22 Cdo 1942/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. M., zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v
Příbrami, Pražská 140, proti žalované M. S., zastoupené Milanem Levým, obecným
zmocněncem, bytem ve Velké Hleďsebi, Plzeňská 32, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 157/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.
listopadu 2015, č. j. 19 Co 63/2015-129, ve znění opravného usnesení ze dne 4.
ledna 2016, č. j. 19 Co 63/2015-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 19 Co
63/2015-129, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2016, č. j. 19 Co
63/2015-138, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8.
2014, č. j. 9 C 157/2013-46, zrušil spoluvlastnictví účastnic k bytové jednotce
vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb. č. 243/5, nacházející se ve druhém
nadzemním podlaží domu na pozemcích parc. č. st. 1046 a 1167, se
spoluvlastnickým podílem 5254/126369 na společných částech domu, nacházejícím
se na pozemcích parc. č. st. 1046 a 1167, vše zapsané na LV č. 7274 pro obec P.
a katastrálním území B. H., a spoluvlastnictví účastnic k podílu o velikosti
5254/126369 na pozemcích parc. č. st. 1046 a 1167, zapsaných na LV č. 5781 pro
obec P. a k. ú. B. H. (dále též „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. věta
první), nařídil prodej těchto věcí ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek
bude rozdělen mezi účastnice podle těchto podílů: žalobkyni jednou polovinou a
žalované jednou polovinou (výrok I. věta druhá) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně shledal žalobu na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví důvodnou. Podle shodných tvrzení účastnic jsou předmětné
nemovitosti nedělitelné, a proto jejich rozdělení nepřichází do úvahy. Nebylo
možné ani přikázat předmětné nemovitosti žalované, která s přikázáním
souhlasila, neboť nebyla schopna náhradu zhruba ve výši 375 000 Kč zaplatit v
kratší než pětileté lhůtě. Vzhledem k majetkovým poměrům žalované měl soud
prvního stupně za to, že ani tento způsob vypořádání nepřichází do úvahy.
Součástí přiměřené náhrady je i odpovídající lhůta, v níž bude náhrada
vyplacena. Při předpokládané výši náhrady není lhůta pěti let přiměřená tomu,
že spoluvlastník přijde o své právo. Rovněž přihlédl ke stanovisku žalované,
která se ztotožnila s tím, že tento způsob vypořádání nepřichází do úvahy a za
jediný možný způsob považuje prodej společné věci. Soud prvního stupně
neshledal přitom důvod k zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví zamítnout. S ohledem na uvedené rozhodl o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví tak, že nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné
dražbě s tím, že výtěžek dražby bude rozdělen mezi účastnice podle výše jejich
spoluvlastnických podílů.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 19 Co 63/2015-129, ve znění opravného usnesení ze
dne 4. 1. 2016, č. j. 19 Co 63/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil
ve výroku I. větě druhé tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do výlučného
vlastnictví žalované (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
na vypořádacím podílu částku 259 772 Kč tak, že vyplatí k jejím rukám částku
120 000 Kč do 31. 12. 2017 a částku 139 772 Kč do 30. 6. 2019, pod ztrátou
výhody splátek (výrok II.), a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
větě první potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV.
až VI.). Odvolací soud uvedl, že neshledal důvod pro zamítnutí žaloby na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a proto požadavku na zrušení
spoluvlastnictví vyhověl. Jelikož nebylo možné rozdělení předmětných
nemovitostí, přicházelo v úvahu jejich přikázání jednomu ze spoluvlastníků.
Protože žalovaná měla od počátku o předmětné nemovitosti zájem, od narození je
soustavně užívá a prostřednictvím výkonu svého spoluvlastnického práva
uspokojuje své bytové potřeby, nepochybně předmětné nemovitosti, pokud jí
zůstanou, budou i nadále účelně využity. Ve prospěch tohoto řešení svědčí i
ochota žalované vyplatit žalobkyni přiměřenou náhradu, byť v současnosti není
objektivně tuto povinnost schopna splnit. Hledisko solventnosti odvolací soud
nepominul, ale konkrétní okolnosti případu (zejména okolnosti, které vedly ke
vzniku spoluvlastnictví na straně žalobkyně, a cíl, který sledovala) utvrdily
odvolací soud v tom, že lze po žalobkyni spravedlivě, aby akceptovala
dostatečně přiměřenou delší dobu na výplatu vypořádacího podílu a že tato doba
se může přiblížit i době pěti let, která by jinak byla s největší
pravděpodobností určena v rozhodnutí o vypořádání dědictví po zemřelé matce
účastnic. Proto soud, byť není nyní žalovaná schopna zaplatit přiměřené plnění,
jí poskytl dostatečně dlouhou dobu k výplatě podílu tak, aby měla reálnou
možnost si finanční prostředky opatřit. Stran přiměřené náhrady vyšel odvolací
soud sice ze znaleckého posudku, avšak za cenu obvyklou považoval pouze tu
cenu, kterou zjistil na trhu s realitami. Vzhledem k problematické lokalitě
snížil takto zjištěnou cenu o 5 %, tedy na částku 519 544 Kč, z čehož žalobkyni
připadá vypořádací podíl 259 772 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil
při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Nesouhlasí s tím, že byly předmětné nemovitosti přikázány do výlučného
vlastnictví žalované s tím, že žalobkyni bude vyplacen vypořádací podíl, neboť
pro takový způsob vypořádání nebyly splněny zákonné předpoklady. Podmínkou je
totiž podle judikatury k § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. nejen zájem
spoluvlastníka o nemovitosti, nýbrž i jeho solventnost k zaplacení přiměřené
náhrady, tyto závěry se přitom uplatní i v případě § 1147 občanského zákoníku.
Nesolventnost přitom nelze nahrazovat stanovením několikaleté lhůty ke splnění
platební povinnosti. V posuzovaném případě přikázal odvolací soud žalované
předmětné nemovitosti, byť si byl vědom její nesolventnosti, přičemž nebylo
nijak prokázáno, že se její finanční situace v přiměřené době zlepší. Žalobkyně
nesouhlasí s tím, že by si počínala jakkoliv spekulativně či by zneužila své
postavení vůči žalované, nesouhlasí také s interpretací dědického řízení,
pětiletá lhůta pro vypořádání vnuků matky účastnic jim pak nebyla vnucena,
nýbrž byla uzavřena dědická dohoda. Finančními prostředky získanými z prodeje
předmětných nemovitostí si pak účastnice mohou uspokojit své potřeby bydlení a
mohou také vyplatit dědický podíl synovcům účastnic. Žalovaná si musí být
vědoma toho, že i její práva jsou omezena velikostí spoluvlastnického podílu k
nemovité věci a musí být srozuměna s právy druhého spoluvlastníka, včetně práva
domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. K náhradě nákladů řízení
uvádí, že žalovaná proti nim brojila v odvolacím řízení zcela nedůvodně, a
proto by měla být žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
odvolacího řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření rozporuje dovolací argumentaci, kterou považuje za
spekulativní a účelovou. Upozorňuje na výsledky dědického řízení a na to, že v
řízení nebyla prokázána její nesolventnost. Rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za správné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako
nedůvodné odmítl.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.).
Jelikož o zrušení spoluvlastnictví bylo odvolacím soudem rozhodováno po 1. 1.
2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod
č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe v otázce posouzení podmínek, za nichž je možné
přikázat věc ve spoluvlastnictví některé z účastnic.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví,
rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o
zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc
ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odstavec 1).
Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně
podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odstavec 2).
Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud
za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze
spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném
případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), nejen možné způsoby vypořádání
spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve
vztahu k dřívější úpravě srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5.
2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č.
9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání
spoluvlastnictví rozdělením společné věci, přičemž již dříve judikatura
připustila možnost rozdělit bytový dům, který byl předmětem spoluvlastnictví i
na bytové jednotky [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4.
2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č.
21, str. 803, v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. se k možnosti daného způsobu
vypořádání přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4000/2015 (dostupném na www.nsoud.cz)]. Není-li rozdělení společné věci
dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázat
společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány
předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům, pak přichází do úvahy poslední varianta, a sice prodej
společné věci ve veřejné dražbě.
Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání
společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho
výlučného vlastnictví, již dřívější judikatura ve vztahu k § 142 odst. 1 obč.
zák. tuto podmínku pojímala šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka
zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost. Takový postup totiž zajistí,
že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě
jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by
byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal
výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1305/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014
(dostupné na www.nsoud.cz)].
Ke stejným závěrům jako dřívější judikatura již ve vztahu k § 1147 větě druhé
o. z. dospěl i Krajský soud v Ostravě, který v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp.
zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že „pojem ‚nechce-li‘ obsažený v této větě je
nutno vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším
pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení
vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce.“
Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného
vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního
rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími
vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si
finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím
úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc,
ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v
době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne
jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v
přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by
měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční
prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu).
Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a
hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že
spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá,
pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka,
jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu
vymáhat exekučně.
V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005
sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud
zdůraznil, že je „s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat
kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc
přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi
(zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4
Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke
zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě §
142 obč. zák. [obdobně § 1147 o. z.], musí bezezbytku naplnit uvedené principy
a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby
za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená
náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale
musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená
okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle § 142 odst. 1 obč. zák.
[obdobně § 1147 o. z.] znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není
garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí
přiměřené náhrady.“
K uvedenému je možné dodat, že podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta
ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tří dny od právní moci rozsudku.
Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že
peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti
určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění
by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující
zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k
tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65
(uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití
této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k
tomu srovnej Lavický, Petr. § 160 (Pariční lhůta). In: Lavický, P. a kol.
Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1.
vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783,
marg. č. 7.]. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy
opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním
rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí
jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na
konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, že rozdělení předmětných nemovitostí není možné, oproti soudu prvního
stupně však shledal podmínky pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného
vlastnictví žalované. Zdůraznil přitom, že má o předmětné nemovitosti od
počátku zájem, nemovitosti od narození soustavně užívá a uspokojuje tak své
bytové potřeby, a proto i v budoucnu budou předmětné nemovitosti i nadále
účelně využity. Je ochotná žalobkyni vyplatit přiměřenou náhradu, byť v
současnosti toho není objektivně schopna. Odvolací soud přesto neshledal
překážku k přikázání předmětných nemovitostí žalované, když přihlédl k jednání
žalobkyně (zejména k okolnostem, které vedly ke vzniku spoluvlastnictví na
straně žalobkyně, a k cíli, který sledovala), což utvrdilo odvolací soud v tom,
že lze spravedlivě požadovat po žalobkyni, aby akceptovala dostatečně
přiměřenou delší lhůtu na výplatu vypořádacího podílu a že tato lhůta se může
přiblížit i době pěti let, která by jinak byla s největší pravděpodobností
určena v rozhodnutí o vypořádání dědictví po zemřelé matce účastnic. Proto
odvolací soud, byť není žalovaná schopna poskytnout přiměřené plnění, jí
poskytl dostatečně dlouhou dobu k výplatě podílu tak, aby měla reálnou možnost
si finanční prostředky opatřit.
Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Odvolací soud totiž
sice „přihlédl“ ke skutečnosti, že žalovaná není schopna žalobkyni vyplatit
vypořádací podíl, přesto jí předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví
přikázal s tím, že do pěti let bude mít možnost si potřebné finanční prostředky
opatřit; relevantní okolnosti, které by měly svědčit o tom, že se současná
finanční situace žalované zlepší, ovšem z rozhodnutí odvolacího soudu žádným
způsobem nepodávají. Jeho úvaha o tom, že ve lhůtě cca čtyř let od právní moci
rozsudku bude žalovaná mít možnost potřebné finanční prostředky získat, je
čistě hypotetická. Ostatně sama lhůta k zaplacení výše vypořádacího podílu se v
poměrech dané věci jeví dovolacímu soudu nepřiměřeně dlouhou na to, aby
vypořádací podíl dostatečně reflektoval újmu, kterou žalobkyně odnětím svého
vlastnického práva utrpí. Přikázání předmětných nemovitostí do výlučného
vlastnictví žalované i přes její chybějící solventnost nemohou podle dovolacího
soudu odůvodnit ani okolnosti, za nichž vzniklo spoluvlastnictví či jinak
(snad) předpokládaný výsledek dědického řízení. Takové okolnosti by totiž
toliko mohly být zvažovány při úvaze, zdali nejsou dány výjimečné okolnosti pro
zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2
in fine o. z., případně podle § 8 o. z., aniž by však dovolací soud jakkoliv
předjímal, zda by jejich naplnění v dané věci přicházelo do úvahy [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014
(dostupný na www.nsoud.cz)]. V této souvislosti je ovšem třeba brát na zřetel
zásadu, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví a každý ze
spoluvlastníků může kdykoli žádat o zrušení spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 a
2 věta první o. z.). Spoluvlastnictví je tedy zpravidla spojeno s nejistotou,
že některý ze spoluvlastníků se může domáhat jeho zrušení. Ostatně i sám
odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že podmínky pro
zamítnutí žaloby z důvodů obsažených v § 1140 odst. 2 o. z. neshledal.
V další fázi řízení proto bude odvolací soud znovu řádně zkoumat, zdali lze
přikázat předmětné nemovitosti některé ze spoluvlastnic, přičemž kromě souhlasu
s takovým způsobem vypořádání bude zkoumat i jejich solventnost. V případě, že
dospěje k závěru, že jsou v dané věci dány předpoklady pro přikázání společné
věci některé ze spoluvlastnic, uloží této spoluvlastnici povinnost zaplatit
vypořádací podíl v přiměřené lhůtě k plnění, která bude zohledňovat veškeré
okolnosti případu, přičemž bude respektovat podmínky pro přikázání věci
vysvětlené dovolacím soudem výše. Pokud dojde k závěru, že podmínky pro
přikázání věci některé ze spoluvlastnic splněny nejsou, bude zvažovat další
způsob vypořádání spoluvlastnictví, kterým je prodej společné věci ve veřejné
dražbě.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s.
ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího
soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu