 o. z., jež však odvolací soud nepředestřel.
Pokud jde pak o výklad kritérií jistoty a určitosti pohledávek, jimiž zákon č.
89/2012 Sb. nově podmiňuje jejich kompenzabilitu, je třeba uvést, že dřívější
právní úprava započtení s těmito koncepty nepracovala, přičemž zákonodárce v
důvodové zprávě k novému civilnímu kodexu na osvětlení popsané změny nenabídl
než poznámku, že „započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek
zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů“ a že pravidlo
vylučující započtení pohledávek neurčitých a nejistých je v souladu se
„standardními úpravami“. Toto zdůvodnění skýtá exegezi § 1987 odst. 2 o. z. jen
velmi malou oporu. Důvodová zpráva by mohla být nápomocnou alespoň potud, pokud
zdůrazňuje, že do českého právního řádu nebylo převzato podmínění
započitatelnosti pohledávky její likviditou. Z dané pasáže nicméně vyplývá, že
tvůrci osnovy občanského zákoníku zmíněný pojem patrně spojovali s rozdílem
mezi nominální a skutečnou hodnotou pohledávky, a připisovali mu tedy poněkud
jiný význam než dřívější právní věda československá [jež likviditu vázala na
snadnou dokazatelnost započítávané pohledávky co do důvodu i rozsahu, srovnej
např. Sedláček, J. Obligační právo I. Praha: Wolters Kluwer, 2010 (pův. 1933).
s. 234, a Nýdl, B. Kompensace v československém civilním právu procesním:
procesuální studie. Praha: Nákladem Knihovny Sborníku věd právních a státních,
1937. s. 42 a násl., viz též Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského II.
Praha: Wolters Kluwer, 2011 (pův. 1946). s. 115] či jurisprudence zahraniční,
včetně právní vědy francouzské, v níž se za likvidní pokládají právě
pohledávky, jež jsou jisté a jejichž výše je určitá [viz např. Weill, A.,
Terré, F. Droit Civil. Les Obligations. Quatri?me édition. Paris: Dalloz, 1986.
s. 1023,
a Légier, G. Droit Civil. Les Obligations. 18e édition. Paris: Dalloz, 2005. s.
197; francouzský právní řád, jemuž je podmínění kompenzability pohledávek
jejich jistotou, respektive likviditou vlastní (srovnej čl. 1347-1
francouzského občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2016), by se mohl
jevit přirozeným inspiračním zdrojem pro výklad sporného § 1987 odst. 2 o. z.,
dovolací soud se nicméně domnívá, že přenositelnost úvah vyslovených na téma
kompenzability nelikvidních pohledávek v kontextu francouzského práva do poměrů
českého práva je omezená, jelikož právní řád Francouzské republiky institut
započtení koncipuje podstatně odlišně, jak dokládá již existence zdejšímu právu
neznámého rozdílu mezi započtením zákonným (compensation légale) a započtením
soudním (compensation judiciaire, srovnej např. Jourdan, L. La compensation:
consécrations et interrogations. Journal des Sociétés, 2016, č. 144, s. 32–34),
který je navíc právě z hlediska významu podmínky likvidity kruciální (viz čl.
1348 francouzského občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2016)].
Požadavek likvidity je coby předpoklad způsobilosti pohledávky k započtení
odedávna ospravedlňován ochranou věřitele, který nemá být při vymáhání svého
práva nadmíru zdržován vznášením námitek započtení obtížně prokazatelných
vzájemných pohledávek ze strany dlužníka [srovnej Arndts, K. L. Učební kniha
pandekt II. Praha: Wolters Kluwer, 2010 (pův. 1886). s. 143]. Toto hledisko
současně prostupuje i moderní kodifikační projekty na poli soukromého práva,
pročež je jím zdůvodněna kupříkladu norma limitující započítávání nejistých
pohledávek obsažená v čl. III. – 6:103 Návrhu společného referenčního rámce
[Bar, Ch. von, Clive, E. Principles, definitions and model rules of European
private law: draft common frame of reference (DCFR). Volume 2. Munich: Sellier.
European Law Publishers, 2009, s. 1121; tezi, dle níž by pravidlo o vyloučení
započtení nejistých a neurčitých pohledávek obsažené v § 1987 odst. 2 o. z.
mělo být interpretováno ve vazbě na evropské kodifikační návrhy, viz v
Pelikánová, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl.
Praha: ASPI, 2009. s. 357].
V právních řádech německém [Feldmann, B. von. In: Heinrichs, H. et al.
Münchener Kommentar zum Bürgerliches Gesetzbuch. Band 2. Schuldrecht,
Allgemeiner Teil (§ 241–432). 3. Aufl. München: C. H. Beck, 1994. s. 1505, a
Palandt, O. Bürgerliches Gesetzbuch. 66. Aufl. München: C. H. Beck, 2007. s.
577] i rakouském [Dullinger, S. In: Achatz, M. et al. Kommentar zum Allgemeinen
bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. § 1175 bis 1502 ABGB. Dritte, neubearbeitete
und erweiterte Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung,
2002. s. 500, a Griss, I. In: Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R.
Kurzkommentar zum ABGB. Zweite, überarbeitete und erweiterte Aufl. Wien:
Springer, 2007. s. 1705] je likvidita coby hmotněprávní podmínka započtení v
zásadě odmítána proto, že je tamější procesní právo s to reagovat na problém
zdržování občanského soudního řízení neúčelným započítáváním obtížně
prokazatelných protipohledávek specifickými procesními nástroji (viz Peters,
E., Musielak, H.-J. In: Lüke, G., Walchshöfer, A. Münchener Kommentar zur
Zivilprozeßordnung. Band 1. München: C. H. Beck, 1992. s. 1030 a s. 1866, jakož
i Kodek, G. E., Mayr, P. G. Zivilprozessrecht. Wien: Facultas, 2011. s. 221–
222). Nemá-li český právní řád procesněprávních instrumentů, jimiž by se tomuto
obstruování mohl bránit (efektivními nástroji v uvedeném směru nejsou
koncentrace řízení v prvním stupni ani princip neúplné apelace, k tomu viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn.
26 Cdo 2783/2016, ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017, a ze dne 29. 5.
2018, sp. zn. 23 Cdo 4972/2017), je možné normu zakotvenou v § 1987 odst. 2 o.
z. použít ke kompenzaci zmíněného nedostatku.
Aniž by dovolací soud mínil dotčené normě zcela upřít uplatnění mimo soudní
řízení a aniž by popíral závěr, že nejistota a neurčitost pohledávky může být
vyvolána též jinými faktory než obtížnou dokazatelností [blíže viz Šilhán, J.
In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–
2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1145–1146], dospívá tedy k
závěru, že v kontextu civilního procesu by měl být smysl § 1987 odst. 2 o. z.
spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné
pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových.
Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98, věty druhé, o. s.
ř. s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky
nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné
konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost
(nikoli nepodobné řešení srovnej v čl. 6:136 nizozemského občanského zákoníku).
Současně však nelze daný nástroj aplikovat způsobem, který by žalovaného zcela
zbavoval námitky započtení jako zákonem předvídané procesní obrany. V tomto
světle se postup odvolacího soudu při nakládání s § 1987 odst. 2 o. z. v řešené
věci jeví poněkud excesivním. Nebylo by správné, aby na základě citovaného
ustanovení mohl soud odhlédnout od jakékoli vzájemné pohledávky žalovaného
dlužníka, pokud proti ní žalující věřitel uplatní racionální argumentaci, neboť
tím není řízení o žalobou uplatněné pohledávce bez dalšího zdržováno. Za
nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. není pohledávku uplatněnou
k započtení podle § 98, věty druhé, o. s. ř. povětšinou namístě označit,
pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní
kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího
vzniku. Nadto lze usuzovat, že je dovození nekompenzability protipohledávky v
rámci civilního procesu méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka
vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou (srovnej
opět Bar, Ch. von, Clive, E. Principles, definitions and model rules of
European private law: draft common frame of reference (DCFR). Volume 2. Munich:
Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 1121–1122). Rozporoval-li tedy
žalobce žalovaným uplatněné pohledávky na úhradu poměrné části prostředků
vynaložených na údržbu a zachování nemovitosti i ploch v jejím okolí,
respektive zajištění chodu domácnosti jejího uživatele argumentem, že podobné
náklady nezakládají bezdůvodné obohacení druhého ze spoluvlastníků, a to v
řízení, v němž bylo uplatněno právo na vydání majetkového prospěchu získaného
žalovaným spoluvlastníkem v důsledku užívání téhož objektu nad rámec
spoluvlastnického podílu, bylo namístě, aby se soud s uvedeným právním
argumentem vypořádal a formuloval v daném směru přezkoumatelný úsudek, nikoli
pouze konstatoval nejistotu a z toho plynoucí nezpůsobilost dané pohledávky k
započtení. I v tomto ohledu se tedy právní posouzení věci odvolacím soudem jeví
nesprávným.
Lze konečně přitakat i dovolatelově námitce, že zhodnocení pohledávek
uplatněných žalovaným k započtení jako nejistých a neurčitých odvolacím soudem
bylo do značné míry překvapivým (k překvapivosti srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, a ze dne 18. 10.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016), neboť soud prvního stupně tyto kategorie
neaplikoval a v odvolacím řízení nebylo jejich použití nikterak avizováno
(pochybnosti žalobce o existenci těchto pohledávek, jež vyslovil ve vyjádření k
odvolání na č. l. 206–207, směřují spíše k podpoře závěrů soudu první instance
a nelze je pokládat za poukaz na normu obsaženou v § 1987 odst. 2 o. z.).
Posouzení věci odvolacím soudem bylo tudíž v naznačeném ohledu z hlediska
dosavadního průběhu řízení originálním a obtížně předvídatelným, čímž byl
žalovaný zbaven příležitosti plnohodnotně právně a skutkově argumentovat k
otázkám, jež se ukázaly z hlediska napadeného rozhodnutí nosnými.
Nejvyššímu soudu neuniklo, že odvolací soud zpochybnil kompenzabilitu
pohledávek žalovaného též proto, že neměl za doložené, že by byly ke dni
započtení splatnými. Tuto úvahu však krajský soud zřetelně vyslovil toliko
podpůrně a nelze ji považovat
za plnohodnotný důvod, jenž by byl samostatnou argumentační alternativou k
úsudku o nejistotě a neurčitosti započtených pohledávek, jak se nade vši
pochybnost podává ze skutečnosti, že odvolací soud, ač dovodil neunesení
důkazního břemene žalovaným ohledně jím vznesené námitky (k pojmu námitky
srovnej Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova
univerzita, 1995. s. 67–71), vědomě nepřikročil k udělení odpovídajícího
poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Nelze ostatně přehlédnout, že i konstatování
nezpůsobilosti pohledávek žalovaného k započtení pro nesplatnost by bylo za
dané procesní situace pro účastníky překvapivým.
Ze všech výše uvedených důvodů přikročil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu