22 Cdo 3105/2014

22 Cdo 3105/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida

Havlíka ve věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se

sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti žalovaným: 1) J. F., a 2) Ing. L. F.,

zastoupeným JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského

1107/15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 215/2009, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2014, č. j. 55 Co

382/2013-267, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2014, č. j. 55 Co

382/2013-267, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna

2013, č. j. 26 C 215/2009-241, výrokem pod bodem I. zrušil podílové

spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných 1) a 2) k budově bez č. p. / č. e.,

jiné stavbě, stojící na pozemku parc. č. 13/21 se všemi součástmi a

příslušenstvím, a k budově bez č. p. / č. e., stavbě technického vybavení,

stojící na pozemku parc. č. 13/22 se všemi součástmi a příslušenstvím, to vše

zapsáno na LV č. 2067 pro katastrální území L., obec P. u Katastrálního úřadu

pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha. Výrokem pod bodem II.

přikázal nemovitosti uvedené pod bodem I. se všemi součástmi a příslušenstvím

do společného jmění žalovaných manželů. Výrokem pod bodem III. uložil žalovaným

1) a 2) zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 490

000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. až VI. rozhodl

o náhradě nákladů řízení.

Se zrušením podílového spoluvlastnictví souhlasily obě strany, lišily se však

jejich návrhy na způsob vypořádání. Ze znaleckého posouzení sice vyplývalo, že

větší z budov na parc. č. 13/22 je možné reálně rozdělit, soud však nepovažoval

rozdělení nemovitosti za možné z důvodů, že jde o nemovitost na hranici

životnosti, ve zcela zdevastovaném stavu a nacházející se na cizím pozemku,

kterou žalobkyně částečně užívala po dobu 20 let jako sklad pro potřebu svoji a

osob blízkých. Tvrzení žalobkyně týkající se stavebních oprav a úprav nebyla

prokázána. Žalobkyně se o nemovitosti nestarala s péčí řádného hospodáře.

Soud uvedl, že v průběhu řízení žalobkyně měnila tvrzení ohledně svých

majetkových poměrů. V závěrečném návrhu uvedla, že se její majetkové poměry

zlepšily, má stálý pracovní poměr a jedná s bankou o úvěru ve výši 400 000,-

Kč. Výpisem z účtu prokázala, že disponuje s částkou 549 029,74 Kč. Během

řízení požádala o osvobození od soudních poplatků a v té souvislosti soud

zjistil, že její průměrný čistý příjem činil 11 715,- Kč, že pobírala sociální

příspěvek a měla dvě půjčky na živobytí ve výši 100 000,- Kč a 170 000,- Kč.

Soud rozhodl, že se obě nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví

žalovaných, kteří prokázali solventnost a schopnost okamžitého finančního

vypořádání se žalobkyní. Je předpoklad, že žalovaní uvedou nemovitosti do

výrazně lepšího stavu, než v jakém se nacházely po dobu jejich užívání

žalobkyní.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne

5. února 2014, č. j. 55 Co 382/2013-267, změnil rozsudek soudu prvního stupněm

ve výroku II. tak, že nemovitost na pozemku parc. č. 13/21 se přikazuje do

vlastnictví žalobkyně, ve výroku III. tak, že žalovaní zaplatí žalobkyni 100

000,- Kč, jinak ve výrocích I. až III. rozsudek potvrdil. Dále rozhodl o

náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodoval

podle zákonné úpravy účinné ke dni jeho rozhodnutí, tj. podle § 142 odst. 1

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud

doplnil dokazování dotazem na vlastníka pozemku pod stavbou na pozemku parc. č.

13/22, dále učinil dotaz na příslušný stavební úřad a vyžádal si výpis z

katastru nemovitostí ohledně vlastnictví pozemků v k. ú. L. žalovanými.

Odvolací soud se zabýval otázkou, zda je možné větší stavbu na pozemku parc. č.

13/22 rozdělit, tak jak požadovala žalobkyně, při vědomí toho, že v § 142 odst.

1 obč. zák. bylo stanoveno závazné pořadí způsobů vypořádání podílového

spoluvlastnictví, přičemž na prvním místě stálo rozdělení věci. Dovodil, že

rozdělení stavby je sice „obecně možné“, ale není „dobře možné“ z následujících

důvodů:

Stavba se nachází na cizím pozemku a jeho vlastník nedal souhlas k jeho

rozdělení. Stavba je na hranici své životnosti. Rozdělení je méně vhodné i

proto, že by vznikly dvě stavby na cizím pozemku, což obecně zakládá nepříliš

vyhovující stav pro vlastníka pozemku či stavby k dosažení výsledného

sjednocení vlastnictví předpokládaného novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb.

(“o. z.“), za jehož účinnosti již odvolací soud rozhodoval. Za další důvod

proti rozdělení stavby odvolací soud považoval požadavek příslušného stavebního

úřadu na nezbytnost provedení potřebných stavebních úprav včetně napojení na

inženýrské sítě. Financování takových úprav však žalobkyně nenabídla. Její

představa byla provést provizorní rozdělení nemovitosti a ponechat ji v zásadě

v dosavadním stavu. To nepovažoval odvolací soud za vyhovující ani z hlediska

požadavků stavebního úřadu ani z hlediska vytvoření dvou samostatných staveb.

Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 92/2005

nepovažoval rozdělení věci za dobře možné i vzhledem k tomu, že cena

nemovitosti je spíše nízká s ohledem na končící životnost stavby a náklady na

její rozdělení by nebyly nepatrné; dále věc též nelze považovat za dělitelnou,

pokud spoluvlastníci nejsou ochotni nést náklady na rozdělení věci (rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2057/2008). Žalovaní nejsou ochotni náklady na

rozdělení věci vynaložit a žalobkyně neučinila uspokojivou nabídku.

Při úvaze komu ze spoluvlastníků stavbu na pozemku parc. č. 13/22 přikázat do

vlastnictví odvolací soud při stejné velikosti spoluvlastnických podílů

přihlédl k hledisku účelnosti využití věci. Odvolací soud rozhodoval již v době

účinnosti nového občanského zákoníku, proto s odkazem na přechodná ustanovení

vycházel i z nové úpravy zrušení spoluvlastnictví (zejména z § 1144 a § 1147 o.

z.) a uzavřel, že za situace, kdy i nový občanský zákoník vylučuje rozdělení

věci, není-li „dobře možné“, je posouzení věci soudem prvého stupně, doplněné

soudem odvolacím, ve vztahu k budově na parc. č. 13/22 použitelné i za nové

právní úpravy, a tedy správné.

Pokud se týká podstatně menší budovy na pozemku parc. č. 13/21 odvolací soud

dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, neboť shledal důvody pro

přikázání této nemovitosti do vlastnictví žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod

uvedený v § 241a o. s. ř.

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v napadeném

rozhodnutí při řešení otázky hmotného práva, jak vypořádat spoluvlastnictví

účastníků k nemovitosti postavené na pozemku parc. č. 13/22 v k. ú. L.,

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Žalobkyně poukazuje na to, že řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno a

proběhlo za dosavadní právní úpravy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a

pro odvolací řízení již přicházela podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 1

a 2 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) v úvahu aplikace § 1144

odst. 1 a § 1147 o. z., ze kterých odvolací soud vycházel. Namítá, že v řízení

před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, neboť soud účastníky nepoučil, že

bude aplikovat ustanovení nového občanského zákoníku. Jde tak o překvapivé

rozhodnutí. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci, pokud dospěl k

závěru, že rozdělení stavby na pozemku parc. č. 13/22 není dobře možné.

Žalobkyně má za to, že v řízení bylo prokázáno jak znaleckým posudkem, tak

sdělením stavebního úřadu i svědeckými výpověďmi, že rozdělení zmíněné budovy

je možné nejen fakticky, ale především funkčně. I podle nové právní úpravy soud

nemůže libovolně upřednostňovat jednotlivé způsoby nakládání s majetkem po

zrušení spoluvlastnictví, ale musí vyjít z toho, že na prvním místě je

rozdělení věci. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. února

2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008. Na možnost reálného rozdělení věci nemá vliv

nevyslovení souhlasu vlastníkem pozemku ani skutečnost, že žalobkyně nenabídla

financování oprav, přičemž o potřebě takové nabídky ani nebyla poučena.

Odvolací soud konstatuje, že náklady na rozdělení budovy na parc. č. 13/22

nebudou nepatrné, ale ani přibližně neuvádí, v jaké budou výši. V tomto směru

je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Rovněž skutečnost, že žalovaní

nevyjádřili ochotu k investicím do rozdělení nemovitosti, nemůže vést k závěru,

že rozdělení věci není možné. V takovém případě by náklady nesla žalobkyně a po

žalovaných by požadovala to, oč by se úpravami zvýšila hodnota jejich věci. Z

výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že nemovitost nelze

rozdělit, je v rozporu jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i s právní

úpravou v novém občanském zákoníku, a dovolání je tedy důvodné.

Žalobkyně polemizuje se závěry odvolacího soudu, který přikázal nemovitost na

pozemku parc. č. 13/22 do výlučného vlastnictví žalovaných z důvodu, že

zamýšlejí provést celkovou rekonstrukci stavby a pro jejich záměr využít ji

jako celek v rámci jejich areálu. Připomíná, že žalovaní získali podíl na

nemovitostech v dražbě a od počátku věděli, že nastane situace, kdy bude nutné

spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, zatímco žalobkyně užívala nemovitosti 20

let a v řízení bylo zjištěno, že prováděla nezbytné udržovací práce. Soudy

přikázaly nemovitost žalovaným pouze z důvodu jejich větší solventnosti. S

takovým rozhodnutím žalobkyně nesouhlasí, neboť sama prokázala, že disponuje

částkou 590 000,- Kč na vyplacení vypořádacího podílu žalovaným, dále má za to,

že porovnáním stavu finančních prostředků účastníků dochází k její

diskriminaci, neboť pro rozhodnutí je podstatné pouze zjištění, zda účastník

disponuje prostředky k vyplacení spoluvlastnického podílu a případně dalšími k

udržování nemovitosti, či nikoliv. Svoji solventnost žalobkyně prokázala.

Při posuzování účelnosti využití nemovitosti, která slouží k podnikání, měl

odvolací soud přihlížet k tomu, že žalobkyně dosud nemovitost udržovala,

prováděla nutné opravy, užívala ji a je schopna se o její údržbu dále starat.

Pokud odvolací soud žalobkyni přičítá k tíži, že do nemovitosti neprovedla

rozsáhlejší investice, pak žalovaná upozorňuje, že důvodem byl komplikovaný

spoluvlastnický vztah s bývalým manželem, právním předchůdcem žalovaných, který

na nemovitost nepřispíval a na jeho majetek bylo vedeno exekuční řízení.

Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že od doby zahájení řízení v této věci se

její finanční situace změnila k lepšímu, že byla ochotna se s žalovanými

dohodnout, ale ti na jinou dohodu než na přikázání nemovitosti do jejich

výlučného vlastnictví nebyli ochotni přistoupit. Odvolací soud účelné využití

nemovitosti na pozemku parc. č. 13/22 posoudil nesprávně a v rozporu s

judikaturou. V tomto směru odkázala na rozhodnutí R 54/1973, 22 Cdo 1283/2001 a

22 Cdo 879/2005. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že se plně ztotožňují se skutkovými i

právními závěry, ke kterým dospěl odvolací soud. Mají za to, že se odvolací

soud neodchýlil při posouzení právních otázek týkajících se možnosti reálného

rozdělení větší nemovitosti od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Rovněž postupoval procesně správně, pokud rozhodl o tom, že nebylo třeba nového

poučení účastníků podle § 118a o. s. ř. Žalovaní polemizují s jednotlivými

dovolacími námitkami žalobkyně. Zdůrazňují, že po celé řízení setrvali na

stanovisku, že o nemovitost na pozemku parc. č. 13/22 mají eminentní zájem, ale

pouze za předpokladu, že jim bude přidělena do výlučného vlastnictví celá. Se

závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nenabídla žádný plán na využití celé

stavby a její rekonstrukci nepředpokládala, se ztotožňují. Pokud žalobkyně

namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který konstatoval, že

náklady související s rozdělením věci nebudou nepatrné, ale neuvedl alespoň

rámcově, v jaké budou výši, nesouhlasí žalovaní ani s touto námitkou a odkazují

na závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 30. června 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88. Mají

za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s tímto rozhodnutím. Žalovaní se

domnívají, že nalézací soudy správně posoudily solventnost účastníků i jejich

schopnost poskytnout přiměřenou náhradu za spoluvlastnický podíl. Navrhují, aby

dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

částečně důvodné; rozhodnutí dovolacího soudu je jen částečně v souladu s

judikaturou dovolacího soudu.

Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh

některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému

využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za

přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,

aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí

soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

(včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012

Sb. („o. z.“).

Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na

návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení

spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143

o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale

nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o.

z.). (2) Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly

odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§

1144 odst. 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji

soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc

žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v

odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi

spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

Ze srovnání ustanovení obou výše citovaných občanských zákoníků se podává, že

řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to

navazující otázky, zda budova ve spoluvlastnictví je „dobře dělitelná“, řeší

oba zákoníky v podstatě stejně. Proto samotná skutečnost, že odvolací soud

nepoučil účastníky, že věc bude posuzovat již podle občanského zákoníku č.

89/2012 Sb., nepředstavuje takovou vadu řízení, která by v této konkrétní věci

mohla mít za následek nesprávné rozhodnut ve věci. Z této skutečnosti vyplývá i

závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví

rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského

zákoníku.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se

uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není

„optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by

nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo

možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně

vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením

oproti předchozímu stavu“, není významné.

K tomu, kdy je reálné rozděleni věci dobře možné, se Nejvyšší soud (s odkazy na

předchozí judikaturu) vyslovil např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22

Cdo 2474/2006 „Judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci a

nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu § 142 odst. 1 obč. zák.

Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší

judikaturou (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. ledna

1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

1968, pod pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním

rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat

vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud

by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav,

jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl

vyjádřen i v judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v

Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále jen „Soubor“-

pod pořadovým č. C 3425, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky

sp. zn. 22 Cdo 892/2006 a sp. zn. 22 Cdo 960/2006, uveřejněná na internetových

stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz) a lze jej považovat za výraz

ustálené soudní praxe.

Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez

dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke

stanoviskům spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před

případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní

spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci.

Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení

nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska

za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 30. června 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný pod č. 45/1991 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek)“.

Základní otázku, zda je stavba vůbec dělitelná, zodpověděl znalec v dané věci

tak, že dělitelná je, s tím, že by bylo třeba „zbourat příčku a postavit

novou“. Pokud by sporná budova měla být využívána jinak než sklad, jednalo by

se podle znalce o „velkou investici“.

Odvolací soud opřel závěr o tom, že spornou stavbu nelze „dobře rozdělit“, o

tyto skutečnosti: Stavba je na hranici životnosti a je na cizím pozemku. Nelze

provést žalobkyní požadované rozdělení pozemku, na kterém stavba stojí. Podle

stanoviska stavebního úřadu je třeba k rozdělení provést potřebné stavební

úpravy včetně napojení na inženýrské sítě; žalobkyně však provedení a

financování takových prací nenabídla. Hodnota stavby (590.000,- Kč) je s

ohledem na její končící životnost spíše nízká a náklady na rozdělení nebudou

nepatrné. Žalovaní, kteří s rozdělením nesouhlasí, nevyjádřili ochotu nést

náklady na dělení věci a žalobkyně neučinila uspokojivou nabídku.

K tomu dovolací soud uvádí:

Samotná skutečnost, že stavba je ve špatném stavu a na hranici životnosti není

důvodem pro závěr, že její rozdělení není dobře možné, jestliže o její užívání

(jako celku nebo po jejím rozdělení) mají zájem obě strany sporu. Z jejich

postojů je zřejmé, že stavba pro ně představuje jistou hodnotu, které se

nechtějí vzdát, takže to, že je ve špatném stavu (a bude zřejmě třeba ji

opravovat), nemůže být rozhodující. Jinou věcí je, zda někdo z účastníků špatný

stav stavby zavinil a není předpoklad, že bude o stavbu řádně pečovat; tím se

však odvolací soud nezabýval.

Stavba leží na cizím pozemku. Jeho vlastník – Hlavní město Praha - se přes

urgenci k věci nevyjádřil, a odvolací soud učinil závěr, že „k věci žádné

stanovisko nemá“. Za této situace ovšem nemůže být skutečnost, že stavba leží

na cizím pozemku, rozhodující; právní postavení stran se ani po případném

rozdělení věci nemůže změnit (stavby budou nadále na cizím pozemku), přičemž

vlastník pozemku je k jeho zastavění lhostejný, a k jeho zájmům tak nelze

přihlížet. Lze sice přisvědčit tomu, že nový občanský zákoník se snaží

dosáhnout jednoty vlastnictví stavby a pozemku, nicméně v dané věci zůstane v

případě jakéhokoliv způsobu vypořádání nakonec rozdělené. I když přehlednější

je stav, kdy na cizím pozemku je jedna budova, než stav, kdy jsou tam dvě

budovy s různými vlastníky, nemůže to být rozhodující skutečnost; stejně dobře

lze totiž argumentovat tím, že zákoník preferuje reálné dělení společné věci

před jinými způsoby vypořádání.

Nelze provést žalobkyní požadované rozdělení pozemku, na kterém stavba stojí.

Tento závěr odvolací soud blíže nerozvedl. Jde o cizí pozemek, takže není

předmětem vypořádání; to, jak bude zastavěná parcela evidována v katastru

nemovitostí po případném rozdělení stavby, není otázka, kterou by se měl soud

zabývat v tomto řízení.

Podle stanoviska stavebního úřadu je třeba k rozdělení provést potřebné

stavební úpravy včetně napojení na inženýrské sítě. To je samozřejmý a obecný

požadavek při dělení staveb (nicméně viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

května 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004, Soubor č. C 2602), konkrétní závěry však

z tohoto stanoviska nevyplývají; zejména není zřejmé (a ani to nevyplývá ze

skutkových zjištění soudu), o jaké úpravy a sítě by mělo jít a jaké by byly

finanční náklady na rozdělení. Ty ostatně soudy vůbec nezjistily; znalec se

sice vyjádřil, že pokud by sporná budova měla být využívána jinak než sklad,

jednalo by se podle znalce o „velkou investici“, nicméně z takto

zaprotokolované výpovědi ani z její reprodukce v rozsudku soudu prvního stupně

není zřejmé, zda by šlo o investici do rozdělení stavby nebo do její

rekonstrukce tak, aby mohla být užívána jinak, než jako sklad. Ostatně ani

vyjádření, že má jít o „velkou investici“, aniž by byla alespoň přibližně

kvantifikována a vysvětleno, co by bylo nutno provést (lze připomenout, že

znalec považoval k rozdělení na dvě budovy za dostačující posunutí příčky),

nemůže být pro rozhodnutí soudu o tom, zda dělení je „dobře možné“,

dostačující. To ostatně platí i o závěru odvolacího soudu, že náklady na

rozdělení „nebudou nepatrné“; není zřejmé, jak odvolací soud k tomuto závěru

došel (bylo namístě tyto náklady kvantifikovat a uvést, v čem by měly

spočívat).

Žalovaní, kteří s rozdělením nesouhlasí, nevyjádřili ochotu nést náklady na

dělení věci a žalobkyně neučinila uspokojivou nabídku. Žalobkyně se za situace,

kdy nebyly ani přibližně vyčísleny náklady na rozdělení, nemohla k úhradě

nákladů na rozdělení vyjádřit; ostatně k takovému vyjádření by měl soud strany

vyzvat.

Dovolací soud k této otázce dodává: Jestliže věc nelze rozdělit bez nákladných

(v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze

spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba

(zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto

spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud

rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v

takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení

věci. Je tomu tak proto, že reálné dělení věci je způsobem rozdělení

spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíc šetřena práva

spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání,

na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce

vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady. Jestliže však náklady na

rozdělení věci budou přiměřené její hodnotě, pak povinnost je vynaložit stíhá

obě strany; o tom již není třeba rozhodovat. Pokud je později vynaloží jen

jedna ze stran, má vůči druhé straně nárok na vypořádání podle pravidel o

bezdůvodném obohacení. Konečně jestliže soud zjistí, že žádný ze spoluvlastníků

není ochoten nést náklady na provedení nezbytných stavebních úprav, považuje se

stavba z tohoto hlediska za nedělitelnou.

Dovolací soud tak uzavírá, že přesto, že při úvaze o tom, zda je dělení věci

„dobře možné“ soud může a musí brát do úvahy různá kritéria včetně těch, která

se v dané věci mohou jevit jako významná, přesto že se jimi judikatura dosud

nezabývala, není v dané věci postup odvolacího soud zcela v souladu s

judikaturou; právní hodnocení, opomíjející některé důležité aspekty věci, je

tak předčasné a tudíž i nesprávné.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovolací soud nezrušil

proto, že i když důvody pro zrušení platí zčásti i pro něj, vyšel soud prvního

stupně i z jiných důvodů pro zvolený způsob vypořádání, kterými se odvolací

soud nezabýval (zčásti i kvůli obsahu odvolání, které nepolemizuje výslovně se

závěry ohledně podílu žalobkyně na zchátrání objektu). Napadené rozhodnutí pak

zrušil i v části, ve které rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumával, neboť

šlo o vypořádání více nemovitostí, a případný nový závěr o právním osudu jedné

stavby může mít vliv na způsob vypořádání stavby druhé.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2015

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu