22 Cdo 1114/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem se sídlem
v Praze 7 – Tróji, Trojská 593/140, proti žalovanému MUDr. Z. S., zastoupenému
JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská
481/12, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 258/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 58 Co 205/2015-248, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 58 Co
205/2015-248, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
1. 2015, č. j. 48 C 258/2011-186, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku
parc. č. st. 603, jehož součástí je budova a k pozemku parc. č. 604, vše v k.
ú. P. (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsané na LV č. 655 pro obec P., u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a id.
? předmětných nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok
I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 500 000 Kč do 3
měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. až V.). Soud prvního stupně učinil závěr, že účastníci jsou
rovnodílnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, jejichž obvyklá cena byla
stanovena na 17 500 000 Kč, žalovaný má zajištěn úvěr ve výši 9 000 000 Kč a
současně schválenou půjčku ve výši 2 500 000 Kč. Reálné rozdělení předmětných
nemovitostí účastníci řízení nenavrhovali a nebylo by ani možné; sice by šly
objektivně rozdělit na jednotky, v řízení však vyšlo najevo, že dohoda mezi
účastníky je z důvodu jejich vzájemných vztahů obtížná a takové vypořádání by
neslo riziko dalších budoucích sporů. Soud prvního stupně přikázal nemovitosti
do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť žalobce nebyl ochoten za
spoluvlastnický podíl zaplatit stanovenou tržní cenu 11 500 000 Kč, když
přistoupil nejvýše na částku 11 400 000 Kč. Při stanovení náhrady vyšel soud
prvního stupně z tržní ceny, která odpovídala zájmu účastníků, tj. za niž byl
žalovaný ochoten žalobcův podíl na nemovitostech koupit, přestože byla tato
cena vyšší než cena určená znalcem. Žalovanému se podařilo prokázat
solventnost, když byl ochoten si požadovanou částku obstarat pomocí úvěru a
schválené půjčky. Skutečnost, že žalobce má na účtu složenu finanční hotovost,
je bezpředmětná, neboť tento neměl o předmětné nemovitosti za výslednou cenu
již zájem. K odvolání účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. 10. 2015, č. j. 58 Co 205/2015-248, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, ve výroku II. změnil
tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 10 625 000 Kč do 15 dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud uvedl, že bylo nesporné, že
budova č. p. 144 je po rekonstrukci administrativní budovou, ve které se
nachází i byt užívaný žalovaným, slouží tedy k podnikatelským účelům, přičemž
cena nemovitosti byla stanovena na 17 500 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se
závěrem o reálné nemožnosti dělení předmětných nemovitostí, a proto bylo
nezbytné rozhodnout o tom, kterému ze spoluvlastníků předmětné nemovitosti
přikáže. Oba účastníci mají reálnou možnost zaplatit přiměřenou náhradu za
odejmutí vlastnického práva, žalobce přitom okamžitě, neboť má na svém účtu
prostředky ve výši 10 625 000 Kč, žalovaný má pro změnu předjednaný úvěr až na
10 000 000 Kč, jehož vyplacení však předpokládá řadu podmínek. Za situace, kdy
oba účastníci mají o předmětné nemovitosti zájem a oba v zásadě splňují reálnou
možnost vyplacení druhého účastníka, dospěl oproti soudu prvního stupně k
závěru, že kritérium solventnosti svědčí ve prospěch žalobce, který je schopen
přiměřenou náhradu vyplatit takřka okamžitě. Při stanovení náhrady vyšel ze
znaleckého posudku, který strany nerozporovaly, byť oba spoluvlastníci
navrhovali částku vyšší, a to 10 625 000 Kč, resp. 10 700 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozporuje kritéria
zvolená pro rozhodnutí o tom, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány,
přičemž namítá, že v předmětné nemovitosti bydlí a že také nabídl na vypořádací
podíl více než žalobce. Klade otázku, zda lze při posouzení účelného využití
věci v řízení opomenout, že jedna ze stran v nemovitosti bydlí a druhá nikoliv,
a zda má kritérium schopnosti jednoho z účastníků uhradit finanční vypořádání
rychleji přednost před kritériem absolutní výše finančního vypořádání. V této
souvislosti naznačuje nutnost posouzení, zda přiměřeným a spravedlivým
finančním vypořádáním může být nižší částka, než je jeden ze spoluvlastníků
ochoten a schopen na finanční vypořádání uhradit a zda cena zvláštní obliby má
být brána v potaz pro jednu či obě strany sporu. Pokud přitom byla nemovitost
přikázána žalobci, pak má žalovaný obdržet náhradu ve výši, jak on si společnou
věc cení. Žalovaný namítá, že rozhodnutí je překvapivé, neboť soud vyšel z
kritérií, která nemohl vůbec předvídat. Mimoto upozorňuje, že žalobce nesplnil
povinnost uloženou v rozhodnutí, dále odvolací soud odmítl argumentaci
žalovaného ohledně nutnosti zohlednit zástavní práva České spořitelny a. s. váznoucí na spoluvlastnickém podílu žalobce k nemovitostem. Poukazuje na
několik dalších okolností, například že žalobce 25 let nepracuje a zároveň má
mít na účtu 11 000 000 Kč, že nezaplatil v pariční lhůtě a že se žalovaný musel
s rodinou vystěhovat. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
částku 10 132 043 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku, případně aby bylo
napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému
rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření s dovoláním nesouhlasí. Uhradil žalovanému vypořádací
podíl, žalovaný nikdy v řízení neprokázal, že by byl schopen uhradit jakýkoliv
vypořádací podíl, a proto stav v okamžiku vydání rozsudku neumožnil vydat
rozhodnutí ve prospěch žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu není překvapivé. Žalovaný v nemovitostech bydlel neoprávněně, a proto tato skutečnost nemůže být
brána jako důvod, proč by měly být předmětné nemovitosti přikázány do jeho
výlučného vlastnictví. Žalovaný sice rozporuje výši vypořádacího podílu s
tvrzením, že navrhoval na vypořádání více, ale v dovolání navrhuje méně, než
zaplatil žalobce. Žalovaný také nepřípustně uvádí nové skutečnosti a navrhuje
nové důkazy. Tyto námitky podrobněji rozebírá a navrhuje, aby dovolání bylo
odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále i jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn.
22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod
č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení účelného využití věci
opomenul, že jeden ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlí a druhá nikoli. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud
za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nejen možné způsoby vypořádání
spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve
vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání
spoluvlastnictví rozdělení společné věci, přičemž judikatura připouští bytový
dům, který byl předmětem spoluvlastnictví, rozdělit na bytové jednotky [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015
(obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Není-li rozdělení společné věci
dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat
společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány
předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej
společné věci ve veřejné dražbě. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014
(uveřejněném pod č. C 14 611 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dovolací soud vysvětlil, že
dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci
lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Podle § 1165 o. z. jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze
spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení
společného jmění nebo při vypořádání společného jmění.
Soud prvního stupně při úvaze o způsobech vypořádání ve vztahu k rozdělení
nemovitostí na bytové jednotky poukázal na skutečnost, že nemovitosti by sice
byly objektivně dělitelné na jednotky se spoluvlastnickým podílem na společných
prostorech, nicméně „za řízení vyplynulo, že dohoda mezi účastníky je z důvodu
jejich vzájemných vztahů poměrně obtížná a reálné rozdělení nemovitostí by s
sebou neslo riziko dalších budoucích sporů“. Odvolací soud se pak uvedeným způsobem vypořádání vůbec nezabýval a ani nijak
nehodnotil uvedený závěr soudu prvního stupně (omezil se na pouhé konstatování,
že „reálné rozdělení nemovitosti možné nebylo“). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014
(dostupném na www.nsoud.cz), uvedl: „Rozdělení budovy v podílovém
spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2595/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ pod pořadovým č. C 8610). Tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může
soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání… Okolnosti, pro které může soud
dospět k závěru, že vypořádání spoluvlastnictví nelze provést rozdělením budovy
na jednotky jako primárního způsobu vypořádání, mohou být různé. Mohou spočívat
např. ve výši věcně odůvodněných nákladů spojených se stavebními úpravami,
stavební nemožností takových úprav, ale i v konfliktních vztazích mezi
spoluvlastníky. Při posuzování otázky, zda je rozdělení věci dobře možné, tedy
nelze vycházet jen z technického hlediska budovy či právního hlediska, ale je
třeba přihlédnout i k jiným okolnostem z hlediska dalšího možného soužití
účastníků v jednom domě. K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v
případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu
nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 5465,
dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě
domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení
domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy
mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky
(ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8610). V usnesení ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010 (dostupném na
www.nsoud.cz, proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. IV.
ÚS 1326/10, dostupným na nalus.usoud.cz), dovolací soud zdůraznil, že otázka,
jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení
domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží
na individuálním posouzení (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále
např. v usnesení ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo v usnesení
ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011, obou dostupných na www.nsoud.cz
). Z uvedeného vyplývá, že záleží na úvaze soudu, jaké vztahy považuje za
natolik konfliktní, aby odůvodnily jeho závěr o nemožnosti rozdělení budovy na
jednotky. Tuto úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen tehdy, pokud by byla
zjevně nepřiměřená.“ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22
Cdo 1438/2014 (dostupné na www.nsoud.cz); Proti uvedenému rozhodnutí byla
podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 498/2016 (dostupným na http://nalus.usoud.cz)]. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že možnost budoucích
komplikací při správě domu není sama o sobě důvodem vylučujícím přeměnu
podílového spoluvlastnictví budovy na vlastnictví jednotek. Existence sporů
však může vést k závěru, že přeměna na vlastnictví jednotek není možná. Takový
závěr je však podmíněn uvedením konkrétních neshod mezi podílovými
spoluvlastníky, aby bylo možno jejich intenzitu při úvaze, zda se jedná o
takovou míru neshod, jež skutečně přeměně spoluvlastnictví na vlastnictví
jednotek brání, přezkoumat. Občanský zákoník upřednostňuje vypořádání
spoluvlastnictví reálným rozdělením společné věci, popřípadě přeměnou
spoluvlastnictví budovy na vlastnictví jednotek, neboť tímto způsobem je
zachováno vlastnické právo dosavadním spoluvlastníkům. Jestliže tyto způsoby
nemají přicházet do úvahy, a spoluvlastník tak má být svého dosavadního
spoluvlastnického práva zbaven, musí být důvody k tomu vedoucí postaveny
najisto [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22
Cdo 355/2012 (uveřejněný pod č. C 11 037 v Souboru)]. Z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí již proto, že odvolací
soud žádné hodnotící závěry ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně v daném
směru, tj. ve vztahu k možnosti rozdělit předmětné nemovitosti na bytové
jednotky, neučinil.
Závěry, které by umožnily úvahu o vyloučení vypořádání spoluvlastnictví
rozdělením na jednotky, pak ostatně neučinil ani soud prvního stupně, který
dokonce dohodu spoluvlastníků ani nevyloučil (byť ji označil jako „poměrně
obtížnou“) a pro budoucí období pouze deklaroval možné riziko budoucích sporů. Omezil-li pak závěr o neshodách mezi účastníky na uvedené konstatování, aniž by
tuto úvahu jakkoli blíže rozvedl a konkretizoval z hlediska možného přezkumu
dovolacím soudem, nelze tento jeho postup považovat za správný. Již proto je
dán důvod pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát dále ani z hlediska posouzení toho,
komu by měly být předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání
společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je
spoluvlastník solventní, to znamená, že je schopen vyplatit ostatním
spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Přichází-li do úvahy přikázání věci vícero
spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti,
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze
stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí
být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o
vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená
hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána,
záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně
uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 3 a
násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má
zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí
však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy
soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by
byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že účastníci jsou spoluvlastníky
předmětných nemovitostí, každý v rozsahu id. 1/2, součástí předmětných
nemovitostí je budova, ve které se nachází i byt obývaný žalovaným, tedy slouží
k podnikatelským účelům a jako takový byl i z hlediska své hodnoty posuzován v
rámci znaleckého posudku na stanovení obvyklé ceny nemovitosti. Odvolací soud
zdůraznil, že při rovnocennosti kritérií může být rozhodující objektivní
schopnost poskytnout náhradu z hlediska dispozice s volnými finančními
prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním, přičemž tento závěr je v
obecné rovině v souladu s judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. v
usnesení ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005 (uveřejněném pod č.
C 4
010 v Souboru). Úprava v občanském zákoníku přitom upustila od uvedení
výslovných kritérií rozhodných pro úvahu o tom, komu věc přikázat do výlučného
vlastnictví, a to pokud se týkalo velikosti podílu a účelného využití věci. Podle závěrů odvolacího soudu mají oba účastníci reálnou možnost zaplatit
přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl, a to žalobce v podstatě okamžitě,
kdežto v případě žalovaného je třeba splnit řadu podmínek. Odvolací soud proto
dospěl k závěru, že za situace, kdy oba účastníci mají o nemovitosti zájem, oba
splňují reálnou možnost k vyplacení druhého spoluvlastníka, je namístě přikázat
předmětné nemovitosti žalobci za náhradu ve výši 10 625 000 Kč. Závěry odvolacího soudu v posuzovaném případě neobstojí, neboť nerespektoval
judikaturu dovolacího soudu. Konkrétně se z jeho rozhodnutí nepodávají
kritéria, která považoval za rozhodná pro posouzení toho, komu mají být
předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Uvedení rozhodných
kritérií je přitom podstatné z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu, a
to obzvláště za situace, kdy o. z. neobsahuje výslovná kritéria pro vypořádání
spoluvlastnictví, a dává tak soudům široký prostor pro zvážení všech
konkrétních okolností případu. Z judikatury dovolacího soudu k § 1147 o. z. se
přitom podává, že soud musí i nadále přihlížet k účelnému využití společné věci
a k výši podílů spoluvlastníků [opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Z napadeného rozhodnutí však není
zřejmé, zdali a jak odvolací soud k těmto kritériím (zejména hledisku účelného
využití věci) přihlédl, a to ve vztahu k závěru o bydlení dovolatele v bytě v
budově, která je předmětem řízení. Z judikatury dovolacího soudu se k účelnému využití společné věci podává, že u
nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který
ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval,
případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat [srovnej
rozbor a zhodnotenie rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach
podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho
súdu Slovenskej socialistickej republiky ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72
(uveřejněný pod č. 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str. 135)]. V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění podává, že žalovaný nemovitosti
užíval k bydlení a že sloužily k podnikání, bylo proto namístě tyto podstatné
okolnosti zahrnout do úvahy, komu mají nemovitosti připadnout do výlučného
vlastnictví. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a úvahu o účelném využití
věci do svého rozhodnutí z hlediska posouzení bydlení nezahrnul, je jeho právní
posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
V další fázi řízení proto bude na odvolacím soudu, aby v případě závěru o
nedělitelnosti na bytové jednotky řádně vymezil všechna relevantní kritéria
podstatná pro rozhodnutí o tom, komu je třeba za náhradu přikázat předmětné
nemovitosti do výlučného vlastnictví, a tato kritéria následně navzájem
posoudil. K tomu je vhodné dodat, že se spoluvlastník v řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho
prospěch, pokud jsou důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového
jednání, které je v rozporu s dobrými mravy [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 (uveřejněný v časopise
Právní rozhledy, 2011, č. 12, str. 451)]; to se týká i případného neoprávněného
užívání společné věci. Je proto se třeba případně i posoudit námitku žalobce
uvedenou ve vyjádření k dovolání, že žalovaný užíval předmětné nemovitosti k
bydlení neoprávněně, tj. bez souhlasu druhého spoluvlastníka. Žalovaný dále rozporoval kritérium likvidity a vyšší nabídky vypořádacího
podílu, než který by vyplýval z tržní hodnoty společné věci. Tato námitka není důvodná. Soudy při vypořádání spoluvlastnictví musejí vzít do úvahy veškerá rozhodná
kritéria, judikatura přitom připustila, že je třeba přihlížet i k likviditě,
tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady) -
[k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1604/2005 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23)]. Dovolací soud v usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016,
poukázal na skutečnost, že i hledisko vyšší nabídky ceny vypořádávané věci, z
níž by se pak vycházelo při stanovení přiměřené náhrady, může být v řízení
zohlednitelné, neboť tím mimo jiné spoluvlastník vyjadřuje svůj vztah k
předmětu spoluvlastnictví. Podle ustálené rozhodovací praxe výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné
věci, tedy ceny v daném místě a čase v době rozhodování [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod
č. C 13 303 v Souboru)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž
by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by bylo možno
prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní
rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Při stanovení obvyklé ceny je třeba
přihlédnout ke všem významným okolnostem, které mohou mít vliv na výši obvyklé
ceny, tedy i k existenci právních závad [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (uveřejněný pod č. C 6 296 v Souboru)].
Nalézací soudy vzaly za základ pro úvahu o stanovení výše přiměřené náhrady
nejenom obvyklou cenu, ale také vyšší hodnotu, navrženou v průběhu řízení oběma
spoluvlastníky, která odrážela jejich subjektivní vztah k předmětu
spoluvlastnictví a která by pak měla být základem pro určení přiměřené náhrady. Dovolatel tento postup odvolacího soudu kritice nepodrobuje (ostatně sám se
takového postupu v průběhu řízení výslovně dovolával), a tato otázka tak není
předmětem přezkumu dovolacím soudem. Dovolací soud proto pouze dodává, že
akceptaci tohoto přístupu naznačil již ve výše uvedeném rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 2024/2016. Je ovšem třeba zdůraznit, že při přikázání společné věci je výše navržené
náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z
kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a
proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze
spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady,
stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s
většinovým spoluvlastnickým podílem. Správným je proto poukaz odvolacího soudu,
že při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své
podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky. Jestliže tedy v posuzovaném případě
odvolací soud upřednostnil kritérium likvidity před absolutní výší navržené
náhrady, nelze v tomto ohledu odvolacímu soudu čeho vytknout. K uvedenému dovolací soud podotýká, že dovolatel opakovaně měnil navrženou
výši, za níž by byl ochoten akceptovat přikázání předmětných nemovitostí do
výlučného vlastnictví. V dovolání dokonce uvádí, že navrhuje, aby mu předmětné
nemovitosti byly přikázány jen za částku 10 132 043 Kč, když jím v odvolacím
řízení navrženou náhradu ponižuje o částku údajně odpovídající hodnotě
zástavního práva váznoucího na spoluvlastnickém podílu žalobce. Výsledná částka
je ovšem zjevně nižší než náhrada ve výši 10 625 000 Kč, za kterou byly
rozhodnutím odvolacího soudu přikázány předmětné nemovitosti žalobci. Za dané
situace by proto zjevně nemohl být důvodný poukaz žalovaného, že předmětné
nemovitosti byly přikázány žalobci, byť navrhl méně než žalovaný, když z
uvedeného je zřejmý opak. Je rovněž třeba zdůraznit, že pokud spoluvlastník navrhne vyšší náhradu, než
jaká by odpovídala běžné výši náhrady stanovené z obvyklé ceny nemovitosti,
nemůže při vyhovění tomuto návrhu výši náhrady rozporovat s tím, že navržená
náhrada měla být snížena z důvodu právní vady nemovitosti. Jinými slovy právní
vada ovlivňuje obvyklou cenu nemovitosti, nikoliv však výši náhrady, kterou
účastník navrhne při vědomí, že zjištěná obvyklá cena nemovitosti je nižší než
jím navržená částka. Navrhuje-li proto spoluvlastník na vypořádání vyšší
částku, má si být vědom odpovědnosti svého vlastního jednání. Dovolatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Tato námitka je rovněž nedůvodná. K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn.
22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), s přihlédnutím k judikatuře
Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem
předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní
průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při
právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v
jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné
odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech,
jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí
předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy,
jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad
předvídatelnosti její aplikace soudy.“
V předmětné věci by do úvahy přicházela tolika první varianta, k níž se z
judikatury dovolacího soudu podává, že překvapivým je takové rozhodnutí, které
nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího
soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když
odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný
z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková
rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a
právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. K těmto závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013 (uveřejněném pod č. C 14 633 v
Souboru). Dovolatel spatřoval překvapivost rozhodnutí v tom, že odvolací soud přikázal
předmětné nemovitosti žalobci. S tím se nelze ztotožnit, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu není překvapivé, byť to tak dovolatel může subjektivně vnímat;
to však k závěru o nepředvídatelnosti nepostačuje. V dané věci se vedl mezi
účastníky spor o to, komu budou předmětné nemovitosti přikázány do
spoluvlastnictví a oba účastníci měli o nemovitosti zájem. Logicky proto soudy
obou stupňů posuzovaly rozhodná kritéria, přičemž pokud odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přikázal věc žalobci, nemůže být tento
závěr pro žalovaného objektivně nepředvídatelný. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího
soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).