22 Cdo 2474/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka
Baláka ve věci žalobců: a) K. Č., b) B. Č., zastoupených advokátem, proti
žalovaným : 1) J. H., 2) L. H., zastoupených advokátem, 3) V. K., 4) V. K.,
zastoupených advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 25/2003, o dovolání
žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna
2006, č. j. 18 Co 179/2006-309, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2006, č. j. 18 Co
179/2006-309, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. prosince 2005, č. j. 15 C 25/2003-248, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem – „budově č. p. 519 na stavební parcele č. 1540/1 a
pozemku parcelní č. st. 1540/1 o výměře 173 m², zapsaných v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 4251 pro katastrální území a obec Ch.,
vedeném u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště Ch.“ (výrok I.
rozsudku), a uvedené nemovitosti (dál jen „předmětné nemovitosti“) přikázal do
společného jmění žalobců (výrok II. rozsudku), kterým uložil, aby zaplatili
žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně 1 388 000,- Kč a žalovaným 3) a 4) 694
000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku). Soud
prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve
smyslu § 142 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) umožnily nezrušit
a nevypořádat spoluvlastnictví. Samotná skutečnost, že žalovaní 1) a 2) bydlí v
domě 25 roků ve spojení s jejich nezájmem o zajištění jiného bydlení nedosahuje
takové intenzity, která by naplnila důvody zvláštního zřetele hodné. Uvedení
žalovaní nedosáhli ještě takového věku, kdy by pro ně změna bydliště
představovala nepřiměřený zásah do jejich práv, a to zvláště za situace, kdy
jim bude na vypořádání jejich podílu žalobci vyplacena částka přesahující 1,3
milionu korun, za kterou si mohou nové bydlení bez obtíží zajistit. Žalovaný 1)
pak dále neprokázal, že důvodem pro zamítnutí žaloby by měl být jeho zdravotní
stav, když z jím označených lékařských zpráv není možno učinit závěr, že by
vyhovění žalobě mohlo mít na jeho zdravotní stav výraznější negativní následky.
Důvody zvláštního zřetele hodné pak soud prvního stupně neshledal ani u
žalovaných 3) a 4), neboť ani v případě prokázání jejich tvrzení, že prodejna
tabáku, která se má v domě nacházet, slouží k jejich obživě, by nemohla taková
skutečnost vést k zamítnutí žaloby. Ke změně užívání předmětných prostor totiž
postačí prosté rozhodnutí většinového spoluvlastníka ve smyslu § 139 odst. 2
ObčZ, kterým jsou žalobci; jejich případné rozhodnutí by pak nebylo možno
považovat za rozporné s dobrými mravy.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na obsah znaleckého posudku
nepřichází do úvahy rozdělení věcí; rozdělení budovy na jednotky ve smyslu
§ 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické
vztahy
k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují
některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) – (dále jen „BytZ“) není možné jednak
proto, že jeden z bytů v domě má v nájmu fyzická osoba, a jednak z toho důvodu,
že nelze dodržet zákonné kritérium § 5 odst. 2 věty druhé BytZ tak, aby
velikost spoluvlastnických podílů na budově, která činí u žalobců 7/10, u
žalovaných 1) a 2) 2/10 a žalovaných 3) a 4) 1/10, byla rovná velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domů. Neshledal důvodnou námitku
žalovaných, že daného kritéria by bylo možno dosáhnout po stavebních úpravách,
neboť rozsudek soudu rozdělující budovu na jednotky musí vycházet z reálného
stavu nemovitosti, aby byly splněny náležitosti podle § 4 odst. 2, 3 BytZ. Bylo
by proto nutné, aby spoluvlastníci nejprve provedli stavební úpravy tak, aby
kritérium § 5 odst. 2 věty druhé BytZ bylo naplněno a poté by bylo možno budovu
na jednotky rozdělit. Takový postup by však přesahoval záměr zákonodárce a
navíc by ke stavebním úpravám museli dát souhlas žalobci jako většinoví
spoluvlastníci, po nichž však takový souhlas nelze spravedlivě požadovat, a
navíc byl z jejich strany odmítnut.
Za situace, kdy o vypořádávané nemovitosti projevili zájem toliko žalobci,
přikázal je soud do jejich společného jmění, což koresponduje i s velikostí
spoluvlastnických podílů dosavadních spoluvlastníků, když žalobci disponují
prostředky k vyplacení vypořádacích podílů žalovaným; současně uložil žalobcům,
aby žalovaným zaplatili přiměřenou náhradu za jejich spoluvlastnické podíly ve
výši stanovené znaleckým posudkem.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 26. dubna 2006, č. j. 18 Co 179/2006-309, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s
jeho závěrem, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí
žaloby ve smyslu § 142 odst. 2 ObčZ. Akceptoval i názor soudu prvního stupně,
že s ohledem na znalecké závěry nepřipadá do úvahy reálné rozdělení
nemovitostí, neboť nelze provést dělení na stavebně oddělené části. Při
vypořádání nelze postupovat ani podle § 5 odst. 2 BytZ, neboť k takovému
případnému rozdělení by podle závěrů znalce byly nutné rozsáhlejší stavební
úpravy, jež by si vyžádaly značné investice. Nájemní smlouvu pak z důvodů
uvedených v rozsudku nepovažoval za platnou, a tudíž bránící rozdělení domu na
bytové jednotky. Správným shledal odvolací soud i způsob vypořádání zvolený
soudem prvního stupně, včetně výše vypořádacího podílu, jehož zaplacení ve
prospěch žalovaných uložil žalobcům.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 1) a 2) dovoláním opřeným
o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s uplatněním
dovolacích důvodů podřaditelných pod § 241a odst. 2 písm. a), b) OSŘ. Namítli,
že odvolacím soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a došlo k
nesprávnému právnímu posouzení věci spočívajícímu zejména v tom, že soudy se
odmítly zabývat možností rozdělení domu na jednotky v případě nutnosti
provedení stavebních úprav. Současně odvolacímu soudu vytkli nesprávné právní
posouzení, dospěl-li k závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné,
jež by umožnily zamítnutí žaloby. Podle názoru dovolatelů je zdravotní stav
žalovaného 1) značně komplikovaný a lze očekávat pouze jeho zhoršení. Nelze se
ztotožnit s odvolacím soudem, že žalovaní 1) a 2) nedosáhli ještě takového
věku, aby pro ně změna bydliště představovala nepřiměřený zásah do jejich práv;
věková hranice není ničím stanovena a jedná se vždy
o individuální posouzení konkrétního případu. Žalovaní 1) a 2) žijí v domě více
než
25 let a do bytu, ve kterém bydlí, investovali nemalé finanční prostředky z
toho důvodu, aby měli zajištěno důstojné bydlení. Změna bydliště a zařizování
nového bydlení by zejména pro žalovaného 1) byla značně stresující a náročná a
vedla by ke zhoršení jeho zdravotního stavu; měla by dopad na psychiku obou
žalovaných a vedla by ke snížení kvality jejich života.
Dovolatelé dále uplatnili výhrady vůči znaleckému posudku potud, že podle
jejich názoru podstatou posudku mělo být zejména přesné zaměření všech prostor
v domě, což znalec neučinil a byt žalovaných 1) a 2) nepřeměřil, ačkoliv
stanovení výměry je zásadní pro další rozdělení na jednotky. Znalcem měla být
ustanovena osoba, která ve věci dosud neprováděla žádné úkony. Proti osobě
znalce podali žalovaní 1) a 2) námitky, neboť znalec zpracovával předchozí
znalecký posudek a k úkolu, který mu byl soudem zadán se již okrajově
vyjadřoval. Odvolací soud tak nesprávně vycházel ze znaleckého posudku Ing. J.
N., ačkoliv jde o posudek nepřesný, ze kterého nelze učinit závěr o možnosti či
nemožnosti rozdělení budovy na jednotky; není proto plně zjištěn skutkový stav
věci.
Dovolatelé zpochybnili právní závěry odvolacího soudu týkající se rozdělení
domu na bytové jednotky s ohledem na nutnost provádění stavebních úprav, když
odvolací soud se rozsahem a formou stavebních úprav nezabýval. Podle názoru
dovolatelů je nezbytné přesné stanovení výměr jednotlivých ploch v domě, což
však znalec neprovedl, ačkoliv posouzení této skutečnosti je nezbytným
předpokladem pro závěr, zda lze provést rozdělení domu na bytové jednotky.
Navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobci ve vyjádření považovali dovolání žalovaných za nedůvodné. Okolností,
zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 142 odst. 2 ObčZ, se
soudy obou stupňů důsledně zabývaly a jejich závěry jsou správné. Výhrady vůči
znaleckému posudku jsou podle názorů bezpředmětné, neboť bylo prokázáno, že v
domě se nacházejí byty v nájmu fyzických osob, což je bez dalšího překážkou
rozdělení domu na bytové jednotky. Žalovaní v dovolání toliko zpochybňují osobu
znalce a nepřesnost zaměření prostor v domě, což je však s ohledem na
existující nájemní vztah bezpředmětné. Menšinoví spoluvlastníci nemohou bez
souhlasu většinového spoluvlastníka rozhodovat o provedení stavebních úprav za
účelem dosažení souladu mezi velikostí spoluvlastnických podílů účastníků na
budově a jimi skutečně užívaných společných částí domu.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými
osobami /žalovanými 1) a 2)/ ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal
napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3
věta první) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení
podle § 238
a § 238a OSŘ (srov. § 241a odst. 3 OSŘ); k okolnostem uplatněným dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ, proto nemůže být při posouzení,
zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ,
přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým
č. C 3078).
V případě dovolání opírajícího se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je tak dovolací
soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jejichž správnost není
oprávněn přezkoumávat.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s
jeho závěrem, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by umožnily
ve smyslu § 142 odst. 2 ObčZ nezrušit a nevypořádat podílové spoluvlastnictví
účastníků.
Přípustnost dovolání v této části tak může být založena jen při splnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen
jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po
právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek).
Podle § 142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud
nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem
věci
a rozdělením výtěžku.
Občanský zákoník kategorii důvodů zvláštního zřetele hodných žádným
způsobem nevymezuje a naplnění tohoto pojmu obsahem ponechává na soudní praxi v
každém jednotlivém případě, vycházeje z toho, že se jedná o právní normu s
relativně neurčitou hypotézou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 2419). Jde o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. V případě
přípustnosti dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ by pak dovolací
soud mohl úvahu odvolacího soudu o neexistenci důvodů hodných zvláštního
zřetele přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Existenci důvodů zvláštního zřetele hodných je nutno poměřovat základní
skutečností, že § 142 odst. 2 ObčZ představuje výjimku ze zásady, že nikdo
nemůže být nucen setrvat v podílovém spoluvlastnictví (k tomu srovnej ze závěrů
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky k
rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského
zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu,
novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 a č.
134/1982 Sb., ze dne 29. prosince 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1986, pod pořadovým č. 45).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na straně žalovaných 1)
a 2) zohlednil délku dosavadního užívání bytu v předmětném domě s tím, že věk
žalovaných nepředstavuje v případě změny bydliště nepřiměřený zásah do jejich
práv, zvláště když výše vypořádacího podílu umožní žalovaným uspokojit jejich
potřebu bydlení. Jestliže je pak dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, že
lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu žalovaného 1) neprokazují, že
vyhovění žalobě může mít na jeho zdravotní stav výraznější negativní následky,
není úvaha odvolacího soudu o absenci důvodů zvláštního zřetele hodných zjevně
nepřiměřená.
Polemizují-li dovolatelé se závěry odvolacího soudu o zdravotním stavu
žalovaného 1), napadají tím skutková zjištění, jež v daném případě přezkumu
dovolacím soudem nepodléhají.
Z hlediska možnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením domu na
jednotky je pro právní posouzení rozhodný závěr odvolacího soudu ve směru, že
takovému způsobu vypořádání brání nutnost rozsáhlejších stavebních úprav
vyžadujících značné investice, přičemž dovolatelé tento závěr odvolacího soudu
napadají z pohledu, že odvolací soud se nezabýval rozsahem a formou stavebních
úprav potřebných k rozdělení domu na jednotky, a takto vymezeným dovolacím
důvodem je dovolací soud vázán.
Dovolací soud se dosud nezabýval podmínkami rozdělení domu na bytové jednotky
podle § 5 odst. 2 BytZ z hlediska případných nutných rozsáhlých stavebních
úprav spojených s nezbytným vynaložením investic. Potud je dovolání žalovaných
přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu, neboť jde i o otázku
mající přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Rozdělení budovy na jednotky
totiž není totožné s rozdělením věci předvídaným § 142 odst. 1 ObčZ (k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 12. dubna 2006, sp. zn.
I. ÚS 174/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 131),
kde je judikatura k otázce stavebních úprav a ochotě spoluvlastníků se na
jejich úhradě podílet ustálená.
Jestliže dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl přesné zaměření
výměr jednotlivých ploch v domě, které je nezbytné pro posouzení možnosti
rozdělení domu na jednotky, když v řízení vypracovaný znalecký posudek přesné
stanovení těchto výměr neobsahuje, vytýkají odvolacímu soudu nedostatky ve
skutkových zjištěních, jež jsou bez významu u dovolání opírajícího se o § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ. V této souvislosti naznačovaná právní otázka nutnosti
zohlednění přesných výměr jednotlivých ploch v domě pro posouzení možnosti
rozdělení domu na jednotky nemůže být otázkou zásadního právního významu již z
toho důvodu, že na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Řízení před odvolacím soudem není postiženo vadou, jestliže dovolatelé
namítají, že proti osobě znalce, který v řízení vypracoval posudek, podali
námitky, neboť o těchto námitkách bylo soudem první stupně rozhodnuto usnesením
ze dne
19. července 2005, č. j. 15 C 25/2003-206, v souladu s § 17 OSŘ a znalec Ing.
J. N. nebyl vyloučen z provedení znaleckého úkolu.
Podle § 5 odst. 2 BytZ vlastnictví jednotky může vzniknout rovněž na základě
dohody spoluvlastníků budovy nebo rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví budovy nebo na základě dohody nebo rozhodnutí soudu
o vypořádání společného jmění manželů. Je-li předmětem vypořádání podílové
spoluvlastnictví budovy, může vlastnictví jednotek vzniknout jen po předchozím
vypořádání podílového spoluvlastnictví budovy tak, že velikost
spoluvlastnických podílů budovy se rovná velikosti spoluvlastnických podílů na
společných částech domu stanovených podle § 8 odst. 2. To platí obdobně, je-li
předmětem vypořádání společného jmění manželů budova.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci a nákladů
(zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ. Objektivní
hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší judikaturou (k
tomu srovnej rozhodnutie Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 1. 1968, sp. zn. 4 Cz
3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1968, pod
pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je
třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů
spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci
nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto
hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl vyjádřen i v
judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3425, dále
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 892/2006 a sp.
zn. 22 Cdo 960/2006, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz) a lze jej považovat za výraz ustálené soudní praxe. Nákladné
stavební úpravy tak vylučují závěr o dělitelnosti společné věci.
Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že
je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům
spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným
rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní
spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci.
Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení
nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska
za nedělitelnou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. června 1988, sp. zn. 3 Cz 18/88, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 1991, pod pořadovým č. 45).
Z těchto závěrů lze vycházet i při posouzení možnosti rozdělení domu na
jednotky potud, že rozdělení na jednotky brání taková výše věcně odůvodněných
nákladů, která je výrazně nepřiměřeně vysoká vzhledem k reálné hodnotě budovy,
když tento názor je akceptován i současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej
Dvořák, T. Vlastnictví bytů a nebytových prostor. Praha : ASPI, a.s., 2007,
str. 132 – 133). Při posuzování možnosti dělení budovy na jednotky podle zákona
o vlastnictví bytů tak je nutno vždy přihlížet k výši nákladů, jejich poměru k
hodnotě budovy a stanovisku účastníků a jejich ochotě se na hrazení těchto
nákladů podílet. I v těchto případech platí, že pokud by žádný z dosavadních
spoluvlastníků nebyl ochoten se podílet na úhradě nezbytných stavebních
nákladů, nepřicházelo by dělení na jednotky do úvahy.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se omezuje na závěr, že dělení budovy na
jednotky nepřichází do úvahy, neboť k rozdělení by bylo nutné provedení
stavebních úprav vyžadujících značné investice. Charakter těchto stavebních
úprav, jejich odůvodněnost, konkrétní výše nákladů ani stanovisko účastníků
řízení k ochotě se na úhradě těchto nákladů podílet však obsahem odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu není. V okolnostech rozhodných pro právní posouzení
věci je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění,
právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a je dána vada řízení mající
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této části je ostatně řízení před odvolacím soudem postiženo vadou mající za
následek nesprávné rozhodnutí věci.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku učinil skutkové zjištění podávající
se ze znaleckého posudku, že výše nezbytných stavebních nákladů (úprav) k
dosažení toho, aby velikost spoluvlastnických podílů účastníků na budově byla
rovná velikosti spoluvlastnických podílů na společných částech domu, přesahuje
půl milionu korun při obvyklé ceně předmětu spoluvlastnictví v částce 6 940
000,- Kč. Závěr o nemožnosti rozdělení budovy na jednotky pak odůvodnil jednak
poukazem na existující nájemní vztah a jednak bez dalšího nemožností dosažení
velikosti spoluvlastnických podílů účastníků na budově rovné velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu, nikoliv samotnou existencí
a výší nutných stavebních nákladů. Rozsah a výše stavebních nákladů tak nebyla
pro rozhodnutí věci podstatná.
Podle § 213 odst. 1, 2 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Podle § 213 odst. 3 OSŘ k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně
neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu
věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl
jiné důkazy,
z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Jestliže pro rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozhodné skutkové zjištění
o nutnosti, rozsahu a výši stavebních úprav, nebyl odvolací soud oprávněn
učinit ze znaleckého posudku zjištění o potřebě a výši stavebních úprav a s tím
spojených nákladů, jestliže znaleckým posudkem nezopakoval důkaz, což neučinil.
Zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Řízení před odvolacím soudem je postiženo i další vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soud prvního stupně s ohledem na jím zaujatý právní závěr se otázkou rozsahu
stavebních úprav a výše nákladů s tím spojených z hlediska názoru vyloženého
dovolacím soudem výše nezabýval, neboť rozhodnutí o způsobu vypořádání
podílového spoluvlastnictví založil na jiných skutkových a právních závěrech.
Odvolací soud naproti tomu uvedou otázku věcně posuzoval na základě listinného
důkazního prostředku, který je součástí spisu, a dospěl k závěrům vyjádřeným v
odůvodnění jeho rozsudku. Tímto postupem však zatížil řízení vadou, a to
vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného
ústavněprávní judikaturou, která jej charakterizuje postupem, kdy odvolací soud
vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost
právně
a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor
odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak
znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např.
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS
220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS
503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Odvolací soud se zabýval posouzením právní otázky, kterou soud prvního stupně
nepovažoval vzhledem k zaujatému právnímu názoru za rozhodnou, zatímco pro
rozhodnutí odvolacího soudu byla právně významná. Jestliže pak odvolací soud
účastníkům řízení žádným způsobem nezprostředkoval svůj právní náhled na věc, v
němž bylo posouzení této otázky podstatné, v průběhu odvolacího jednání
neopakoval ani nedoplňoval dokazování ke skutečnostem rozhodným k této právní
otázce
a účastníkům řízení nedal možnost právně reagovat na právní názor odvolacího
soudu, zatížil řízení vadou projevující se vydáním překvapivého rozhodnutí.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 2, 3 věta první OSŘ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první OSŘ. S ohledem na § 242 odst. 2 písm.
c) OSŘ se pak rušící rozhodnutí dovolacího soudu vztahuje i na žalované 3) a
4), kteří proti rozsudku odvolacího soudu dovolání nepodali.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu