22 Cdo 3685/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně A. L., zastoupené advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené
advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 3/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2007, č. j.
14 Co 11/2007-421, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2007, č. j. 14 Co
11/2007-421, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. října 2006, č.
j. 4 C 3/2000-398, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
října 2006, č. j. 4 C 3/2000-398, rozhodl výrokem pod bodem I., že podílové
spoluvlastnictví žalobkyně A. L. a žalované M. Š. k objektu bydlení č. p. 177
situovaném na st. parc. č. 7/1, k st. parc. č. 7/1 o výměře 134 m2, k
zemědělské hospodářské budově na st. parc. č. 7/3, ke st. parc. 7/3 o výměře
460 m2, k zemědělské hospodářské budově čp. 5 situované na st. parc. č. 7/5, ke
st. parc. č. 7/5 o výměře 1726 m2, k objektu bydlení ev. č. 6 situovaném na st.
parc. č. 186, ke st. parc. č. 186 o výměře 28 m2 a k pozemkům č. k. 12/1 –
zahrada o výměře 2384 m2, č. k. 12/2 – zahrada o výměře 454 m2, č. k. 1283/3
– ostatní plocha o výměře 1975 m2 a č. k. 1285/2 – zahrada o výměře 1589 m2, to
vše v katastrálním území Ch., se zrušuje. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že
předmětné nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované. Výrokem
pod bodem III. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 496.437,- Kč
do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně navrhovala, aby nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví byly
přikázány za náhradu do výlučného vlastnictví žalované, popřípadě, aby
spoluvlastnictví bylo vypořádáno prodejem a rozdělením výtěžku (§ 142 odst. 1
občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně zjistil, že
reálné rozdělení nemovitostí je možné, ovšem toto rozdělení není „optimální“,
neboť v jeho důsledku by vznikla věcná břemena a nepravidelné tvary
nemovitostí. Žalovaná s navrhovaným rozdělením nesouhlasila; proto soud
nepovažoval rozdělení nemovitostí za vhodný způsob vypořádání spoluvlastnictví.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nemovitosti vůbec neužívá a ani je v budoucnu
užívat nehodlá a že žalovaná, která část nemovitostí užívá a chce i nadále tuto
část vlastnit, nesouhlasí s jejich prodejem. Proto po zrušení spoluvlastnictví
soud přikázal předmětné nemovitosti za náhradu do výlučného vlastnictví
žalované.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze
dne 23. srpna 2007, č. j. 14 Co 11/2007-421, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval
za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i stanovení přiměřené
náhrady odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že
odvolací soud i soud prvního stupně si nesprávně vyložily § 142 odst. 1 obč.
zák., když nerespektovaly pořadí možných způsobů vypořádání, stanovených v
tomto ustanovení. Domnívá se, že prvním a přednostním způsobem je rozdělení
věci. To, že v řízení byl vypracován geometrický plán a znalecký posudek pro
rozdělení nemovitostí, který, jak soud sám konstatoval, nevede k optimálnímu
výsledku a se kterým žalovaná nesouhlasila, neměl vést k závěru, že rozdělení
není možné. Soud při rozdělení nemusí dbát na to, aby vznikly díly odpovídající
přesně podílům spoluvlastníků, ale musí dbát na to, aby rozdělením vznikly
samostatné věci v právním slova smyslu a aby rozdělené části mohly sloužit
svému účelu. Pokud geometrický plán tomu neodpovídal, bylo na soudu, aby nechal
vypracovat plán nový, odpovídající výše uvedeným podmínkám. Ani to, že sama
jiný způsob nenavrhla, nemělo vést soud k uvedenému závěru. Od počátku nabytí
vlastnictví účastnice užívají na základě přání žalobkyně, „dalo by se říci na
základě dohody“ podle § 139 obč. zák., každá jedno z obytných stavení a budovy
na ně navazující a společně užívají ostatní pozemky. V řízení vyšlo najevo, že
žalobkyně nemá zájem na zachování vlastnictví a naopak žalovaná má zájem na
zachování vlastnictví k části nemovitostí, kterou na základě dohody užívá, a o
reálné rozdělení ostatních nemovitostí užívaných dosud společně. Bylo zjištěno,
že žádná z účastnic nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení
spoluvlastnického podílu. Z těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně v rozporu s § 142 odst. 1 obč. zák. Rozhodnutí je pro
žalovanou likvidační, protože vypořádací podíl by mohla žalobkyně realizovat
pouze exekucí na majetek žalované, tedy na předmětné nemovitosti, které
vzhledem ke svému značně zchátralému stavu by v dražbě i mimo ni nebyly schopny
vést k uspokojení nároku žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné. Skutečnost, že byl přikázán
celý soubor nemovitostí bývalého statku „U H.“ do vlastnictví žalované, nečiní
z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Žalovaná měla po dobu sedm let trvajícího řízení dostatek času k racionální
domluvě se žalobkyní o rozdělení nemovitostí, k dohodě však nedošlo. Tvrzení
žalované, že není schopna vyplatit náhradu za spoluvlastnický podíl není
odůvodněné, neboť spolu se žalobkyní vlastní ještě řadu dalších zemědělských
pozemků a pokud by chtěla, mohla by svůj spoluvlastnický podíl na pozemcích
nabídnout žalobkyni k odkoupení a k započtení vzájemných pohledávek, nebo má
možnost si zajistit finanční prostředky jejich prodejem. Navrhuje, aby dovolací
soud dovolání žalované odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu, a tak jde o rozhodnutí, které má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému
využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit
věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné vzniklé
nemovitosti. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže být na újmu osobám,
kterým příslušejí práva na nemovitosti váznoucí (§ 142 odst. 3 obč. zák.).
V usnesení ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5754, dovolací soud uvedl: „Pokud soudy
učinily skutkové zjištění, že pozemky bude i po rozdělení možno užívat k
určenému účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc
reálně dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu reálnému rozdělení mezi
spoluvlastníky. Nejvyšší soud též vyslovil: „Názor, že § 142 odst. 1 obč. zák.
stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání
použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího
soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob
vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu
nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a
rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc
možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není
rozhodující a navíc se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání
věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek)“.
Jestliže zákon stanoví, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků je možné
jen za přiměřenou náhradu, pak to znamená, že soud může přikázat věc jen tomu
spoluvlastníku, který prokáže schopnost přiměřenou náhradu zaplatit (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003 č. j. 22 Cdo 1346/2002, publikovaný na
www.nsoud.cz).
V projednávané věci soudy neučinily skutkové zjištění, že reálné rozdělení
nemovitosti není dobře možné. Naopak bylo zjištěno, že nemovitosti lze reálně
rozdělit; soud prvního stupně k tomuto řešení nepřistoupil s tím, že
„navrhované řešení není optimální, neboť vznikají věcná břemena a nepravidelné
tvary“, a žalovaná s ním navíc nesouhlasí. Stejný názor zaujal i odvolací soud.
Ovšem samotná skutečnost, že nejde o řešení „optimální“ ještě neznamená, že by
šlo o řešení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v
případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud
by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké (dovolací soud odkazuje na
výklad a judikaturu uvedenou v díle: Občanský zákoník. Komentář. Praha : C. H.
Beck, vydání druhé, 2009, díl I., s. 901 a násl., 922 a násl.). O takové
skutečnosti však soudy rozhodnutí neopřely a ani neučinily závěr o tom, že by
rozdělení nemovitostí nebylo dobře možné. Samotná skutečnost, že nově vzniklé
nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“,
nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná; zákon totiž dává přednost
reálnému rozdělení věci před jinými způsoby vypořádání i za cenu, že bude nutno
zřídit věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti (jinak by takovou možnost
výslovně nepřipustil a neumožnil). Naopak nesouhlas žalované s konkrétním
způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl,
zejména když žádná z účastnic nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou
stran.
Soudy též neučinily skutkové zjištění, že žalovaná má prostředky k zaplacení
přiměřené náhrady za přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví. Odvolací
soud se nevypořádal s odvolací námitkou žalované, že úhradu za podíl nemůže
poskytnout, neboť nemá k dispozici potřebné peněžní prostředky. Odůvodnění jeho
rozhodnutí tak neodpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř., a
rozhodnutí je tak pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné; to zakládá vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu spočívá i na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu