22 Cdo 3533/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce Mgr. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. M. M. a 2)
Ing. M. M., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp.
zn. 9 C 1271/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 11. dubna 2006, č. j. 22 Co 52/2006-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 540,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Okresní soud Praha–západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6.
září 2005, č. j. 9 C 1271/2004-80, ve znění opravných usnesení ze dne 2. ledna
2006, č. j. 9 C 1271/2004-111, a ze dne 21. června 2007, č. j. 9 C
1271/2004-169, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků
k pozemku p. č. 536/103 – orná půda o výměře 89 m2, zapsaném na LV pro obec P.
a katastrální území H. u P. u Katastrálního úřadu pro S. k. – katastrální
pracoviště P.“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „do výlučného vlastnictví
žalobce Mgr. P. H., MBA, soud přikazuje pozemek p. č. 536/118 o výměře 45 m2 v
katastrálním území H. u P., vzniklý oddělením z pozemku p. č. 536/103 na
základě geometrického plánu společnosti G., spol. s r. o., číslo 514-36/2004
schváleného Katastrálním úřadem pro S. k. – katastrální pracoviště P. dne 19.
2. 2004 pod č. 369/04, který tvoří nedílnou přílohu tohoto rozsudku“, výrokem
pod bodem III. rozhodl, že „do společného jmění žalovaných manželů Ing. M. M. a
Ing. M. M., soud přikazuje pozemek p. č. 536/103 o výměře 44 m2 v katastrálním
území H. u P., vzniklý oddělením z pozemku p. č. 536/103 na základě
geometrického plánu společnosti G., spol. s r. o., číslo 514-36/2004
schváleného Katastrálním úřadem pro S. k. – katastrální pracoviště P. dne 19.
2. 2004 pod č. 369/04, který tvoří nedílnou přílohu tohoto rozsudku“, výrokem
pod bodem IV. uložil žalobci povinnost „zaplatit žalovaným náhradu za
vypořádání podílového spoluvlastnictví ve výši 530,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku“, a výroky pod body V., VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými
spoluvlastníky pozemkové parcely č. 536/103 o výměře 89 m² v tamním
katastru, žalobce s podílem jedné ideální poloviny, žalovaní ve společném jmění
manželů rovněž s podílem jedné poloviny. Jde o pozemek sloužící jako příjezdová
komunikace ke garážím účastníků, přičemž tento stav byl založen koupí
přilehlých rodinných domků účastníky. Soud postupoval podle § 142 odst. 1
občanského zákoníku („ObčZ“). Shledal, že jsou podmínky pro reálné rozdělení
pozemku na dvě přibližně stejné pozemkové parcely podle geometrického plánu, s
tím, že sice dojde ke ztížení komfortu vjezdu ke garážím, ale pro tento vjezd
zůstanou zachovány normou požadované parametry.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 11. dubna 2006, č. j. 22 Co 52/2006-118, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se závěry soudu prvního
stupně se ztotožnil. Kromě dalšího odkázal na § 142 odst. 2 ObčZ s
připomenutím, že nezrušení a nevypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů
zvláštního zřetele hodných přichází v úvahu toliko v případě, není-li rozdělení
věci dobře možné; v daném případě však bylo možno předmětný pozemek reálně
rozdělit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítají,
že soudy obou stupňů opomenuly skutečnost, že přístup na rozdělený pozemek vede
přes vjezdovou bránu ve spoluvlastnictví účastníků, posuvnou pouze k jedné
straně, s elektromotorem umístěným na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobce,
takže funkčnost brány je odvislá od postoje žalobce, zda motor vypne či zapne.
Soudy dále nevzaly v úvahu, že jde o příjezd ke dvojgarážím, tedy nezohlednily
problémy s tím související, včetně případného oplocení pozemku žalobcem a tím
zabránění vjezdu dvou vozidel. Ve vztahu k § 142 odst. 2 ObčZ, resp. k důvodům
zvláštního zřetele hodným, dovolatelé připomenuli šikanózní jednání žalobce a
odkázali na obsah trestního spisu. V souvislosti s omezením užívat garáž k
parkování dvou vozidel poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz
3/92, z něhož soudy sice vycházely, ale rozhodly v rozporu s ním; dovolatelé
dále připomenuli rozhodnutí „Rc 45/1986“. Závěrem shrnuli důkazy, jejichž
provedení odvolacímu soudu navrhovali, jejichž provedení však odvolací soud
zamítl. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání po podrobné analýze všech argumentů dovolatelů
a v konfrontaci s nimi je povšechně odmítá. Uzavírá, že rozhodnutí odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam a neexistuje ani žádný závažný
právní dovolací důvod včetně nesprávného právního posouzení věci. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného
dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelé nevymezují právní otázku, jež by z napadeného rozhodnutí činila
rozhodnutí zásadní, a také soudy v nalézacím řízení posoudily zjištěný skutkový
stav (a skutkovými zjištěními je dovolací soud v tomto případě vázán, viz
shora) v souladu s hmotným právem i s judikaturou dovolacího soudu. Před
případným reálným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba uvážit, do jaké
míry lze požadovat po účastnících vynaložení nákladů spojených s reálným
rozdělením (zvláště stavby); jestliže by reálné rozdělení nebylo uskutečnitelné
bez nákladných stavebních úprav, bylo by potřebné považovat z tohoto hlediska
věc za reálně nedělitelnou (R 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3425. Pokud soudy
učinily skutkové zjištění, že pozemky bude i po rozdělení možno užívat k
určenému účelu, byť i s určitým omezením oproti předchozímu stavu, jde o věc
reálně dělitelnou a je třeba dát přednost jejímu reálnému rozdělení mezi
spoluvlastníky. Nejvyšší soud též vyslovil: „Názor, že § 142 odst. 1 ObčZ
stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání
použity, odpovídá konstantní soudní praxi (viz např. stanovisko býv. Nejvyššího
soudu ČSR, sp. zn. Cpj 37/88, publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob
vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu
nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a
rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. Je-li takto věc
možné rozdělit, nemůže soud zkoumat účelné využití věci, které ostatně není
rozhodující a navíc se toto kritérium uplatňuje jen při rozhodování o přikázání
věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit je vždy výsledkem
individuálního posouzení věci, které nemá obecnější význam a nemůže být důvodem
k připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ“ (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, Soudní rozhledy č.
5/2005).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšnému žalobci vznikly náklady
dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím
řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 4 odst. 2 písm. c)
a § 3 odst. 1 bodu pátého, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18
odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhláškou č. 277/2006
Sb., 2 900,-Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75 Kč podle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhláškou č.
276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 565,- Kč podle § 137 odst.
3 OSŘ, celkem 3 540,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu